Vánoce se skřítky, babiznou, podpantoflákem a kočkou

Zdají se vám Vánoce se třinácti skřítky, jejich matkou - hnusnou babiznou, jejím manželem - podpantoflákem a jejich zlou kočkou jako noční můra? Vítejte na Islandu!

Vánoce tu má "pod palcem" 13 skřítků, jólasveinar, kteří do islandských domovů přicházejí už od 12. prosince, pěkně po jednom, aby to do Vánoc stihli. Po Vánocích zas po jednom odchází a poslední je fuč 6. ledna. Jsou to pěkní poťouchlíci.

První přichází Stekkjastaur, nejstarší prcek se dřevěnýma nohama a holí, který se v noci plíží k ovcím, plaší je a tak od nich vytoužené mléko nezíská.

Za ním se žene Giljagaur, který v noci vylézá z roklí a zatímco hospodyně dojí krávy, tenhle filuta jí krade pěnu z mléka.

Stúfur, který se ukáže 14. prosince, je ze 13 bratrů nejmenší. Vloudí se do kuchyně a čeká na vhodnou příležitost k ukradnutí pánvičky nebo hrnce se zbytky, aby si mohl pochutnat.

To þvörusleikir je větší labužník. Je to specialista na olizování lžic, vařeček a podobného náčiní. Ač hubený jak lunt, moc mu chutná a je vybíravý.

Pottaskefill je další "olizovací" skřítek. Má moje sympatie. Vloudí se do kuchyně, vylíže zbytky z hrnců a zanechává po sobě je čisté, lesknoucí se nádobí! Nechtěl by bydlet u nás doma?

Další "olizovač", Askaleikir, vylizuje dřevěné misky, ze kterých se jí. Schovává se pod postelemi (zkontrolujte, jestli je i u vás, měl dorazit 17. prosince) a jakmile položíte svojí misku na zem, vrhne se na ni - a vylíže ji do čista. Což je pech pro kočky a psy, kterým byly zbytky v misce určeny...

Hurðaskellir je skřítek, který k nám přišel včera. Ten už (bohudík) nic neolizuje. Je to ovšem největší naschválník, rád mlátí dveřmi a děsí tak lidi.

To dnešní frajer, Skýrgrámur, to je jiný kalibr. Je ho pořádný kus, ale není to tlusťoch. Chodí ujídat skyr a pak za sebou nechává upatlané stopy. Zcela zjevně je to viník mojí dnešní skromné snídaně, protože kdo by jinak z mojí ledničky udělal mrazák a zapříčinil, že mi zmrzlo súrmjólk (něco jako kefír)?

Zítra přijde Bjúgnakrækir, klobásožrout jeden. Tenhle akrobat vyšplhá do trámoví raz-dva a než se nadějete, klobásy jsou fuč.

Jedenadvacátého se za vaším oknem může objevit Gluggagægir, šmírák. Ten rád pozoruje lidi oknem a pokud se mu vevnitř něco zalíbí, můžete se s tím rovnou rozloučit.

Předpředposlední přijde Gáttaþefur, čmuchal. Z hor ho vyláká vůně laufabrauðu, islandského vánočního chleba.

23. prosince k vám přijde i před poslední skřítek. Ketkrókur je vysazený na uzené skopové, hangikjöt, což je další islandské vánoční jídlo. Krade ho tyčí pěkně rovnou nad ohněm, zatímco on sám sedí za komínem.

Poslední skřítek se jmenuje Kertasníkir a krade a žere lojové svíčky. Fuj.

Grýla, jejich matka je odporrná babice. Protivná, zlá a žere děti. Fakt - dělá si z těch neposedných guláš, takže se tu děti nestraší čertem, ale Grýlou. Brr.

Leppalúði, její manžel, je pěkný podpantoflák a tak radši většinou sedí doma v jeskyni. Je to lenoch a ani není otcem 13 skřítků, je to Grýlin třetí mažel :-)

Největší mrcha je ovšem kočka. Velká černá kočka, která žere děti, které ještě nesežrala Grýla. A jestli na sobě nebudete mít na Štědrý den nic nového, sežere vás určitě. (My musíme mít něco nového na Velikonoce - ale všimněte si rozdílu - nás by beránek jen pokakal, ale Islanďany by sežrala zlá kočka.)

Prima Vánoce, ne?

Obrázky jsou z www.jolamjolk.is

Esja

Pondělí, 12.12.2011, 23:30

"Hele, Hendrik má zejtra čas, nepojedem na Esju?" "Co? Jo. Dík, tak zejtra."

Úterý, 13.12.2011

Neuvěřitelné se stalo skutečným a tak jsme opravdu vyrazili na Esju. Místo Štěpána, který mířil do Hveragerði, s námi jela Verča a tak se mohli oba němečtí kluci jen chytat za hlavu na blafáním tří Češek. (Ne, nescukáváme se podle národností, ale ona je většina Erasmáků bábovkovaná a na tohle je neužije.)

Dojeli jsme k Esjustofě a vyrazili. Dole trochu pofukovalo a výš se větřík změnil ve vítr a pěkný fučák, který před sebou hnal spousty sněhu z vyšších poloh. (Vzhledem k tomu, že jelení lůj mojí kapsu opustil na úpatí hory, tak jsem si užila spoustu zábavy hned večer, kdy jsem si nedomyšleně uvařila rybu s pálivou omáčkou, což moje do krve rozpraskané rty neocenily.)

Vzhledem k vichru jsme se nikam nehnali a můj předpoklad byl, že se dosápeme na rozcestí pod jeden z vrcholů a otočíme to. Chlápek s mačkami a cepínem nám zmizel v dáli a když jsme se nakonec doškrábali na rozcestí, Chris zavelel ke zteči nejbližšího vrcholu (cca 700 m n.m.?). Řekněme si to upřímně. Kdyby tam chlap s mačkama nevykopal stupy, vylezli bychom tam horko těžko.

Nahoře jsme zbaštili rychlou svačinku, nasekali pár fotek a horečně přemýšleli jak dolů. Na kamenech obalených ledem se nikdo zabít nechtěl a tak padlo rozhodnutí sestoupit sněhovým polem. Nakonec jsem zvolili variantu "řízený skluz" a za zběsilého brzdění jsme sklouzali pár desítek výškových metrů. Když pominu to, že jsme se dost bála (a nejspíš to taky nebylo vůbec chytré, že jsme sem lezli bez maček), tak to byla docela sranda - jen by se mi sníh nemusel cpát za brýle, pak toho fakt moc nevidím.

Dolů jsme to střídali - po zadku po sněhu a pak horko těžko po zledovatělé cestě. Odměnou byl západ slunce nad Reykjavíkem a krásně nasvícené vrcholky nad námi. A stihli jsme to za světla, což je skoro neuvěřitelné.

Fotky.

A je konec semestru

Tak a je konec semestru. Už od 7.12. mám po zkouškách. Z Islandštiny konečně dorazily výsledky (trvalo jim to "jen 14 dní"),  máme obě s Péťou 80 %. To je trochu zklamáním, protože v písemce vím jen o jedné chybě (počítá se désember místo desember vůbec za chybu?) a testy nám už nikdy nikdo neukázal a na ústní jsme si vedly dobře.

Zkoušku ze Soils and Vegetation ani nechci vidět. Jednak ještě nejsou ani výsledky ze skupinové práce, kterou jsme odevzdávali na konci listopadu a jednak mi nesedl styl zkoušky. Co to jako je za manýry, mít tři hodiny na zkoušku a dostat na 6 otázek 30 listů (!), když se to dá napsat na 6 stránek celkem... A to jsem ze 6 otázek věděla 5,5 - a uměla bych to napsat ještě stručněji.  Nějak mám pod kůží to, co do nás tlučou na PřF UK - stručně, výstižně, neokecávat.

Hvalfjörður a Vestursúla

Tak jsem s hrůzou zjistila, že se mi tu hromadí resty...

13.11. jsme s Danou jely na výlet. Zvala jsem Péťu s Hendrikem a Chrisem, ale ti se k ničemu neměli a tak jsme nakonec jeli ve složení já, Dana, Němka Kristina (Christina?) a Řek Vagelis. Vyjeli jsme z města přes Mosfellsbæ a jeli do Hvalfjörðu. U parkoviště na cestě k vodopádu Glymur jsme nechali auto a vyrazili vstříc jediné hoře schované v mlze. Při balení se ozývaly dotazy jako "Máte lano?" a "Bude nám stačit jeden cepín?". Co to jako má znamenat?

Po mírném nástupu jsme se začali šplhat vzhůru po suťoviscích a sněhových polích, z mého a Vagelisova pohledu dost nekonečných. Zastavilo nás až opravdu prudké sněhové pole a vichr. Bohužel jsme zůstali nějakých 30 výškových  metrů  pod vrcholem, ale co se dalo dělat. Jeden cepín by to fakt nevytrhl. Ale zas byly výhledy.

Na půl po zadku a napůl po nohou jsme se začali sunout dolů, jako tradičně jsem byla největší brzda. Musím si přivézt hůlky, nevím, na co jsem při balení myslela, že jsem sem přijela bez nich. Po téměř úspěšném honu na uprchlý igeliťák jsme za houstnoucího šera sešli k autu, trošku unavení a hlavně pěkně vysmátí.

Po krátkém protažení jsme se vydali zpátky a ještě odbočili na "tajný" hot pot. Ten vám prozradím, jen když za mnou přijedete :-) Odměna to byla zasloužená, krásně jsme si odpočali. Všichni jsme si užili noční výhledy, měsíc skoro v úplňku, po chvíli jasná obloha, prostě krása.

Díky Daně za zorganizování výletu!

Moje fotky tu.

The Blue Lagoon trip

Usoudili jsme, že nastal ten správný čas pro návštěvu Modré laguny a já k tomu usoudila, že by se to dalo spojit s výletem na Keilir.

Tentokrát jsme auto naplnili pěkně - kromě mě, Hendrika, Péti, Štěpána a Chrise s námi ještě jela Štěpánova kamarádka Nadine.

Instrukce následující: Pojedeme do Laguny, před tím bude výlet. Nejspíš to byl důvod, proč Nadine dorazila v kozačkách, s kabelkou a bez plavek :-) No, stane se.

