Můžeme brečet, že je Erasmus za námi, nebo ten víkend propaříme

Věta v nadpisu není moje, ale Katky. Poslední víkend v Reykjavíku. Přece nebudeme doma.

V pátek vyrážím do školy pořídit si termohrnek a hlavně vyzvednout kešky u Askji a u hlavní budovy. V Askje ale jsou lidi v prosklené kantýně u keše a tak z toho nic není, u hlavní budovy zas dva lidi s GPSkou dělají, že tam nejsou a že zacláním. Koupím hrnek, posvačím, jdu tam a oni pořád ještě hledají. Tak se usměju, prohlásím, že za dvacet minut jsem zpátky a jdu si přečíst noviny. Pak už tam nejsou, tak hledám krabičku (no, bez GPSky, ale co) a na několikátý pokus ji mám. Buď se zapsali na podivné místo v logbooku, nebo to nenašli. Teď ještě do města, vyfotit si okolí Tjörninu, když už je zelená tráva, cestou se stavit pro další kešku a domů, abych pak večer nemusela nikam hnát.

Páteční noc začínáme se západem slunce s Katkou v Hemmi og Valdi, později se k nám přidává Marta. Rozhodujeme se vyrazit někam, kde Katka nebyla a jdeme do Kaffibarinu. Katka mě udivuje hned několikrát, například uměním pronést natočené pivo z levnější hospody v kabelce (!). Ono se teda řekne, že sluníčko zapadlo a že je noc, ale stejně je venku vidět. Později v noci, nebo spíš časně ráno se přesouváme do baru Esja, kde tancujeme až do zavíračky. Vylézáme do krásného východu slunce a tak jdeme k Minoru pro magnetickou keš. Ač šmátrám ve správném otvoru, nemůžu ji najít a nakonec to Katka nevydrží a vyndá ji. Který vůl ji šoupnul tak hluboko? Do logbooku se zapisuju Kátinou tužkou na oči, nic lepšího nemáme. Asi nejčasnější keš, kterou jsem si za svoji krátkou geocachingovou kariéru zapsala - 03:55 ráno. Fotíme se na vláčku, potkáváme Bryce a já se rozhoduju jít k Sólfaru.

Po pár hodinách spánku vzhůru do města. Jdeme naposledy na Kolaportið a pak přichází naše chvíle - jdeme do Íslenskibarinnu ochutnat specialitky. Katka dostála slibu "jestli papuchalky neuvidíme, tak je aspoň sníme" v kombinaci s velrybou a jehněčím tatarákem, Marti si dala jen papuchalka, protože ji čeká velká večeře se spolubydlícími a já si objednávám kousek velryby (já vím, já vím,...) a burger ze soba. Papuchalk chutná trochu jako játra, velryba jako moc dobrý hovězí (plejtvák) a největší radost mi udělal můj sobí burger, který byl prostě boží. Jako dezert dáváme pivní zmrzlinu, což je teda dobrota přímo nevídaná a chutná i Martě, která pivo nemusí.

©KF

U rybníka krmíme racky, rybáky a kachny starým pečivem, zejména racci jsou až děsivě odrzlí a člověk by neřekl, jak velký kus bagety zvládnou chytit ve vzduchu a ještě s tím odletět... Protože je nám líto odjet z Reykjavíku, aniž bychom se rozloučily s Babalú, (nejen) mojí oblíbenou kavárnou, jdeme ještě na zákusek po zákusku :-) Cestou ještě potkáváme slečnu z Norwearu, firmy, která má výročí, a fasujeme nanuky. V Babalú dáváme obligátní horkou čokoládu a sušenkový sendvič a domů se sotva valíme.

A protože po posledním pátku je tu poslední sobota, vyrážíme zase ven. Stavujeme se u Arnaua rozloučit se s pár lidmi a pak mizíme do Glaumbaru, kde by měla být jakási hudební produkce. Cestou Marta vytahuje z tašky celou lahev Martini, tak tak postupně upíjíme, až na nábřeží není co pít,... Haha.