Nakonec jsme místo na Keilir jeli na Seltún, protože tam Štěpán ani Chris ještě nebyli. Kleifarvatn, jezero u Seltúnu, bylo ve vycházejícím sluncí úplně nádherné. Seltún (Krýsuvík) byl zas jiný, než minule, nefoukalo, sluníčko mu dalo úplně jiné barvy a vylezli jsme i na vršky, kam jsme minule kvůli větru nemohla. Jen "barevné jámy", které jsem Pétě slibovala, byly zatopené, holt asi stoupla spodní voda :-(

Cestou do Grindavíku jsme se stavili na útesech Krýsuvíkuberg. Cesta z červeného štěrku, výhledy, Chrisův výkřik "Viděl jsem vydechnout velrybu!" a naše posměšné odpovědi "To víš, že jo...",... Pěkně barevné skály ve vrstvách, moře s obrovskými vlnami, co víc si přát. Kluci ještě šplhali na jakousi trojnožku z klád, což jim jednak moc nešlo a jednak od toho byli nepěkně zelení :-) Zatímco jsme v jednu odpoledne koukali na sluníčko, které se fofrem sklánělo k obzoru, v dálce opravdu vyfoukla velryba a pak i vyskočila nad hladinu! To je whale watching, tohle!

Celí nadšení jsme se ještě rozjeli k majáku, ale cesta byla tak špatná, že jsme to rychle otočili. U brodu jsme potkali auto s Lolou, naší známou z jazykového kurzu (klasika - setkání Erasmáků uprostřed ničeho...). Ještě jsme zajeli na oblázkovou pláž, kde nás překvapilo množství vyplaveného bordelu a hlavně fakt velké vlny.

Nakonec hladoví muži zaveleli k odjezdu do Grindavíku. Město oplývalo dokonce i benzinkou s hamburgery, kde se usídlili kluci a my jsme si s Péťou šly koupit skyr. Nic jiného jsme v Grindavíku nepodnikli, protože byl ten správný čas vydat se do lázní. Chris mezitím zorganizoval plavky pro Nadine, protože jsme se v Blue Lagoon měli potkat se spoustou Erasmáků, a mohlo se jet.

Díky studentským kartičkám (s kennitalou) jsme šli za 1600ISK místo 30Euro, což je vcelku milé. Ještě za světla jsme se stihli (několikrát) opatlat bahnem, zanadávat si, že laguna je na náš vkus studená (pak to bylo lepší) a spolu s tmou už jsme se jen ráchali, saunovali, oplácávali bahnem a drbali. Tohle jsme si užili parádně. Kromě neskutečného hladu jsme tak získali i pocit odpočinku. Konečně.

Fotky.

Sníh, opravdový sníh!

Ještě v neděli bylo docela pěkně a spadlo je pár ledových krupek. V pondělí počasí dělalo, že nic. V úterý přes noc mrzlo, ale stezka podél Miklabraut byla posypaná, jelo se docela pěkně. Z nějakého, pro mě nepochopitelného, důvodu, ovšem už nebyl posypaný most před univerzitou. Zvolnila jsem, houkla na chlapíky na kole, co jeli přede mnou, jestli to klouže. "Ne, je to v pohodě." Nebylo. Mohlo mě to napadnout. Na mostě z hladkého litého betonu vytvořila vlhkost tenký film, který zmrznul a klouzal luxusním způsobem. Samozřejmě mi to podjelo, nemohla jsem se ani sebrat, prostě kluziště. Jen o pár vteřin později sebou šlehli i ti dva, co jeli přede mnou. Seděli jsme na mostě jako tři pitomci, smáli se a nějaký nebožák, co za námi šel pěšky, se smál, až brečel. Pomalu jsme se odplížili z mostu, pěkně podél zábradlí a pak se šourali k univerzitě. Domů jsem taky půl cesty šla, přece si nerozmáznu mléko na náledí :-)

Ve středu jsem vylezla ven až večer (je půl páté už večer? - no prostě bylo dost šero, skoro tma) a chtěla se jet vykoupat do Nauthólsvíku. Domácí radila jít pěšky: "Nemrzne, ale děsně fouká." Blábol, nefoukalo, tak jsem vzala kolo. Nicméně přituhovalo a přituhovalo a v půlce cesty už jsem jela po trávě, protože cesta byla moc kluzká. No, než se takhle trápit, vrátila jsem se domů. Večer se rozsněžilo, padala taková krupice, co vypadá jako polystyren.

Čtvrtek se ovšem stal opravdu zimním dnem. Nasněžíno, lehce pod nulou, paráda. Šla jsem Pallimu vrátit kolo (když už mám to svoje) a nakoupit. Všude posypáno, zameteno, tak že bych v pátek jela do školy na kole?

Cha cha cha. Do rána napadl opravdický sníh. Tak žádné kolo, to si musím užít! Sogavegi byla pod sněhem, všichni jezdí auty a tak bylo ve čtvrt na osm na chodníku jen málo stop - jedny lidské, jedny od kočárku a jedny od psa. Odklizeno nebylo. Na hlavní bylo i posypáno, ale až ke škole jsem žádného bikera na trekovém nebo dokonce obyčejnějším kole nepotkala. Samé cyklisty s plášti jak balóny - že bych už doopravdy dojezdila? To uvidíme! Každopádně před školou posypáno nebylo :)

Zcela zjevně jsou pod některými parkovišti nebo chodníky horké trubky, nedrží se tam sníh - což je výhra jen do určité míry, protože jak to taje, tak je na okrajích led. Jo a je 11:10 a teprv teď je světlo :-/

Fotky od úterý do čtvrtka.

S pilkou na Austurstræti

Nastal čas vysvobodit kolo. Noc na Austurstræti, jedné z hlavních ulic, kupodivu víceméně přežilo, jen mi nějaký dobrák nakreslil lihovkou šulina na sedlovku. Aspoň, že to není vyryté klíčem...

Vzpomněla jsem si na Bragiho, chlápka, který mi v září půjčoval GPSku. Pracuje v půjčovně aut, tam by pákovky mít mohli... Kromě toho, že si mě zcela zjevně už nepamatoval (ale pak si vzpomněl), nebyl v práci a pak mi alespoň po telefonu poradil, ať tam prostě zajdu bez něj, řeknu že ho znám a že mi snad někdo pomůže. Nic lepšího mě nenapadlo a tak jsou šla do autopůjčovny Cheap Jeap, kde jsem se se slovy "Bragi mi mi poradil... fakt nevím co dělat" nejspíš zapsala do seznamu top podivínů, kteří se jim tam objevují - ale nakonec jeden chlap vzal děti, které tam byly s ním, nacpal je do auta a už jsme frčeli do centra, kde jsme za naprostého nezájmu kolemjdoucích pilkou na železo osvobodili moje kolo. Vtipné je, že nikdo nevolal Bragimu, aby zjistil, že nekecám, nikdo nezjišťoval, jestli je to kolo fakt moje (mohla jsem ukázat na nějakého pěkného horáka)... S vítězoslavným pocitem jsem odjela domů a vydrhla sedlovku :-)

První zkouška v kapse a zbylé se (mílovými kroky) blíží

Tak nějak jsem sem ve shonu zapomněla napsat, že výsledky zářijové zkoušky dorazily a mám ji už pár týdnů v kapse. Takže nějaké ty kredity by byly doma.

Z geologického semináře bych taky zápočet měla mít v klidu, ten byl za referát (který učitel prospal) a za docházku (kterou nikdo nezjišťoval). Z paleoklimatického semináře mám hotový referát a review článku, v úterý mám ještě jeden referát, napíšu poslední review a bude hotovo. Vtipné je, že bych tam měla být dnes ráno, ale píchla jsem kolo :-/ (Spraveno). To mě pěkně štve, je to totiž super předmět.

S islandštinou bude ještě zábava, za deset dní mám písemnou zkoušku (poslech, porozumění, psaní atd.) a za dvanáct zkoušku ústní (ehm, asi bychom se měly začít připravovat, že, Péťo?). Jsem si celkem jistá, že to nějak dám, ale nerada bych, aby byl výsledek tristní, chci aspoň 7.5 (tady je nejlepší známka desítka, na projití by měla stačit 5 nebo 5.5).

Největší sranda ale bude s předmětem "Půdy a vegetace", který má tříhodinovou písemnou zkoušku a ještě píšeme jakýsi report z laborek. Cha cha cha.

Krásný den

Tenhle článek o krásném dni měl patřit kultuře, ale bohužel...

Po tmavém ránu se za oknem vylouplo sluníčko a já vyrazila do školy, pobyla jsem na přednášce obohacené o video a film (ten jsem teda nedokoukala, musela jsem běžet). Spěchala jsem nakoupit, abych mohla jít na koncert skupiny Mammút do Harpy (zadarmo) a potom do divadla do Severského domu (taky zadarmo). Bylo krásně už od rána, sluníčko, skoro žádný vítr, paráda...

Zamkla jsem kolo před poštou, hodila pohledy a dopisy, koupila si v sámošce banán - a zlomila klíček v zámku! Co to! Kruci! Samozřejmě, že se mi zlomil klíč v Pálliho zámku, v tom nejtlustějším zámku, jaký jsem na plečkách viděla. Takže moje kolo stojí před poštou, já musela jít domů skoro hodinu pěšky, teď tu místo koncertu a divadla sháním po všech čertech štípačky a pilku na železo a doufám, že se mi podaří kolo osvobodit. Doufám, že tam vydrží do zítřka, dnes je pátek a to Islanďani paří a chlastají, až jsou z nich pomalu zvířata - a pošta je samozřejmě na hlavní třídě mezi hospodami...

Moje ubohé kolo, mám ho pár dní a už takhle trpí! (Ubohá já, sháním nářadí na "ukradení" vlastního kola, budu muset koupit nový zámek a nedejbože možná někdo to kolo dneska rozfláká....) Ať žije kultura, kdybych zůstala ve škole koukat na úplně pitomej film (The Dirt), tohle by se nestalo :-/

Ještě doufám, že mě při pilování zámku někdo práskne a já to budu vysvětlovat policajtům...

Road Trip aneb Mission Ring Road Completed!

Tak konečně jsem se dostala k psaní článku z road tripu.

Hendrikovi se před nějakou dobou rozbilo auto na Mývatnu a teď přišel čas ho vyzvednout. Tak proč z toho neudělat velký výlet. Kluci (Hendrik, Chris a Štěpán) vyrazili stopem ve čtvrtek, ale já a Péťa jsme měly školu a tak jsme jely až v pátek. Odvoz jsme si sehnaly přes web se spolujízdou, nehodlaly jsme stopovat 400 km ve tmě.

Doštrachala jsem se k univerzitě, naházely jsme krosny do auta a chlapík nás hodil až do Akureyri před dům, kde bydlí naše známá Katka z jazykového kurzu. Pět hodin v autě nás krapet zmohlo a tak jsme s "domácími" ani nešli pařit.  Bohudík, protože se vrátili v takovém stavu, že jsme byli rádi, že jsme nedošli úhony. Zmoženy drbáním a rušeny pozdními navrátilci jsme s Péťou usnuly až někdy po třetí hodině, ale odjezd byl stejně později, tak to nevadilo.

---

Sobotu jsme zahájili cpaním krosen do auta a povinným nákupem v Bónusu a nepříliš rozumným tahem - zapomněli jsme koupit ve Vínbúðinu pivo. Takže kromě "Road trip" tomu nešťastní Hendrik a Štěpán dali název "No beer trip". V neděli totiž na Islandu alkohol nekoupíte vůbec. Vyrazili jsme na východ, cesta pěkně ubíhala, sněhu ani ledu nebylo ani co by se za nehet vešlo a tak jsme vesele jeli k vodopádu Goðafoss.

Podle pověsti Islanďani po přijetí křesťanství vzali sochy svých starých bohů a hodili je do vodopádu. Podle druhé pověsti tam hodili šiřitele křesťanství :-) Fotili jsme namrzlou trávu, vodopád, mostek, prostě paráda, romantika a tak všechno. Protože nám auto po opravě ztuha řadilo, Hendrik ještě naháněl mechanika Kalliho, že se u něj stavíme. OK.

Od vodopádu jsme namířili k Mývatnu, zkoukli pseudokrátery, které teda bez zelené trávy byly nic moc, okoukli skály u jezera, udělali pár fotek a frčeli ke Kallimu. Ten usoudil, že "se to jenom musí ochodit", tak jsme se vydali na slibovanou puklinu v lávě s horkou vodou. Minuli jsme Grjótagjá, známou jeskyni s horkou vodou (přes 40 stupňů), zaparkovali auto a vlezli do lávového pole. Po pár minutách cesty jsme  došli k trhlině v lávě. Pár výškových metrů se do ní muselo sešplhat, pak tam byla malá plošinka a schůdky do vody. Teplé vody! Navíc vykouklo sluníčko a tak jsme se cachtali v modré průzračné vodě s hloubkou určitě přes čtyři metry a plavali pár desítek metrů puklinou, přelezli zával a plavali dál a zpátky. Kýč největší. To bylo úplně neuvěřitelné, asi nejmagičtější místo na Islandu, z těch, kde jsem byla!

Po koupačce jsme vyrazili ještě k elektrárně, udělali pár fotek a po pláních se sněhem jeli k Dettifosu. Vodopád s největším průtokem v Evropě si nemůžeme nechat ujít! Krajina díky sněhovému poprašku a měkkému odpolednímu světlu vypadala jako namalovaná pastelkami. Silnice u Dettifosu byla pěkně ledovatá a na parkovišti by se dalo bruslit. Po sněhu jsme sešli na vyhlídku k vodopádu a po ledu se plížili ještě níž, na další vyhlídku. Spousta sněhu, cesty pokryté tlustým ledem, rampouchy ze zábradlí a keříčky bříz kompletně obalené na palec tlustou ledovou krustou - najednou jsme se ocitli v jiném světle, kde čas jako by nehrál roli, byl slyšet jen hukot padající vody, šum vodní tříště a praskot ledu. Když jsme se vynadívali, šli jsme kousek proti proudu k Selfossu a pak vyrazili zpět k autu.

Plán byl dojet do Ásbyrgi, ale silnice byla zavřená. Asi by se ještě dala projet (auto na 4x4 by to zvládlo), ale fofrem se stmívalo a tak jsme nechtěli riskovat. Vyrazili jsme tedy k Egilsstaðiru, největšímu městu na východě Islandu (2100 obyvatel). Tma byla nehorázně brzo. V půl sedmé většina osazenstva v autě spala, jen tak povídám Henrikovi, že je teprv půl sedmé a shodujeme se, že máme pocit jako by bylo nejmíň deset. Aby se řidič nenudil, přichází mlha, že by se dala krájet, je vždycky vidět jen nejbližší patník a to není zrovna potěšující. Nicméně do města jsme přijeli, postavili stany v kempu ("je to zadarmo, je po sezóně, ale záchody tu nemáme"), uvařili - a pořád bylo moc brzo na to, abychom šli spát.

Rozhodli jsme se jít na rundi, což je oblíbená zábava mladých Islanďanů. Prostě se jezdí autem po městě, poslouchá se hlasitá hudba a to je jako prosím ono :-) Druhá zábava je jít na benzínku, bavit se tam s kamarády a cpát se párky nebo zmrzlinou. Chris šel spát a my se rozhodli, že uděláme obě akce.

Dojeli jsme na benzínku, kde už byla místní mládež v klasickém ohozu (tepláky zastrčené do ponožek, nosí to všichni a dost často i v Reykjavíku), dali si malou točenou zmrzku (nevím, jak velká je střední nebo velká, ale víc než tuhle bych nedala) a vyrazili na rundi. Přiblblé muziky jsme měli dostatek, kluci měli v autě jen jednu flešku s nějakým víceméně německým mixem a tak bylo o zábavu postaráno. Poznatky z rundi: Egilsstaðir je malé město, chcíp tu pes a kostel se nám nelíbil. Ale projížďka byla prima. Jen nevím jestli je normální cpát do sebe zmrzlinu v té děsné kose...

V očekávání, že se v noci ještě ochladí, jsem narvala letní spacák do teplého, natáhla jsem termospodky, elasťáky, dvě termotrika, tenkou mikinu, svetr, kulicha a rukavice... a pak mi bylo hic :-) Chválím hypermaketový stan, který vydržel celonoční déšť bez ztráty kytičky!

....

V neděli byl plán jet na Hengifoss, vysoký vodopád s červenými vrstvami (jo, geologická zajímavost) a projít se po úbočí kopce Snæfell. Plán pěkný, ale bláhový. Dojeli jsme k parkovišti u Hengifossu (mimochodem, cesta kolem krásného jezera a pěkné výhledy) a začalo na férovku chumelit. Vyrazili jsme pěšky k Litlanesfossu, který se pěkně prořezával čedičovou soutěskou a sněžilo pořád dál. U Hengifossu už chumelilo nehorázně, vyfotili jsme se, pokoulovali a vyrazili zpět. Červené vrstvy byly vzhledem k počasí bílé... Ale mělo to super atmosféru!

V autě jsem se shodli, že v tomhle nemá smysl lézt na kopec. Píchla jsem prstem do nějaké podivné mapy, co se válela v autě a povídám: "Hele, tady je namalovanej hotpot." A tak jsme jeli. Silnice byla úplně bílá, chvíli se kroutila serpentinami nahoru a když jsme stavěli na parkovišti, zjistili jsme, že na silnici je sněhu přes deset centimetrů. Naházeli jsme plavky do krosny a vyrazili někam do bílého prázdna, kde byla vidět chata, u které jsme tušili hotpot. Odhadem tak 3 km jsme šli po zasněžené silnici a pak se plížili přes ledový můstek přes potok (hlavně se moc nevzepřít!). A byl tam! Hot pot! Uprostřed bílé pláně se zamrzlým vodopádem. Seděli jsme tam pěkně dlouho, kluci dělali blbiny na sněhu, cpali jsme se sušenkami a bylo nám krásně. Nakonec jsme ale museli vyrazit zpět k autu. Vylézt z bazénku a běžet bosky ve sněhu byl zážitek za všechny prachy... Zasmáli jsme se hlášce "neproboř ten můstek" a pak jsem ho samozřejmě probořila... Super, po kom jsem tak šikovná :-/ Naštěstí zbylí dva členové výpravy našli ještě jedno místo, kde de dal potok překonat a já si nabrala jen do jedné boty...

Fotky té nádhery samozřejmě budou, ale fotil jen Chris a Péťa a nějak jim to trvá, budu je muset popohnat.

Po zasněžených silnicích jsme jeli šerem a nocí přes východní fjordy (správně usuzujete, že jsme z nich moc neviděli) a skončili jsme až v Höfnu. V kempu jsme postavili stany, uvařili a hádejte co - šli na zmrzlinu a na rundi, aby si to užil i Chris. Představte si velký auto, pět dospělejch lidí, hlasitou muziku, zastavíme před benzinkou, místní dívčí omladina zírá na kluky, nakráčíme dovnitř a "pětkrát malou zmrzlinu, prosím". O to vtipnější, že se tu neříká "malá zmrzlina", ale "dětská zmrzlina". Jeli jsme okouknout ještě přístav a pak už jen zapadli do spacáků. Noc byla chladnější a hlavně dost větrná, náš hypermarketový stan vydával zvuky, jako by se trhal - ale zas se mu nic nestalo :-)

Fotky

----

Pondělí bylo jasné: NP Skaftafell a  Jökulsárlón, západ slunce na Dyrhólaey, nasvícený Seljalandsfoss a burger u benzínky. Toť plán.

Ráno jsme vyrazili k Jökulsárlónu, ledovcové laguně, cestou natankovali u miniaturní benzínky a trochu fotili. Tentokrát vítr nahnal všechen led k ústí, ker bylo hodně a byla pěkně nasvícené, strašně dlouho jsme se nemohli utrhnout. Jako bychom toho neměli dost, šli jsme ještě k ústí řeky tekoucí z laguny a fotili kry na černé pláži. V rozverné náladě jsme postavili ohrádku z ker okolo odpočívajícího Hendrika, Chris lezl na kry v mačkách a bavili jsme se vlnami narážejícími na černou pláž. Abychom si užili konečně fungující auto, projeli jsme si pár hupů a svahů (a louží) a pak jsme (s těžkým srdcem) jeli do Skaftafellu.