V Glaumbaru to až na posledních 30 minut to docela jde a tak zas zůstáváme do zavíračky :-) Loučíme se s dalšími lidmi, hlavně Frédéricem, ježkovy voči, přece nebudu brečet... Ve 4:50 už není asi východ slunce, je prostě světlo a tak to balím domů a velkou část neděle prospím.

Plnění restů VIII. - Grótta, Glymur, Hveragerði a polární záře

Zbytek Honzova a Alčina pobytu na Islandu jsme se rozhodli strávit v Reykjavíku a okolí.

V sobotu bylo pěkně hnusně a tak jsme jen sjeli na Kolaportið, aby návštěva mohla nasát patřičnou atmosféru. Koupili jsme islandské brambory, čerstvého lososa a tresku, prolezli blešák a rozhodli se, že se podíváme k majáku, protože měl být odliv. Viditelnost sice byla špatná (spíš žádná), ale odliv byl, takže jsme si nasbírali škebličky a udělali pár fotek. Doma jsme si dali výborný rybí oběd s vínem, které Honza s Álou přivezli a probírali se fotkami.

V neděli už bylo míň hnusně a tak jsme se vydali k nejvyššímu islandskému vodopádu - Glymuru. Po delší cestě do Hvafjörðu jsme úspěšně našli správnou odbočku a nechali auto ještě kus před parkovištěm, abychom ho netahali po rozbité cestě. Takticky jsme zvolili postup tam i zpět po pravém břehu, abychom nemuseli provádět akrobatické kousky. Zatímco v létě je přechod přes řeku zajištěn přes mohutnou kládu a ještě se dá držet ocelového lana, teď tam je jen to lano. Na ručkování jsme si fakt netroufli a minimálně já toho rozhodnutí nelituju. Cestou se tu a tam vyloupl nějaký výhled a za chvíli už jsme byli u hřmícího vodopádu. Vylezli jsme si až k horní hraně a snažili se ho vyfotit co největší kus. Dolů jsme seběhli stejnou cestou a vydali se k hot potu, na který jsem se těšila od té doby, co mi ho Dana ukázala. Sice jsme do něj všechny holky (já, Ála, Káťa) vlezly, ale připomínal spíš kapustovou polévku a tak jsme se moc neohřály a mazaly zas ven. Škoda.

V pondělí se nám počasí rozhodlo vynahradit pošmourný víkend a tak jsme se s Honzou a Álou vydali do Hveragerði. Cestou jsme zastavili na vyhlídce, protože byly vidět i Vestamannské ostrovy. Prošli jsme se po pár let starém geotermálním políčku ve městě a pak už jsme se vydali do Reykjadalu, "kouřového údolí", podle Varmá. Cesta svižně ubíhala, přebrodily jsme vlažný potok, který Honza sice přeskočil, ale pak si zmáchal boty v bažince. Chichi. Po pár desítkách minut jsme byli na místě, Honza vybral úplně luxusní bazének a tak jsme se mohli naložit. Louhování v horké vodě jsme prokládali focením, klábosením a jídlem, prostě strašná pohoda. Pořádně rozmočení jsme se ještě vydali podél říčky až na konec údolí, obdivovali jsme barvy usazenin a stejnou cestou jsme se vrátili nazpátek. Neskutečné, prostě paráda. Bazének stranou od ostatních, dost hluboký na sezení s vodou po krk a teplý akorát!

A přestože Velikonoce se tu moc neslaví (akorát se tu jedí čokoládová vejce), Honza si na nás přivezl pomlázku a dokonce jsme měli i beránka :-)

To ale ještě pořád nebylo všechno, večer byla krásná záře, které si všiml Honza, a tak jsme jeli na Gróttu, Celou dobu jen zelený a mléčný pruh (pěkný, ale mrznou bych kvůli tomu nemusela  tak mi stačil pohled z auta) a pak se to rozjelo. Silná, krásná, rychle se měnící záře, naprosto úžasná i díky rozhledu z pobřeží. Tak nakonec i tu záři Honza s Álou viděli, nejspíš jednu z posledních v sezóně...