U záchodů (trapný, co?) jsem si konečně vyfotila bělokura a dalšího jsme vyplašili na stezce. Vyšli jsme nad Skaftafellsjökull, kochali se výhledem na Hvannadalshnúkur, nejvyšší horu Islandu a popošli ještě kus na další hrbek za účelem "vrcholové" fotky a čokolády. Ledovce nás asi fascinovat nepřestanou. Pak jsme se se skupinkou teenagerů v zádech ještě hnali na nádherný vodopád Svartifoss  a spěchali k autu, abychom stihli západ slunce z Dyrhólaey. Nebudu vás dlouho napínat, západ slunce jsme si vyfotili cestou, chybělo nám tak 10-15 minut. Ale Chris zas čaroval se stativem a tak fotky z Dyrhólaey (prý) budou. To jsem na to zvědavá.

Seljalandsfoss byl nasvícený a tak Chris opět vytáhl stativ a fotil, udělali jsme si skupinu a pár fotek se stínohrou, jsem zvědavá. A ještě se ukázala polární záře, prostě úžasný večer! Na benzínce obligátní zmrzlina (burgery už nebyly) a někdo ještě párek a pak už jsme s jednou přestávkou na úžasnou polární záři frčeli domů...

Fotky.

MISSION RING ROAD: COMPLETED!

Malé vysvětlení, proč tu ještě nejsou slíbené články (roadtrip a spol.)

Už přes týden slibuju článek z road tripu a leží tu přede mnou docela dlouhý seznam témat, která jsem si do dneška slíbila zpracovat. Nicméně naprosto překvapivě jsem přehodnotila priority. Jako dobrá výmluva poslouží, že jsem toho měla hodně do školy...

Pravda je taková, že mě začalo bavit vaření a kupodivu i pečení. Takže zatímco vy jste ochuzeni o články, nebo je přinejmenším budete číst dost pozdě, doufám, že z toho má radost Honza :-) Ale teda nevím, kde u nás budu shánět rejnoky a platýse...

Malé úspěchy a neúspěchy na počátku týdne

->Pondělí

Po ránu mě zaskočila tma, ale statečně jsem si nasadila čelovku, rozsvítila blikačky na kole, nasadila čepici, helmu a rukavice a vyrazila do školy. Kdo vymyslel hodiny od 8:20, když se rozednívá až po deváté? (A bude hůř.) Krásně jsem zmokla a ještě přijela o 5 minut pozdě. V hodině islandské výslovnosti se krásně vyjímal můj ochraptělý hlas. Náladu mi ale zvedl výsledek domácího "projektu-úkolu", protože 23,85 bodu z 25 považuju za pěkný výsledek.

Hodina pedologie dni zrovna nepřidala, Páll Kolka je uspávač hadů, kolegové omdlévají při pohledu na základní chemické rovnice a Islanďan vedle mě v první řadě na férovku usnul. Navíc z nějakého záhadného důvodu Pállovi někdy nerozumím...

Odpoledne jsem připravovala referáty na úterý (že zrovna na mě musí vyjít dva referáty v jednom dni), šla se proběhnout a večer si četla. Ve 20:30 se na webu objevil od Áslaug, naší učitelky, 15ti stránkový článek  k přečtení na zítra, ale to jsem už vzdala. Arnau mě ještě zalarmoval na facebooku, že je polární záře, ale nestála za řeč a tak jsem v 0:30 šla spát...

-> Úterý

Island mě znovu zaskočil už v 1:05, kdy se nad městem rozjela polární záře nevídaných rozměrů a já spala jako nemluvně. Ve čtyři mě probudil návrat spolubydlícího z nějaké pařby, ale pohled ze dveří potvrdil, že žádná polární záře není a můžu spát dál. Umíte si představit, jak mě to štve, když dneska všichni na facebook hází desítky fotek jasně zelené polární záře nad městem...

Ráno jsem si přivstala, abych přečetla ten článek (ve kterém nic nebylo) a promeškala jsem kvůli tomu islandštinu, což mě pěkně štve.

Nejdřív jsem měla referát v předmětu "Aktuální události v geologii", kde musíte prezentovat, co se za poslední týden odehrálo (zemětřesení a vulkanismus ve světě a na Islandu) a taky ještě prezentujete článek. No, byla to velká sláva. Celý týden se ani tady ani ve světě nic nestalo, učitel byl unavený a usínal a tak jsem to spláchla za 40 minut místo 60...

Druhý referát se povedl lépe a pak jsme to v menze oslavila koláčkem z müsli a drbáním s Péťou. Hurá, přežila jsem úterý, teď už bude celý týden krásný (snad)!

-> Středa

O středě jsem tu teda už vůbec nechtěla psát, jak vidno z data vložení článku (úterý). Ale! Večer (v úterý) jsem šla "zkontrolovat" polární záři a byla tam! Popadla jsem foťák, natáhla džíny, mikinu a bundu přes pyžamo, narazila kulicha a rukavice, strčila do kapsy čelovku a vyrazila. Nafotila jsem pár fotek od baráku a vyrazila hledat lepší místo, kde by bylo vidět víc oblohy. Jenže všude tu jsou lampy a tak není záře pro světelný smog moc vidět. Chtěla jsem si cestou udělat aspoň jednu fotku, tak jsem vylezla na hrbek u hlavní, lehla do zmrzlé trávy (křupe to, jako byste šlapali po brambůrkách:-) a nastavila foťák. Žuch! Na záda mi skočila černá kočka a uvelebila se, jako by se nechumelilo (taky že ne). Málem mě klepla pepka, jak jsem se lekla. Po odfocení jsem ještě chvíli blbla s předoucí kočkou a Skuggi (jak měla napsáno na obojku) pozornost ocenila, dokonce aportovala papírovou kuličku. Akce "vyfoť si zelenou šmouhu" byla parádní, světlo po obloze jen tančilo a bylo to ještě úchvatnější, než obvykle. Třešničkou na dortu se stal už jen můj pád na zamrzlé louži při cestě domů. No plácla jsem sebou pěkně, ale foťák to, zdá se, přežil, já taky a tak jsem si ještě večer dočetla 451 stupňů Farenheita (super!) a najednou bylo čtvrt na tři.

Edit po pár měsících: Nepřežil. Má odřenou antireflexní vrstvu na objektivu, odhadovaná cena nápravy následků mého pyžamového výletu je cca 3000 Kč. Opravdu super.

Čtvrt roku v zemi ohně a ledu

Dneska jsem nechtěla psát nic, protože mám hodně věcí do školy a navíc se mi nic nechce a jsem otrávená, protože jsem kvůli škole musela odmítnout dva výlety. Nicméně pohled do kalendáře mi pravil, že je to 3 měsíce, co jsem přijela na Island a to si zmínku zaslouží.
A pořád mám pocit, že se jenom rozkoukávám a rozkoukávám. Islandsky pořád nic neumím, ale tenhle srandovní jazyk mě baví.  Pořád mě baví i celá "akce Erasmus" i když mám práce na hlavu a nic nestíhám, nějak si to neumím zorganizovat. Takže místo nočního vysedávání nad učením možná večer vyrazím do ulic :-)
Děkuju všem, kdo na mě myslí, občas se ozvou mailem, na facebooku, tady na webu nebo nějak jinak. Potěší to.

Introduction to Geology nad Geography of Iceland - Field trip (IV.)

Ráno jsme se začali pomalu vracet na západ, minuli jsme Jökulsárlón a zastavili u laguny před Fjallsjökullem. Ta se mi fakt líbila, žádné davy a turistická udělátka, jen hora s ledovcem a  jezerem s krami.

Další zastávka byla na farmě Bær, která byla v roce 1362 pohřbená v popelu z výbuch Öræfajökullu. A konečně jsme vykopali v říčním břehu profil, krásně byly vidět vrstvy půdy, tefry, popela a další.

Podstatnou část dne jsme jeli mezi lávovými proudy Laki (1783-4), za kterými nás čekal další profil s desítkami vrstev půdy, tefry a bůhvíčeho ještě, to bylo úplně fascinující.

Ještě jsme slezli do trhliny Eldgjá, kde je vodopád Ófærufoss, a sbírali obsidián na Kirkjufellu na cestě do Landmannalaugaru. Přebrodili jsme s autobusem pár řek, řešila se půdní eroze a pak už jsme byli v Landmannalaugaru, duhových ryolitových horách, největší islandské kaldeře (vulkán Torfajökull). Bylo by pěknější, kdybych zrovna tady neměla službu na vaření, ale i tak to byla paráda. Ugrilovali jsme společně jehněčí kýtu a v noci se koupali v teplém bazénku. Jo a potkala jsem tu jednoho z tělocvikářů Honzů, co s námi sjížděli Slovenské řeky :-)

Foto.

---

Poslední den jsme se cestou z Landmannalaugaru stavili u kráterového jezera Ljóti Pollur ("Hnuská kaluž"), u hydroelektrárny Hrauneyar jsme okukovali polštářovou lávu vzniklou pod ledovcem, přejeli jsme zas mikrodesku Hreppar a stavěli u zrakonstruované středověké farmy v þjórsándalduru.

Zastávka u Geysiru a Strokkuru byla obligátně mokrá - lilo a lilo a lilo a focení bílého gejzíru proti bílé obloze nepotěšilo. Pěkná byla zastávka u vodopádu Faxi a v þingvelliru...

Foto.

Introduction to Geology nad Geography of Iceland - Field trip (III.)

S přesně dvouměsíčním zpožděním vkládám i záznam třetího dne exkurze :-)

Dnes jsme vyjeli z kvartérních vulkanitů a přesunuli se do terciérních formací (4-6 Ma). Pro nezasvěcené: šutry na východě jsou starší :-) V Mýraru jsem fotili splazy Vatnajökullu – Skálafellsjökull, Heinabergsjökull a Fláajökull. Byli jsme nucení pochválit žíly a gabrové intruze v kopci Rauđaberg, ale mnohem víc nás zaujala značka "pozor sob" - ale bylo moc brzo na to, aby sobi scházeli dolů k pobřeží, takže jsme žádného neviděli.