© Honza

Poslední den jsme pobloumali po suvenýrech, vylezli na Perlan, odkud byly díky počasí krásné výhledy a vrátili auto. Nějak nám to uteklo moc rychle!

Nedělní pech

Je neděle. Moje lednička zeje prázdnotou. Sedí v ní dvě brambory, špenát, mražená zelenina (zbytek akorát do polévky), pár oliv a sušená rajčata v oleji.
Je neděle. Můj špajz je na tom podobně jako lednička. Krčí se v něm hrst rýže, polévkové nudle, suchary a koření.
Je neděle a já hledám včerejší kuřecí vývar, do kterého chci přihodit ty nudle a zeleninu. Marně. Zmizel z plotny. Domácí ho považovala za "zbytek z minulýho vaření".
Je neděle a já obědvám suché suchary se špenátem...

Sprengidagur

Sprengidagur je dnem obžerství a člověk má jíst, dokud není nacpaný k prasknutí. Tradičně se jí skopové nebo konina, původně naložené v soli, takže hospodyňky musí maso nechat vylouhovat a několikrát vodu vyměnit... K tomuto dni patří také hrachová polévka s brambory, mrkví a další kořenovou zeleninou.

Plán jsme měly: páteční skupině odpadla cvičení, takže jsem čekávaly, že budeme mít odpoledne volno. Chtěly jsme sehnat něco na sebe na maškarní párty, dát si v klidu oběd, zkusit jednu nebo dvě kešky, když už teda není sníh, zajít do bazénu a skočit si do pekárny, když mám ten svátek. Cvičení se bohužel konalo a tak jsme utřely. Skočily jsme si aspoň do města a do pekárny, pěkně na načančaný mrkvový dortíček. Bohužel se fotky nedočkal...

Bolludagur

Hurá, dnes je povinností požírat sladké! Je totiž bolludagur, čti [b̥ɔd̥lʏd̥aɣʏr̥] :-), den, kdy se pojídají sladké koule plněné šlehačkou. Děti ráno koledují, pokud zastihnou rodiče ještě v posteli, můžou jim nařezat takovou plácačkou (bolludagsvöndur) a kolikrát je plesknou za řevu "Bolla, bolla, bolla!", tolik dostanou těch koulí.

My jsme tedy s Katkou nikoho nemlátily, ale o volnou hodinu jsme si zaběhly do pekárny a koupily čokoládovou i karamelovou kouli, jen s těžkým srdcem jsme odolaly té borůvkové s čokopolevou... A to ani nemluvím o tom, že tam bylo ještě cca 6 dalších druhů, které volaly po ochutnání a pekárna se vytasila i s pěknými dortíky. Na ty možná dojde zítra, koneckonců důvod pro oslavy se vždycky najde!

Sladké potěšení ©KF

Veselá praktika a velké dilema

Dnes jsem absolvovala asi nejveselejší praktika. Asi každý někdy jako děcko přemýšlel, jestli je pravda, že zapíjet mentosky kolou není nejlepší nápad a skoro všichni jsme později zkontrolovali na youtube, co se stane, když do koly hodíte mentosky. Dneska jsme se rozdělili do skupinek po šesti, nafasovali dvě litrovky koly, pár mentosek a šli si to zkusit na vlastní kůži. Celá situace je vlastně dost absurdní, protože celý úkol spočívá v tom napsat 8-12 normostran o tom, jak jsme do dvou lahví dietní koly hodili pár mentosek. Abychom zamaskovali pofidérnost pokusu, který má simulovat sopečnou erupci, použijeme (teda někdo jiný za mě použije) derivace a spoustu další mě záhadných operací k vypočtení nejrůznějších (ne)důležitostí.

Abych to shrnula: já, Katka, Fin Lari, Estonka Maris a Brit Paul jsme vyrazili podniknout náš rádobyexperiment. Jediné závětrné místo je takový koutek u školy, bohužel prosklený a ta se z druhé strany skla začali hromadit lidé. Trochu ZOO, ale těžko říct, kdo pozoroval koho.

Paul, podle drbů antropolog, měl z úkolu největší radost, tak chtěl házet ty mentosky. Byl tak nadšený, že jsme mu to nedokázali odepřít. Bonbony se navlékly na polorozmotanou kancelářskou svorku, ta se protáhla dírou ve víčku, to se mělo našroubovat na lahev a pak teprv pustit. Výsledkem měl být až 4 metrový výtrysk. Haha. Paul si nadšeně nasadil bezpečnostní brýle, roztřesenýma rukama se pustil do práce - a mentosky mu spadly do lahve dřív, než ji zašrouboval. Tudíž efekt nula nula prd a půl láhve v pytli. To vše za smíchu rozveseleného obecenstva venku i vevnitř, včetně Gísliho. Toho Gísliho, který mě nikdy neviděl dělat nic dobře, protože mě zná jen z orienťáku, kde mi to moc nejde a pak se ještě pobavil u téhle packaniny... no nic.

Docela jsem se pobavili, vyslali Paula dovnitř pro novou várku koly a mentosek a čekali. Za chvíli rozjařeně přihopkal (on prostě buď jde, nebo hopká, běhat nějak neumí) a že mentosky má, ale kolu mu nikde nedali, z čehož byl takový nesvůj. Morgan, náš učitel byl úplně odrovnaný už z předchozího výstupu a tohle ho dodělalo, Lari se snažil (neúspěšně) udržet vážnou tvář, s Maris jsme se prostě rozesmály a Katka se rovnou smíchy rozbrečela. Tak jsme zklamanému Paulovi vysvětlili, že ta kola se musí koupit v bufetu. "A jó!" Lari to nevydržel, šel s ním a my se mohli počůrat smíchy. Za chvíli byli zpátky, protože bufet mezitím zavřel a tak Paul odhopkal nahoru do Háskólatorgu pro novou kolu. Sice měli už jen půllitrovky, ale i to se počítá a my si odbyli pokus. Jen jsme tentokrát úlohu pyrotechnika svěřili Maris. Za sebe musím říct, že nic moc, holt to má lepší efekt, když je těch lahví víc a prskají zároveň. Tak a teď ještě zpracovat ten šílený úkol... To nic nemění na tom, že jsme se v té skupině pěkně sešli - já, Káťa a Maris z toho máme prču, Paul je nadšený a Lari... no Lari si z toho taky dělá srandu, ale ono ho to přejde, protože já tu část s derivacemi fakt počítat nebudu!

A kdo se prokousal textem až sem, má tu za odměnu odkaz na jedno pěkné video z youtube.

***

A teď to dilema: V pátek je Þorrablót s ESN. Je to sváteční období, "kdy Islanďané jedí spoustu shnilého a zkyslého jídla bez zjevného důvodu". Tedy dřív to prostě byly zbytky ze zimy, ale teď už je to jen tradice. A tak tu sedím a dumám, jestli dát 2000 ISK za to, že ochutnám sláttur (světlá i krvavá jitrnice), harðfirkur (sušená ryba, mňam to znám), svið (ovčí hlava, to taky považuji za chutné, nemá li to oko a mozek) a jídla naložená v syrovátce: hrútspungar (é, no jak bych vám to... prostě naložené beraní koule), hvalspik (velrybí tuk), a spoustu dalších věcí jako je sviðasulta (tlačenka ze skopové hlavy), hákarl (blueh, ten hnusný shnilý žralok) nebo bringukollar (maso ze skopových žeber) a lifrapylsu. Plus spoustu dalších věcí. To všechno zapíjené Brennivínem.