Drahnou dobu jsme objížděli horu Ketillaugarfjall a pozorovali bambilión žil a intruzí a geologických specialit  typu "interesting mixture of granite injecting to basalt" a jiné perly, nad kterými jásala jen skupina nejzarytějších geologů, my ostatní ("to je pěknej šutr") jsme se nechali poučit a pak jsme fascinovaně čučeli na velké vlny na pobřeží. Zajímavá byla ještě exkurze na sills, intruzivní tělesa v lávových vrstvách - a byl tam odtud pěkný výhled :-)

Kodrcali jsme se k Hoffelsjökullu (splaz z Vatnajökullu, překvapivě), kde jsem si kromě oběda udělali malou procházku. Přes gabrové kopečky ohlazené ledovcem (mimochodem, striace se pěkně blbě fotí) jsme šli na vyhlídku, diskutovali o ústupu ledovců a o mizejících řekách nebo glaciizostázi.

Na závěr dne jsme jeli do Höfnu, kde je od roku 1930 nový přístav, a šli do Ledovcového muzea. Večer ve škole jedna skupina vařila jakýsi druh tlustých islandských párků (za lahůdku je teda fakt nepovažuju) a my jsme prezentovali dnešní den.

Fotky.

Introduction to Geology nad Geography of Iceland - Field trip (II.)

Druhý den nás čekala další nálož v podobě nových geologických termínů v angličtině a nonstop mluvení Ármanna (ještě, že druhý učitel, Páll, tolik nemluví).

Hned po ránu jsme vyrazili k souvrstvím, kde se střídaly lávové proudy s vrstvami z jökulhlaupů a potom jsme se přesunuli k nádherným čedičovým sloupům Dveghamrar, kde byly vidět oba druhy tuhnutí (vlhké i suché). Mluvilo se o inverzním reliéfu, který je tu vlastně všude. Lávy vyplnily údolí a časem eroze zničila kopce okolo a tak se z údolí plných lávy staly najednou hory.

Courali jsme se v lávovém poli z výbuchu Laki (1783-4 n.l.), nakukovali do různých zákoutí (lava rise pits) a bořili se v popelu z Grímsvötnu (někteří ho i jedli, že, Péťo). Přejeli jsme největší (1000km2) a nejaktivnější sandur na Islandu, Skeiđarársandur, a už jsme se blížili k národnímu parku Skaftafell, který pokrývá splazy Vatnajökullu a Öræfajökullu.

My jsme viděli Morsæjökull, Skaftafellsjökull a Svínafellsjökull. Celý NP je pod vulkánem Öræfajökull s nejvyšším vrcholem Islandu - Hvannadalshnúkurem (2119 m n. m.). Öræfajökull od osídlení Islandu vybuchl jen dvakrát, ale je považován za největšího zabijáka ze všech vulkánů na ostrově. V roce 1362 vybuchl, způsobil obrovský jökulhlaup a zabil většinu lidí, kteří žili v jeho okolí. Šli jsme k 20 m vysokému vodopádu Svartifoss, který je zasazen to krásných čedičových sloupů a pak se šli podívat na Skaftafellsjökull. Stavili jsme se i u Svínafellsjökullu, kde jsme byli s oddílem (2008).

Cestou dál na východ jsme měli krátkou zastávku u nejvyšší islandské morény (Kvíárjökull, výška cca 100 m), přejeli jsme Breiđamerkursandur před Breiđamerkurjökullem a hrnuli si to k Jökulsálónu, populární ledovcové laguně před již zmíněným ledovcem.  Tahle laguna je největší a nejhlubší na Islandu a každý rok se zvětšuje s tím, jak Breiđamerkurjökull ustupuje. Za následek to má hromadění sedimentů v jezeře místo v řece a moři, silnější příliv a erozi materiálu pod mostem, čemuž se místní snaží zabránit betonovou zdí v řece. Povozili jsme se na obojživelném vozítku po laguně, nafotili si led a tuleně, nějaký blázen se vykoupal mezi krami a jelo se na ubytování. Ráda bych vám napsala, kde jsme spali, ale pamatuju si jen, že to byla nějaká bývalá internátní škola :-)

Večer opět jedna skupina shrnula den a jedna vařila večeři.

Fotky tu.

Introduction to Geology nad Geography of Iceland - Field trip (I.)

Tak doplňuji poslední srpnový rest :-)

Na konci srpna se v rámci Úvodu do geologie a geografie Islandu konala exkurze na jih a jihovýchod Islandu. Sice tam bylo asi tak stokrát víc geologie, než geografie, ale bylo to supr. Tak stručně o tom kde jsme byli, co jsme vděli a jaké to bylo.

---

První den jsme se sešli před budovou přírodních věd, nasáčkovali se do autobusu a vyfasovali geologické mapy Islandu. K tomu jsme měli půjčené apartní žluté bezpečnostní vestičky s logem školy, bez kterých jsme pomalu nesměli ani vystrčit nos z autobusu. Ármann, začal mluvit hned, jak jsme vyjeli a mluvil skoro pořád. Na asfaltkách se poznámky psaly pěkně, na šotolince nebo výmolech to bylo o poznání veselejší.

Minuli jsme Esju, červené krátery, geotermární elektrárnu a frčeli po Ring Road na východ. Ze severoamerické tektonické desky jsme se tak přesouvali přes mikrodesku Hreppar na desku eurasijskou. Cestou přes Hveragerði jsme řešili soustavu zlomů, která tam probíhá a zemětřesení, které tam bylo v roce 2000 a otevřelo nové geotermální pole. A taky jsme si zastavili na vyhlídku na Vestmany.

Během jednoho dne jsme mluvili o spoustě sopek, jako je Hekla, Eyjafjalljökull nebo Katla. Řešily se i erupce - Laki  a taky nedávný výbuch Grímsvötnu. Udělali jsme si krátkou procházku s výhledem na Heklu (1491 m n.m.) a dostali výrazně doporučeno, abychom na ni nelezli i když je to docela jednoduché. Tlak pod Heklou se totiž neustále zvětšuje a už je vyšší než byl při posledním výbuchu. Problém pro výstup na Heklu je v tom, že první známky toho, že k něčemu dojde se objeví v čase kratším, než je potřeba na sestup... Hekla je po Grímsvötnu a Katle třetí nejaktivnější islandský vulkán a naposledy vybuchla v únoru 2000 - přičemž už je připravena k nové erupci.

Jeli jsme přes spoustu sandurů, výplavových plošin před ledovci, kde se povalují obrovské kameny přinesené jökulhlaupy, velkými povodněmi, které vznikají, když pod ledovci bouchne sopka. Nesou velké množství vody, ledu, bahna a kamenů, strhávají silnice a mosty a jsou pěkně rychlé. Stavěli jsme i u mostu, který byl stržený letos (9.6) při relativně malém jökulhlaupu (malá exploze Katly pod ledovcem)- byl v pravém úhlu od nového mostu a pěkně zdeformovaný, jökulhlaupy mají nepředstavitelnou sílu.

Stavěli jsme u Seljalandsfossu, 65 m vysokého vodopádu, který se dá obejít kolem dokola a taky je to prima místo na oběd :-) Vodu bere z Eyjafjallajökullu (1666 m n. m.). Stavili jsme se v muzeu v þorvaldseyri, kde je expozice o výbuchu tohoto vulkánu v roce 2010. Celé muzeum je vlastně pár infopanelů a film o erupci, ale je to docela pěkná podívaná.

Pěkná zastávka byla na Dýrhólaey, útesu s dírou skrz na skrz. Dřív to byl podmořský vulkán a dnes je to hlavně místo, kde žije velké množství ptáků. A je to nejjižnější bod Islandu - 63°23’N, kromě toho tu je maják, černé pláže a krásný výhled na ledovec  Mýrdalsjökull, který přikrývá Katlu.

Potom jsme jeli přes pláně Mýrdalssandur a Međallassandur, kde se klikatily řeky z Mýrdalsjökullu (a kde byl ten posunutý most, jak jsem psala výš) a těšili se na večeři a program v ubytování kousek od Kirkjubæklausturu. Naskládali jsme se do pěkných chatek, jedna skupina vařila večeři a druhá připravila shrnutí dne. Pak jsme padli do postelí jak zabití...

Fotky tady, ale ty už jste si určitě prohlédli mnohem dřív.

Konec orienťácké sezóny

Tak sezóna je (bohužel) za námi a tak je třeba to uzavřít.

---

Po orienťáku v kampusu byl orienťák v Heiðmörku. Lýsingarathlaup, což znamená velká "kolečka" okolo kontrol a nutnost číst popisky i mapové značky, znamenal, že to pro mně bude normální závod, na tohle já si čas udělám vždycky :-)

S Danou jsme postavily start a slíbily sebrat kontroly. Mezitím jsem vyrazila na dlouhou trať. Postup na první kontrolu a hned nejhorší čas, pěkná ostuda, ale zas jsem viděla rjúpu (bělokur), takovou tu hnědou slepici, co se začíná přebarvovat do bílého peří. Pak se mi dařilo o něco líp, jen jsem za třetí kontrolou vzala úplně blbý směr (ne, lávová pole mi nejdou) - ale za odměnu přede mnou vzlétla další rjúpa. Pátá kontrola mě rozčílila, nemohla jsem ji najít, šeřilo se a nechtěla jsem, aby ostatní museli čekat a mrzli, tak jsem se na ni po delším hledání vybodla. Zbytek byl až na blbě zanesenou sedmou kontrolu OK.

V cíli jsem samozřejmě strašně dlouho čekala na zbytek a mrzla (to jsem tu pětku ještě mohla hledat) a pak jsem s Danou vyrazily posbírat lampiónky. I tu blbou pětku jsme našly (já jí našla), byla jsou od ní necelý metr, nechápu, jak to, že jsem ji předtím nenašla. Holt jsem trouba. Obzvláště výživný byl sběr lampionů na lávě ve tmě s jednou baterkou... Ale tohle se mi líbilo a ty výhledy na zasněžené kopce!