...Teda, jak to tu po sobě čtu, možná ani dilema nemám. Krvavou tlačenku nemusím, se zabíjením velryb nesouhlasím a lifrapylsu považuji za odpornost. Ale zas kolikrát za život ochutnáte beraní varlata... Nechám si to ještě uležet v hlavě :-) Teď jsem si tak uvědomila, že většina lidí na sv. Valentýna přemýšlí nad jinými věcmi, než je pojídání beraních varlat, že? 

Jak jsme se rozhodly zkusit všechna islandská piva

Rovnou si přiznejme, že meta "zkusit všechny islandská piva" je značně omezená výběrem v monopolním Vínbúðu. Ono se tu těch piv zas tak moc nedělá. Navíc některá jsou pověstná tím, jak jsou hnusná, a těžko říct, jestli je v testování nevynecháme.

Koupily jsme piva Kaldi dökkur a Freya, nakrájely Katčin báječný štrúdl a mohlo se jít na věc.

Nejdřív Freya (4,5%). Podle tipu z místního plátku The Reykjavík grapevine to je pivo, které si nelze nechat ujít. Už v obchodě jsme odhalily, že obsahuje pomerančovou kůru a koriandr. Správně jsme usoudily, že horší než bláznivé pomerančové La Bière de printemps, které jsme ochutnaly ve Vogézách, to nebude. Etiketa slibovala "Křišťálově čisté a svěží pšeničné pivo uvařené k poctě místních žen." No, zcela zjevně nejsme místní ženy, protože jsme se poctěny necítily. Ale na pivo dokořeněné kůrou z pomeranče a koriandrem to vlastně bylo docela dobré a k jablečnému závinu to docela pasovalo. Takže vlastně proč ne, na místní poměry dokonce značný nadprůměr. Ale fakt je to babské pivo!

Potom Katka testovala Kaldi dökkur (5%), které já mám otestované už někdy ze srpna - s výbornými výsledky. Je to tmavé pivo ze severu a jeho dobrou chuť připisuji tomu, že používají český chmel, pokud se ovšem nepletu, protože lahev je u Katky a já nemám jak zkontrolovat etiketu.

Příště nás, myslím, čeká Móri, doufám, že nezklame. Už jenom kvůli tomu, jak je Móri drahý.

Nacpěte tam pukléřku!

Ne, není to hnusná nemoc, je je to lišejník - pukléřka islandská, Cetraria islandica. Je to zasloužilá místní "zelenina", která s vyšším věkem mění barvu ze zelené na hnědou nebo bělošedou a podle databáze BioLib.cz "chuť má hořkou slizovitou". Tvrzení nemohu potvrdit, ani vyvrátit, od pohledu to nevypadá nijak úžasně a nikdy jsem to nepozřela neupravené.

Sušené stélky by měly být proti průjmu a trávicím potížím, odvar by měl účinkovat na hnisavé rány i popáleniny. Na Islandu se pukléřka používala k nastavování mouky a nebo se z ní peklo. Kupodivu se to dá nechat kvasit, ale místní o tom mluví se značným despektem (a přitom pijí ledajaké fujtajbly, tak se obávám, že tohle musí být dost odporné).

Na Kollaportiðu se prodávají placky s pukléřkou (flatkökur með fjallagrös), a tím to zdaleka nekončí. Místní společnost Íslensk Hollusta vyrábí nejrůznější přírodní produkty a mimo jiné i ty s pukléřkou. Je libo měkký smetanový sýr s pukléřkou? Doporučuji, je luxusní. A dobrý je i ten s andělikou a pak je tu ještě můj nejoblíbenější - s břízou.

Údajně se pukléřka dá použít jako koření a cpe se i do sojovky (to taky není k zahození).

Ve směsi s břízou a andělikou se z toho dělá docela prima čaj. Kdybyste mi někdo doma nabídl čaj s břízou a lišejníkem, odmítla bych, ale ono je to tááák dobré!

Prostě jsem fascinována tím, co všechno se dá nejen požít, ale dokonce to skvěle chutná. Takže článkům o jídle není konec...

Jo a komu se to nechce jíst, může si s tím obarvit svetr. Fakt.