---

O víkendu byl závod v Mosfellsbæ. Jela jsem tam nějakých 15 km na kole podle pobřeží, paráda, fakt pěkné výhledy a všechno. Po závodech jsem chtěla jet ke kopcům a dát si malý trek, ale nebylo mi přáno. Závod byl pěkný, svižný, 20 kontrol na 4,3 km a pěkná mapa. Tohle mi sedlo. Jen brod mezi 18. s 19. kontrolou mi trochu zkazil plány na odpoledne, říčka nebyla ani mělká, ani úzká a ani teplá. V cíli jsem vyždímala ponožky, prohnala psa Nera (co vypadá trochu jako Nýwa), převlíkla kalhoty a vyrazila. Nicméně za chvíli mi omrzaly prsty u nohou, tak jsem se jen stavila u kostela Lágafellskirkja a šupala domů.

---

Obligátní čtvteční trénink byl v pidiparku Klambratún, takový pěkný sprint. 15 kontrol na 2 km, skoro všechny mezičasy odpovídaly umístění a tak jsem byla spokojená a šla si zaplavat (to taky stálo za to).

---

A pak to přišlo :-) Mistrovství Islandu v orienťáku. 19 kotrol. 5,7 km. A zas jsem byla poslední.

Nicméně vedla jsem si dobře na prvních 4 kontrolách jsem předběhla i dobré chlapy, ale pak se za mnou objevila budoucí vítězka a obhájkyně titulu Dana, zazmatkovala jsem a bylo to v loji. Další postupy až do 13. kontroly docela šly, ale pak jsem udělala chybu, musela nabíhat na kontrolu znovu a ta pitomá čtrnáctka mě stála poslední zbytky sil. Ale závod to byl parádní, krásná mapa, dobrá trať. Hlavně tohle jsou jedni z mála Islanďanů, co vypadají, že si se mnou fakt chtějí povídat, moc jsem si to užila. A pak se grilovalo, baštily se buchty (taky jsem pekla) a pilo kakao (jo, kakao po párkách, to je tu normální). Nakonec jsme dostali medaile (slyšíš to, Jirko, máš v oddílu medailistku z mistrovství, koho zajímá, že jsme byly jen tři?), posbírali kontroly, a uklidili chatičku půjčenou od skautů. Dokonce jsem se ani moc nezmrzačila, jen se mi prima rozležely ty naraženiny z kola.

Takže, prosím pěkně, všimněte si, že jsem byla třetí na mistrovství a mám svojí první medaili z orienťáku!!!

Fotky na Rajčeti

Na oddílovém Flickru

A pro ty, co to dočetli až sem, ještě video k pobavení. Jak jsem se dostala až do večerních zpráv a nevěděla kudy kam. Milé děti, takhle ne, nejdřív koukejte do mapy a myslete, pak teprv vbíhejte do záběru.

Mammút a vypečené počasí

Tak jsem v sobotu šla na Mammút, islandskou hudební skupinu. Koncert byl v Dillonu, což znamenalo tři věci: bude to zadarmo (supr), v centru (hm) a bude tam hodně lidí (fuj). Všechno to byla pravda. Koncert začínal ve 22:45 (oficiálně) a ve 22:25 byla venku neskutečná fronta. Ale jsem statečná holka, v +2 stupních jsem si frontu vystála a dostala se dovnitř. Mammút hráli super, jen nevím, co mě vedlo jet 25 minut do města na kole, 30 minut stát frontu a potom 35 minut poslouchat muziku. Ale docela jsem si to užila, použila zbytky svojí beztak ubohé francouzštiny jako prostředník mezi připitými Islanďany a zmateným Francouzem a potkala Petru, Štěpána, Hendrika a Sarah.

Cestou domů jsem se těšila, jak vám napíšu o romantické jízdě s polární září nad hlavou, ale tahle krása byla přebitá tím, že podchlazený povrch (většinou asfaltové) cyklostezky při +1 stupni namrzl. Hernajs, to v centru nebylo! Začalo to až za jednou z několika křižovatek, které mám po cestě. Během těch pár vteřin, co jsem měla na vyhodnocení situace, jsem usoudila, že to tmavé, bude zmrzlá louže a to světlejší obyč beton, který na tomhle úseku vystřídal asfalt. Haha. Jo, to tmavé byla louže, ale to světlé byl zledovatělý beton. No, nač to napínat, tohle teda horák nepodržel a už jsem ležela na boku. Nic nepomohlo včasné unožení, neb moje boty kloužou... Kupodivu jsem si nic neudělala, jen si trochu narazila zápěstí a loket, tak jsem sebrala kolo a následující hup sešla raději pěšmo. Změna povrchu zpět na asfalt vypadala pozitivně, zdaleka to neklouzalo tak hrozně a hlavně, rovně do kopce nemá co klouzat, ne? Nahoru OK, dolů jsem to zdrncala po trávě (jak to pěkně šustilo a křupalo :-). Poslední nájezd na lávku přes hlavní, jízda snad krokem a prd- zas ležím. Kromě druhého lokte jsem si odrazila kejtu a doufala, že se mi to do orienťáku nerozleží... Domů už jsem raději došla.

Ráno jsme s Danou jely na orienťák (víc později v patřičném článku), silnice klouzala jak blázen i přesto, že jsme jely na 4x4... Zato odpoledne bylo nádherně, jen slabý větřík, jasno, sluníčko (chladno přiměřeně).

Dnes jsem se vzbudila a lilo. Tak jsem vyrazila v bežeckých kalhotách s tím, že se ve škole převleču do džín. Jak jsem vymyslela, tak jsem udělala, jen mezitím (bohudík) přestalo pršet. Místo toho tu fouká ("storm conditions") a hůř fičí už jen v Západních fjordech ("Blizzard conditions"). Třeba mi cestou domů bude foukat do zad... Doufám, že o víkendu bude pěkně, chci na sever (takže chci teplo a hlavně nechci vichr, náš hypermarketový stan by to nemusel přežít).

Zemětřesení

A je to tady, mám za sebou svoje první zemětřesení. V 9:46 si tu ležím v posteli, baštím ananasový kompot a blafu na Facebooku s Danou, venku prší a tak jsem se vybodla na výlet Hengill- Hveragerði. Najednou všechno zadrnčí, zaklepe se, jak když projede kolem starého baráku náklaďák nebo vlak a je to jasný - moje první zemětřesení. Nic velkého (magnitudo 3,7), dlouhého, nebo moc nebezpečného, ale musím přiznat, že jsem byla patřičně vyvalená a moc jsem tomu nevěřila...  Zemětřesení bylo přímo u elektrárny pod Hengillem, kde pumpují vodu do podloží, takže nejspíš bylo způsobené člověkem. (Ta elektrárna, jak jsme letos byli s oddílem.) To jsem zvědavá, jestli se to bude probírat na úterním geologickém semináři, nebo nad tím Islaďani mávnou rukou, že to nic nebylo.

Imagine Peace Tower, Yoko Ono a Viðey

V neděli večer se konala konečně pořádná kulturní akce.

Na ostrově Viðey se rozsvěcela Imagine Peace Tower a do Reykjavíku přijela Yoko Ono. Imagine Peace Tower je 15 velkých světlometů které míří kolmo k obloze a světlo vytváří modrou věž. Světlo vychází z kamenného pomníku, na kterém je ve 24 jazycích napsáno "Imagine peace". Celá tahle paráda se rozsvěcí na narozeniny Johna Lennona (nebo těsně kolem nich) a přijíždí Yoko Ono, zpívá se a trajekt na Viðey je zadarmo.

Na Viðey už okolo sedmé byla tma tmoucí, když jsem přijela, tak jsem se jen podle loučí vydala k Imagine Peace Tower, pokusila se o pár fotek, poslouchala sbor a pak i "projev" Yoko Ono. Potom už přišel správný čas na rozsvícení a fotky, které by byly asi lepší, kdyby v fotoobchodě neztratili mojí objednávku na stativ. Ale i tak to docela vyšlo.

V půl desáté jsem s omrzlými prsty chytla první trajekt zpátky, ještě koukla na "světélkující" kajakáře se spoustou odrazek na vestách, bundách, čepicích, kajacích i pádlech a jak jsem se otočila na ostrov, co nevidím - modrá Imagine Peace Tower a suprová polární záře, úplný kýč.

Zapomněla jsem, že je mi zima na prsty a honem jela na pobřeží, štelofala foťák na kameny a fotila, jak jen umím. To byla úplná paráda! Taková, že jsem v tom nejlepším zapomněla fotit a jen zírala s otevřenou pusou a chtělo se mi jenom smát a brečet. Kromě toho, že jsem nejspíš vypadala jako jouda, tak jsem vás ošidila o fotky záře s fialovými konečky. Dobře vám tak, máte za mnou přijet :-)

Háskóli Íslands stoletá

Tak letos Háskóli Íslands slaví 100 let od svého založení. Kromě spousty akcí, které jsou v islandštině, jsme s ostatními našli i oslavy, které zvládáme i bez znalosti jazyka. Ve čtvrtek jsem si proto šli pro dort (spíš buchtu) na oslavu školy, v pátek jsme byli na koncertu v klubu NASA, v sobotu v Harpě.

Abych to trochu rozvedla... Pro dort jsme si šli dvakrát :-) Koncert v NASA byl docela prima, i když se mi to do vkusu moc netrefilo, ale aspoň to byla zábava. Nicméně při poslední skupině jsem to nevydržela a rozhodla se jít domů, poněvadž mě banda divně se kroutících chlápků u mikrofonu a elektrické basy nenadchla. Ke svojí smůle budete ochuzeni, zapomněla jsem totiž jejich jméno, nicméně prý jsou tu superslavní. Tak nás asi škola chtěla potěšit nebo co.

V sobotu jsme šly do Harpy (na nová prosklená stavba v přístavu) na oficiální oslavu. Celé to bylo pěkné, jen kdybychom měly lepší výhled :-D Nějak nás to zmohlo a tak jsme pohrdly sektem a šly domů dospat včerejšek.

Tak skončily oslavy 100 let Háskóli Íslands a my se vrhli na jinou kulturu :-)

Jak se ti bydlí na koleji?

Začaly se množit dotazy, jak se mi bydlí na koleji. Tak já vám napíšu, jak bydlím :-)

Prvně, nebydlím na koleji, protože univerzita koleje z cizinců nabízí kolej jen mimoevropským studentům a studentům islandštiny. Našla jsem si ubytování v malém guesthousu, kde bydlí majitelka a pronajímá v domku tři pokoje. Teď na podzim jsem tu většinou jen já :-)

Je tu společná kuchyň, koupelna, jídelna a sklep, který funguje jako kolárna a sušárna. Pobavila bych vás fotkou monstrózních rozvodů, ale cesta do sklepa by znamenala zmoknutí a to se mi nechce. Co se týče praní a žehlení, tak peru. Žehlím jen to, co se mi nepovede šikovně pověsit a toho je málo.