Islandská posedlost párky a colou

Tahle země nabízí spoustu skvělého jídla. Dobře, o dost míň, než jiné země a vlastně ho není zas tolik. Ale je ho dost. Přesto je nejoblíbenějším islandským jídlem hot dog. Kdykoliv. Klidně i k snídani. A Coca Cola. Tu tady snad pijí místo vody. Nechápu to. Co chápu ještě míň, že si k hot dogu s klidem dají kakao, kókómjólk, pěkně v podobě pitíčka. Uznávám, že párek je prima, když jdete s opicí z baru a jinde mají zavřeno, ale co vede ty pěstěné dámy z banky, aby o polední pauze vybíhaly k párkovému stánku s patřičným odérem? A večer znova a o víkendu i s rodinou? Proboha proč?!

© huffingtonpost.com

Kjötsúpa a jiné polévky

Kjötsúpa je islandská masová polévka. Skvělá. Úžasná. Dokonalá. Takhle si představuju poctivou polévku. Hlavními přísadami jsou pořádné kusy jehněčího masa a zelenina: brambory, tuřín, mrkev, květák, cibule, pórek. Přidat se může i rýže, oves nebo ječmen. Nejlepší polévka, jakou jsem kdy na Islandu jedla a taky můj oblíbený způsob „zpoživatelnění“ tuřínu.

Pravým opakem tohoto božského jídla jsou šílené polévky s kokosovým mlékem. Uh. Menza jich produkuje značné množství, zatím se zdá, že neomezené, v nejrůznějších variacích. Zatímco normální polévky se čas od času opakují, polévky s kokosovým mlékem jsou, jak jen to říct, nevypočitatelné.

Pak je tu ještě třetí kategorie polévek – sladké polévky. Z těch znám kakósúpu, což je de facto řidší horký pudink do kterého se láme pečivo. Docela dobrota. Pak je ještě sveskjusúpa, což je polévka švestková, jsou to tekutá horká povidla s obrovskými kusy švestek. Taky dobrá, ale nesmí se jí sníst moc :-)

***

Kdybyste dumali, co mě k tomu článku přivedlo: dala bych si maso, ale v menze zas byla polévka s kokosovým mlékem. Blééé.

Víte proč je červený uzený losos od Mývatnu tak dobrý?

Protože se neudí v kouři ze dřeva, ale z ovčího trusu a tak se do něj (rozuměj do toho lososa) dostane vůně všech bylinek, co ovečka zbaštila...
Ten světlejší je uzený v březovém kouři.
Honzo, pokud přemýšlíš, kterého jsme tenkrát u Mývatnu jedli, prozradím ti to. Červeného.
Bon apetit! A to myslím vážně, je to dobrota...

Bramboráky & Becher

Konečně vytoužený víkend, konečně sobota!

Ráno jsem vstala do hustého deště, který mě natolik znechutil, že jsem si šla ještě na hodinku lehnout. Nakonec jsem vyrazila na Kolaportið, kde jsme s Káťou prolezly všechny možné ( řekla bych i nemožné) stánky, usoudily, že tohle vypadá spíš na oblečení na bad-taste party později v semestru a přesunuly se k jídlu. K platýsovi přibyl super chleba s kůrkou a brambory a my mohly vyrazit do města.

Naším cílem byly sekáče, kde Katka chtěla koupit džíny a tričko. Nakonec jsem přemýšlela o vlněné pletené sukni, ale odolala jsem. Úkol jsme splnily na jedničku, mezitím jsme stihly nakoupit drobnosti v Bónusy a náušnice na hlavní třídě (no co, výprodej :-) a mohly zamířit "ke Grétě", kde Katka bydlí.