Nejvíc se mi na pokoji líbí postel :-) Je totiž vééélká. Nenávidím pidiokna, co tu mají, to, co vidíte na fotce je větrání na maximum... (edit: po přesunu na blogspot byla fotka odebrána, je totiž jen v databance a ta je v ČR)

---

"Náš" domek je docela daleko od školy a od centra, ale zatím se dá jezdit na kole, tak to nevadí. Navíc moje domácí je strašně milá paní. Nejvtipnější je "zahrádka", kde je minipolíčko s bramborami a jinak skoro nic.

Mrtvému nože netřeba & O původu elfů

Dostala se mi do ruky knížka Mrtvému nože netřeba v překladu Ilony Gottwaldové (Argo, 2008). Kromě toho, že knížka je to fakt parádní, tak si představte tu radost, půjčit si českou knížku v islandské knihovně :-) Jedná se o sbírku pohádek a pověstí o elfech, čarodějích, kouzlech, obrech, duších, víře, psancích, zvířatech, kamenech, rostlinách, úkazech i různých místech a zároveň s pár mudroslovími a "žertovnými historkami". Mimochodem, slovo "duch" se pěkně blbě skloňuje, alespoň teda mně to moc nešlo. . Nicméně slovník spisovné češtiny praví, že správně je "o duchách" i o "duších".

O původu elfů

O původu elfů mají Islanďani hned několikero vyprávění, zajímavé je, že všechna jsou spjatá s křesťanstvím. Tady to holt nebylo tak snadné, církev musela akceptovat koexistenci boha a elfů :-)

První verze

Nejhojněji zmiňovaná pověst o původu elfů tvrdí, že elfové jsou děti Evy. Jednou prý přišel Bůh k Adamovi a Evě a chtěl vidět jejich děti. Eva mu ukázala jen ty, které stihla umýt a ostatní i na výslovný dotaz Boha zapřela, protože se styděla. Bůh řekl, že vše, co před ním zůstalo skryto, zůstane skryto i před lidmi. A bylo.

Od té doby elfové bydlí ve skalách, pahorcích a vršcích a lidé je můžou vidět, jen když to elfové sami dovolí. Naopak elfové lidi vidí. Elfům se říká skrytí lidé, skrytci.

Druhá verze

Jednou se jeden chlap ztratil a narazil na statek, který nikdy před tím neviděl. Žila tam žena a dvě dívky, pohostily ho a uložily ke spánku. Muž si přál ulehnout s jednou z dívek (aby mu nebylo zima:-), když se k ní přitiskl, necítil ale žádné teplo. Nemohl ji ani obejmout, přestože ležela hned vedle něj a on ji viděl. Zeptal se jí, co to znamená a ona mu vysvětlila, že je duch bez těla. Že kdysi byla na nebesích vzpoura, kterou vyvolal ďábel a Bůh vyhnal do temnot všechny, kdo se s ním spojili nebo ho litovali. Ty, kteří se nepřidali ani na jednu stranu, vyhnal na zem, kde teď žijí v pahorcích, kopcích a skalách - to jsou elfové, skrytci.

Třetí verze

Evě se s Adamen nechtělo spát a tak mu nezbylo než jít někam daleko, vyhloubit do země jámu - a však víte, co. Jámu zahrnul a řekl, že lidi, které takto stvořil, nikdo neuvidí, kromě těch, kteří se vyvedou po něm a ne po Evě.

No vysvětlení všelijaká, ale já teda žádného elfa ještě neviděla :-)

Öskjuhlíð a Perlan

Tak aby bylo jasno: Öskjuhlíð je kopec a Perlan je stavba na jeho vršku. Je odtud moc pěkný výhled a do budovy se neplatí žádné vstupné, což je zázrak, jedna z mála věc, které jsou tu zadarmo :-)

Öskjuhlíð je kopec hned vedle letiště, s výhledem na obě strany poloostrova, město a okolní hory. Vzhledem k péči, která se tomu věnovala, je kopec dokonce i "zalesněný" - je to takový lesopark s březovým chroštím, jeřáby a borovičkami. A je na něm několik orienťáckých map.

Na vršku trůní Perlan, což je 25,7 m vysoká budova, která má kopuli z 1176 skleněných panelů a co mě v letáčku pobavilo, má třikrát víc (na délku) kabelů k sound systému než normálních elektrických kabelů. To jen tak pro pobavení.

Tahle multifunkční budova byla navržená Ingimundurem Sveinssonem a slavnostně ji otevřeli v červnu 1991. Jedná se o zásobárnu horké vody (85 stupňů Celsia) pro Reykjavík. Perlan pojme až 24 milionů litrů vody v šesti hliníkových nádržích, odkud se rozvádí do města. Kromě toho je v budově i muzeum a výstavní prostory, restaurace, kavárna a vyhlídková terasa. Uvnitř je ještě počítačově řízený patnáctimetrový "gejzír".

Kdo nebude líný a vydá se na Öskjuhlíð pěšky, může využít docela pěknou možnost procházky "lesem" a prohnat místní tlupy zakrslých králíků, kterých je tu nespočet.

Esjan var grá í morgun. Veturinn er að koma.

Zatímco jsem si naivně myslela, že je tu krásné babí léto, minul krásný podzim a jak jsem se včera na hodině islandštiny dozvěděla, přichází zima.

Ráno totiž byl sníh na Esje, což je místní hora vysoká něco přes 900 m. Taky bylo pocitově chladněji (+5 stupňů za teplo nepovažuju, ale mám neblahý pocit, že to se ještě změní). Nicméně ten ranní výhled z okna!

Škoda, že to okno nejde otevřít.

Zpátky k té islandštině: "Esjan var grá í morgun. Veturinn er að koma. - Na Esje byl ráno sníh, přichází zima." Was?! Zima? Jaká zima, já snad prošvihla podzim...

Nicméně pěkné počasí mě vyhnalo na Perlan, snažila jsem se vyfotit přistávající letadla (cha, přistávalo jen jedno a to se večer lítá jako o život - jenže to já se většinou válím v bazénu a na letadla fakt nemyslím), kochala se a tak.

Že by spolu se zimou přicházel čas začít nosit lopapeysu, svetr z ovčí vlny? Já totiž mám jeden parádní :-)

Fotky.

Dnes ráno byly 3 stupně, což se mi teda nelíbí. Ale vyšplhalo se to na šest, což považuju za pěkné a tak jsem se šla koupat :-D

Sláva Pállimu, aneb co bych si počala bez kola

Oprávněně se divíte, kdo je ten Páll a proč mu patří tolik díků. Pálli je chlapík, co mi půjčil kolo "na jak dlouho budu chtít". Díky tomu jsem si nekoupila lítačku, z čehož mám střídavě radost (když je pěkně), nebo toho lituju (to když je hnusně).

Do školy tak jezdím na kole (skoro šest km jen tam) a občas když fouká, tak je to záhul. Když nemám školu, stejně jedu nejmíň stejně daleko, abych se dostala do města (i když obchody máme i u nás :-). Když je slušně, ještě odpoledne vyrážím na menší projížďky.

Zatím jsem jela třeba na Seltjarnes, západní výběžek reykjavíckého poloostrova, abych sebrala pár kešek, zmokla, pokochala se majákem, zanadávala si, že jsem se nekoukla, kdy je příliv (protože samozřejmě příliv byl a já nemohla k majáku a tím pádem ani ke kešce) a taky abych si cestou domů nakoupila ;-)

Fotky zde.

Kolo jsem vzala i do parku v Laugardaluru, kde příroda usilovně dokazovala, že podzim je tu. Ptáci řvali, jeřabiny a šípky se červenaly, botanická byla pěkná (ožrala jsem jim angrešt - beztak byl přezrálej) a park taky. Kromě toho jsem si stihla koupit úžasný svetr, ale o tom jindy. cestou zpátky jsem si našla prima místo na pozorování polární záře, jen škoda, že zatím žádná další nebyla :D

Fotky tady.

Neodradilo mne ani pošmourno (ale jak jsem si pak zanadávala) a tak jsem vyrazila na severní pobřeží poloostrova. Samozřejmě se počasí nezlepšilo, naopak. Ale nasbírala jsem si na pláži škebličky, viděla tuleně (fakt!) a konečně pochopila, na co jsou ta kovová udělátka po parcích. Frisbígolf - jasný, ne? Jak se to tu proboha v tom větru hraje? Pravda, jednou jsem viděla nějakou rodinku v parku u Skipholtu, jak zmateně metá létajícím talířem po trávníku, což byl patrně ten frisbígolf. Pište si za uši, tohle musíme na oddíle vyzkoušet! Vypadá to bombasticky.

Mokré fotky tu.

Kromě toho jsem se vydala do Kópavoguru, což je část Velkého Reykjavíku kousek za čtvrtí, kde bydlím. Mají parádní kostel, který má připomínat operu v Sydney a někomu připomíná logo Mekáče. Taky jsem odlovila dvě kešky a koupila rajčata :-) Jo a objela jsem celý ten pidipoloostrov a konečně našla přátelskou kočku.

Fotky jsou tady.

Protože ovšem bylo již tradičně hnusně, výlet jsem ve velkém stylu a taky v rozšířeném rozsahu zopakovala hned druhý den, kdy bylo mnohem lepší počasí. Kostel vypadal v pěkném počasí docela zajímavě, nicméně neomezila jsem se jen na Kópavogur. Zajela jsem si i do části, která se jmenuje Garðbær. A pak ještě dál, do Álftanes, které leží na poloostrově s jezerem. Tam je i Bessastaðir, kde bydlí prezident. A já jsem ho potkala, sice byl v autě, ale co :-) Kostel v Garðarholtu se ukázal jako dobrá volba a poblíž se pasoucí koně mi udělali radost. Pak už jsem jen sjela do Havranfjörðuru a dojela zpět domů. Protože to byl jediný den, kdy jsem zapomněla doklady, stavěli mě policajti, ale vlastně nic nechtěli a jen se divili, že tudy někdo jede na kole. (Jezdím ve své ošklivé červené helmě, oranžové svítivé vestičce se světly, odrazkami... jako debílek, ale je mně vidět). Na výletě jsem ujela skoro 30 km a to nepočítám školní dojíždění, takže paráda.