Po obědě jsme drbaly, já se probírala knížkou Zdeňka Němečka Islandské dopisy (1948) - jsem nadšená, zaskypovaly jsme s Karlem (chudák, to ze mně měl asi radost) , zaběhly do města pro pivo a navečer konečně došlo na ty bramboráky. Omezím se na konstatování, že chuťově byly dobré, ale estetický zážitek to nebyl. jen mě mrzelo, že nebylo černé pivo. Chlapík z Vínbúðu mi zkazil náladu, když řekl, že z tmavých mají na islandu Kaldi Dark, které už znám, a cosi, co byl spíš ale. Taky jsme váhaly nad místím pivem Freya, ale pomerančová kůra a koriandr v obsahu nás pro tentokrát nenalákaly.

To už volal Hendrik, jestli se u něj na osmou stavíme, ale že jde po deváté do kina, tak to není na dlouho... Když jsme přišly, řekl, že do kina jede autem a tak to vypadalo, že Becherovkovat se nebude. Holt jsme podcenily jeho spolubydlící, nakonec jsme odešly v 0:45, 5 minut před tím, než se vrátil Hendrik zpátky :-) Becher a BETON získaly uznání jak od Poláků (Michał, Joanna) i od Itala a moc Bechera nám v lahvi nezbylo.

Tenhle den byl úspěšný, máme nové známé, se kterými jdeme ve středu na pre-párty a na párty (a možná i na pláž) a kteří vypadají, že by chodili i do bazénu. Super. Nakonec nám ani déšť ani snežení sobotu nepokazily, dalo se to ignorovat :-)

Malé vysvětlení, proč tu ještě nejsou slíbené články (roadtrip a spol.)

Už přes týden slibuju článek z road tripu a leží tu přede mnou docela dlouhý seznam témat, která jsem si do dneška slíbila zpracovat. Nicméně naprosto překvapivě jsem přehodnotila priority. Jako dobrá výmluva poslouží, že jsem toho měla hodně do školy...

Pravda je taková, že mě začalo bavit vaření a kupodivu i pečení. Takže zatímco vy jste ochuzeni o články, nebo je přinejmenším budete číst dost pozdě, doufám, že z toho má radost Honza :-) Ale teda nevím, kde u nás budu shánět rejnoky a platýse...

Maso a ryby

Maso

Kromě toho, že je drahé, se islandské maso vyznačuje i dobrými vlastnostmi.

Místní produkce zahrnuje jak už zmiňované jehněčí, tak i hovězí a vepřové. Nicméně prasata jsem tu ještě neviděla :-) Kromě toho se dá koupit i koňské a sobí maso, jak jsem se dočetla. Soba jsem tedy asi ještě nikdy nejedla.

Co sem mi líbí je, že většina zvířat (koně, krávy, ovce) je z volného chovu. Navíc se jim do žrádla nesmí nic přidávat - žádné hormony a jiné fujtajbly. Kvůli bezpečnosti se sem nesmí dovážet maso a třeba ovce se mezi regiony taky nesmí  převážet živé, s výjimkou ovcí z Westfjordů, u kterých nejsou nemoci a mají super genetické předpoklady a patří mezi "elitu". Hlavně maso chutná jako maso a není "vyhnané".

Ještě jsem si vzpomněla na pár tradičních jídel:

Z jehněčího (myslím, že z ramínka) se dělá kjötsúpa, masová polévka. Je to hodně silný vývar s pořádnými kusy masa a zeleniny a chutná to báječně! Taktéž z ovce se dělá taková želé-tlačenka, to jsem myslím někde zmiňovala, ale abyste fakt pochopili, o co jde: je to sheep-head jelly.

Ryby

Ryb se tu prodává nepřeberné množství (obzvlášť pro mě, jsem jasný suchozemec). Když tak zavzpomínám, co jsem všechno za tu dobu, co jsem tady (skoro dva měsíce!?) ochutnala, myslím, že toho bude pořádná řádka.

Nejvíc se jedla ýsa, treska skvrnitá. V Núpuru se jedla i lúða, to je halibut, nejlepší je asi pečený v troubě. Ochutnali jsme i skötuselur, mořského ďasa. Co mi fakt chutnalo, byl siven, bleikja - a pstruh, silungur. Lahůdka je steinbítur, jak se tomu říká česky nebo anglicky ví Wikipedia :-) Losos, lax, to je klasika. Samozřejmě se jich tu jí víc, ale ty jsme buď nechutnali, nebo si je nepamatuju.

Líbí se mi výběr ryb, třeba o víkendu je tu blešák a v tom samém baráku je otevřený trh s čerstvým pečivem a rybami, paráda. A dobrota.

Svið, hákarl, harðfiskur a spol.

Tak jsem měla dilema. Dát tenhle článek po Kulturu, Různé nebo snad založit složku Jídlo? Dejme tomu, že stravování je součást kultury :-)

Edit: při kopírování na nový web jsem prostě založila složku jídlo a je to :-)

Podstatou tradičního islandského jídla je "využít všechno" a mít to trvanlivé (rozuměj přes zimu).

Vezměte si třeba ovci/berana/jehně - kromě vlny dá maso, to se sní/nasolí/vyudí/jinak uchová. Dál pak vnitřnosti. Z toho se dělají superhnusné tlusté "párky" a takovou rosolo-tlačenka, taky e-e, aspoň dle mého názoru. Kromě toho se ještě dělá krvavý pudink, játrový pudink a spousta zabíjačkových jídel. Jo a zpracovávají se i beraní varlata, prý lahůdka, ale nezkoušela jsem. No a co vám zbude? Správně, hlava. Té se tu říká svið. Přijdete do supermaketu, vezmete si mražené hlavy (fakt to tu mají všude), nebo si někde od farmáře koupíte čerstvé, uvaříte, necháte vychladnout a sníte. Ty hlavy nejsou celé, nýbrž nějakou cirkulárkou přefiknuté podélně. Ideální pro studium nitra ovčí lebky. Jo a ovce mají pěkně ostré zuby (jo, ta hlava je i s čelistí, pořádně ozubenou). Takže na každou porci vyjde půl hlavy, pěkně i o očičkem. Jediné co se nejí, je ucho. To proto, že na uchu měly ovce odjakživa značky majitele a tak se ucho nechávalo na důkaz, že jste snědli svojí ovci a ne sousedovu. V Núpuru jsem měli možnost ochutnat - dobrý to je. Nechápu, proč to jedí studený, teplý by to bylo lepší.Nejlepší (podle mně) je maso na čelisti, podle Islanďanů je nejlepší to oko. Dobrou chuť!

Další místní specialitka, podle spousty lidí nechuťárna vysokého kalibru, je pověstný fermentovaný žralok, hákarl. Opravdu smrdí po amoniaku. Mějte mu to za zlé, když chudák nemá ledviny... Tak se prostě ta obluda plná močoviny ve svalech zakope, nechá se nějakou dobu hnít a pak se to baští. Ochutnali jsme i tohle.  Chutná to ucházejícně, jako dost silný sýr, ale to by to nesmělo tak děsně zapáchat. Nepominutelný odér z toho dělá chuťově poněkud nemilý zážitek, obzvlášť, když nesnáším gumové věci a tohle je fakt jak guma. Takže oprava: chutná to...silně. Uch.

Ryby se jedí ve velkém, druhů spousta, vařené/smažené/uzené. Docela levně se dají pořídit i krevety. Nesmím opomenout harðfiskur, sušené ryby. Puchnou děsně, ale je to mňamka. Buď se jí rovnou, nebo se to namaže máslem, nebo se to na pár hodin namočí a pak uvaří. Mimochodem mnohem lepší, než hluboce zmražená ryba.

Na srovnání jsou dobré takové tenké žitné palačinky, flatkaka, co se dají jíst slané i sladké. Pak je tu ještě rúgbrauð, vařený žitný chleba, takový ten, jak se zakopává do země u termálních polí. Z mého pohledu je to moc sladké a "matlavé", ale Nýna to rád.Z mléčných výrobků je tu známý skyr a spousta dalších druhů mléka, ale to je na celý extra článek...