Komplet fotky opět na Rajčeti.

Jsem zvědavá, jak budu jezdit teď, když se ochladilo. Windstopperové rukavice hřejí málo a teplé rukavice profouknou. Ne, do sebe se nacpat nedají. Že by byl čas udělat si radost a koupit si nové? Nebo je čas na otužování?

Seltún a Krísuvíkukirkja

Pozdě, ale přece se dozvíte, jak jsem 17. září jela na výlet :-)

Kolem desáté jsem se svezla autobusem do Hafnarfjörðuru. Protože jsem chtěla do infocentra, vystoupila jsem na hlavní zastávce - a zjistila, že infocentrum má ze záhadného důvodu zavřeno. Tak jsem se vydala skrz hafnarfjörðurská předměstí k té správné silnici. taky bych chtěla bydlet v "satelitní bytovce" uprostřed ničeho, pardon, uprostřed lávy. To musí být terno.

Po drahné době mi zastavil mladý pár se třemi dětmi - dvě v sedačce, třetí vzadu v kufru :-) Docela milá rodinka, vyprávěli, jak byli i s prcky (tenkrát 1,5 roku) pozorovat první fázi výbuchu Eyjafjallajökullu  a tak. Vysadili mě u Seltúnu, což je krásné geotermální políčko. Je tu i malá keška, což jsem zjistila až doma a tak mám jen "eartcache", což je podle mě dost nuda. Neva. Okoukla jsem mofety, solfatary a bůhvíco ještě, vyfotila si tisíc fotek a načichala se sírového smradu, až mi bylo šoufl. Docela dlouho jsem tam byla sama, tak jsem si to užila. Nakonec jsem si vylezla na kopec, kde byly nejmohutnější výrony par, vyfotila si krystaly síry a koukala, jak chlapíci shánějí koně dole v ohradě u silnice, čas na réttir.

Nakonec byl čas vrátit se dolů, protože nahoře bylo krapet větrno a bylo na čase popojít, protože se přihnala hlasitá skupinka ruských kuřáků. Přes silnici byl ještě Fúlipollur (doslovně: Smrdutá kaluž), což byly dvě spojené jámy s bublajícím bahnem, úplně super! další zastávkou bylo nádherně zbarvené jezero Grænavatn.

Pak už jsem jen chtěla k vyhořelému kostelu u Krýsuvíku, kde měla být microcache. Místo jsem našla, všechno převrátila, kešku nenašla a GPSku vybila, takže jsem dopadla jako sedláci u Chlumce a aspoň si na tomhle kouzelném místě dala sváču. Přemýšlela jsem, jestli ještě jet do Grindavíku, který má být pěkný, ale byla jsem docela utahaná a tak jsem stopovala zpátky na Hafnarfjörður. Jenže jsem ušla nějaké 4 km zpět na Seltún, aniž by mi kdokoliv zastavil. Auto mi zastavilo až dobrých dvacet minut svižné chůze za Seltúnem ("honem, nemám čelovku, do tmy musím dojít aspoň na asfaltovou silnici"). S Francouzi jsem si moc nepokecala, byli unavení a tím pádem dost nemluvní (a zkoušela jsem to i francouzsky, nemyslete si). Ale vzali mě ke Kringlanu a tak jsem to domů měla jen kousek.

Tenhle výlet na geotermální políčko se docela povedl, i když bylo větrno a nejezdilo moc aut.

Všechny fotky zde.

Ptáci na Islandu

Tenhle článek asi nikdy nedopíšu. jednak nacházím stále víc článků a informací a jednak mi vyprodali knížku "Birds in Iceland" a já jaksi nechci její německou verzi.

Na Islandu se vyskytuje asi 300 druhů ptáků, z nichž tu 73 hnízdí pravidelně a 10 občas. (Druhý letáček tvrdí 350 druhů a z toho 75 hnízdících.) Kromě pěti druhů hus a bambiliónu druhů kachen (ve kterých se vůbec nevyznám) tu žijí i dva druhy sovy. Sovice sněžní je silně ohrožená žije v centrálních vysočinách a stejně jako sokoli se živí tetřevy. Kalous pustovka žije na rašeliništích a v údolích a baští myši a malé ptáky. z dravců tu je ještě orel mořský a raroh lovecký.

Z mořských ptáků tu jsou alkouni úzko- a tlustozobí, papuchalci bělobradí, rackové rodu Rissa, alka malá a buřňák lední. Dále se tu nachází racek bouřní, racek stříbřitý, racek žlutonohý nebo racek chechtavý. Pěkná je i kajka mořská, kterou se Islaďani po staletí cpali.

Z kachen je tu třeba potáplice lední, kačka strakatá, hohol islandský (endemit). Taky se mi líbí třeba lyskonoh ploskozobý, bekasina nebo koliha malá.

Mým oblíbencem je kulík zlatý. Ten na obrázku je vyfocený tak 10 km od místa kde bydlím, když jsem byla na borůvkách.

Reykjavík International Film Festival

Tak jsem před víc než týdnem podnikla kulturní počin a šla na mezinárodní filmový festival.

Vytáhla jsem Pálliho a Péťu s kamarádem a tak to bylo fajn, například i díky lahvové plzni :-) Organizace fajn, cena za lístek fajn, kino fajn... Jenom ten film teda fajn nebyl. Byli jsme na Habibi od Susan Youssef. První palestinská fiction za posledních 15 let, film z Gazy, to musí být paráda! No, parádu by to možná dělalo na Jednom světě (a to fakt jenom možná), dost mě to zklamalo. Od půlky jsem věděla, jak film skončí a tak nějak jsem od velkého fetsivalu čekala víc. Zcela zjevně špatná volba, ostatní si RIFF pochvalovali.

Takže příště chci jít do kina na Eldfjall (The Volcano), což má být trhák. Tak ještě sehnat lístky, které by mne nezruinovaly a jde se. Na to se fakt těším.

Jak bylo hnusně a už je míň hnusně :-)

Tak jsem se v pátek cestou ze školy zesumírovala, jak vám tu napíšu, že tu už není hnusně, nýbrž ještě hnusněji a že mi to leze krkem, když mi všichni píšete, jak je v Praze a Kralupech vedro.

Ve čtvrtek večer byla vydána výstraha, že bude silný vítr v oblasti Reykjavíku (víc, než 23 m/s). Předem poznamenávám, že vítr očekávání ubohých meteorologů překonal. (Z toho vyplývá ponaučení pro kolegu Lhotku: "André, buď rád, že jsi meteorolog v oblasti s převážně kontinentálním klimatem. Tohle je bordel." ) V pátek po obědě jsem jela do školy. Docela jsem se těšila, protože jsem měla mít první Soil Science :-) Poučena promoknutím na kost při včerejším orienťáku, jsem se rozhodla, že pojedu v elasťákách a rafinovaně se převleču do džín až ve škole. Jak prozíravé!

Vítr fučel festovně, lilo, ale mezi domy to šlo. I když jet na horském kole po rovině na převod 2-2 mi přišlo potupné. Problém přišel až když jsem byla skoro u školy. Most už nestíní žádné domy a fičelo pěkně od moře přes letiště, takže jsem pro pohyb DOLŮ z mostu musela usilovně šlapat na týž převod. Dovlekla jsem se do školy (ještě, že to kolo nemá tachometr), zaparkovala u nejbližšího vchodu a byla jsme ráda, že jsem ráda. A byla jsem nerada, že mi chybí zadní blatník.

Po několika hodinách ve společnosti milého, vtipného, bohužel však příliš tichého a tudíž uspávajícího učitele jsem měla v plánu jet domů. Po převlečení do apartního mokrého oblečku jsem si chtěla jít pro kolo, nicméně boční vchod byl mezitím z důvodu silného větru uzamčen. A tak jsem si v nacucaných elasťákách a membránovce, s přilbou na hlavě, vykračovala celou budovou k hlavnímu východu s výrazem "takhle chodím normálně".  Odemkla jsem kolo, zjistila, že na 2-2 to nepojede, šoupla jsem tam 1-3 a proti větru jsem se zmateně vydala do knihovny, kam jsem vůbec nechtěla. V národní (a zároveň školní) knihovně se nad mojí garderobou naštěstí nikdo nepozastavoval, knížky mi půjčili ("když už jsem sem dojela, tak si něco půjčím"), takže prima. Nicméně představa, že přijdu do České národní knihovny v mokrých elasťákách mi neevokuje takhle milé zacházení...

Knížky jsem nacpala do igelitky a usoudila, že nejsem srábek, po větru jsem si napřehazovala na 3-5, aby mi to jelo a vyrazila jsem domů. Moje radost trvala jsem krátce, neb na nejbližší křižovatce se moje cesta stočila tak, že nad převod 2-2 už jsem se až domů nedostala. Protože už "jen" fučelo, ale nelilo, rozhodla jsem se pro velký nákup. Na další cestě mým knížkám dělalo společnost nakládané zelí, jeden lahváč a spousta dalších opičáren. S dvěmi taškami na řidítkách, větrem do čela a znovuzačínajícím deštěm jsem hrdinně nasadila zběsilé tempo na převodech 1-3 a dojela domů.

Večerní program byl jasný, vyráběla jsem zadní blatník. Není pěkný, ale funguje. Jen doufám, že mi v lijáku můj módní PET-blatník neuletí. Víc izolepy totiž nemám.

Cestou jsem, jak jsem psala nahoře, vymyslela tenhle článek, ale víte co, ono tady tak hnusně není. Zase mě obměkčila krásná duha.

A dneska bylo slušně. Pršelo míň, foukalo míň, plavat jsem byla, prostě paráda.

Takže ono tu zas tak hnusně není.

---

Kuchyň je provozuschopná, ale pořád ne na 100 %. Ještě by nám někdo mohl dát kohoutek k novému dřezu, ale na to prý dojde v pondělí. A "pán na troubu" nás má v diáři :-) Hurá!