Glacial geology field trip

... aneb terénní cvičení skoro bez terénního cvičení.

Den 1. - Les a ledovce

Terénní cvičení pro větší množství studentů (velký autobus + minibus) je třeba začít s humorem. Rozdělte je do dopravních prostředků, odjezd, plánovaný přesně na 8:30 odsuňte o čtvrt hodiny, během které dorazí pouze jeden z opozdilců a vyražte. "Mohli bychom XXX (jméno už dávno nevím) vyzvednout na benzínce v Kópavogu? On myslel, že se jede v devět." Jasně. "Nevíte, kde je Jo?" "Já ho viděl ve tři a byl dost namazanej. Nemáte na něj někdo telefon?" "Jo, ale má ho vypnutej." V 9:15: "Hele, volá Jo." "Řekněte mu, že má dojet do Skógaru autobusem. Nebo k Seljalandsfossu. Nebo ať dostopuje."

No, tak jo. Po pár desítkách minut (a spoustě vulkanologických informací, které slyšíme teprve tak po desáté) odbočujeme z hlavní silnice a štrádujeme si to šotolinou, která postupně mizí až jedeme jen ve vyjetých kolejích po sanduru. Dva menší brody a jsme tam. "Tam" je Drumbabót, klacky a kmeny čouhající z písku, prachu a popela. Těsně před Osídlením se tuhy prohnal jökulhlaup z Mýrdalsjökullu přes Entujökull a pohřbil pod sedimenty březový les. Les, ne to chroští, co tady roste teď. ("Tady" na Islandu, ne tady u Drumbabótu, tady neroste nic.) Kodrcáme se zpět přes brody, po šotolině i asfaltu a zas opouštíme normální cestu. Podle divočící řeky Markarfljót drncáme dál, za jízdy okukujeme výplavové kužele a za chvilku už vylézáme u obrovské morény Gígjökullu (podle GPSky cca 100 m). Jo, tak tady ještě nedávno bylo ledovcové jezero, do kterého se lámaly kry z čela ledopádu - splazu Gígjökull. Už tu není. Po erupci Eyjafjallajökullu zmizelo a i ledovec má útrum, je odřízlý od zdroje materiálu a tak ho asi veselý osud nečeká. poprvé pracujeme ve skupinách - já s Britem Jamesem, který už chce být zpátky v Reykjavíku, Kanaďankou Stacy, která tam chce být taky, ale bere to sportovněji,  a Islanďany - Björg, kterou to vyloženě baví i když je na tomhle místě asi po třetí (nejmíň) a Einarem, který tu byl taky několikrát. Jsme nejmenší skupinka, ale to je to poslední, co mi vadí. Okukujeme pár geologických zajímavostí (nebudu s tím obtěžovat, pokud by někdo toužil, můžu dodat field trip report).

Cestou zpět na hlavní silnici stavíme na chvilinku u Seljalandsfossu, kde je kupodivu už i Jo, na Skógarsandru si ukazujeme megaripples (Katko, Ondro, Verčo, neznáte české slovo?) a už se zas drncáme po vedlejší cestě. Tentokrát k Sólheimajökullu a tak se s Katkou těšíme, že odlovíme kešku. Neodlovily. Ukazujeme si drumliny (no, konečně), pár menších morén, esker, kettle holes (é, to teda taky nevím česky) a už je čas jet na ubytování do Skógaru. je nás hodně a se nás dost ubytovává v tělocvičně. Na večeři se těšíme na jehněčí steak, který nám Óli sliboval celou dobu a tak je podivný řízek trochu zklamáním. Na druhou stranu takhle dobrý chleba a príma květákovou polévku jsem dlouho neměla - a maso je maso, tak co. Večer ještě s Björg a Einarem píšeme zápisky z dnešního dne, zatímco Stacy s Jamesem jsou někde zašití. Po půlnoci konečně zalézám do spacáku a až na (Bryceovo?) šílené chrápání se spí dobře.

Gígjökull

Den 2. - Víc kamení a ledu

Ráno honem na snídani, pak zaplatit a hurá do deštivého dne. Nakonec se ukáže, že tohle počasí je milé, jen si počkejte na den 3. Přes sandur jdeme ke Kötlubjargu, cca 1000tunovému bígru, který sem přinesl jökulhlaup. Chápu jak, ale stejně je to skoro neuvěřitelné. Za účelem změření šutru děláme řetěz a naše empirické zjištění vyjadřujeme takto: obvod Kötlubjargu = 20 osob držících se za ruce.

Na Skeiðarársandru stavíme pod dalším šíleným valem (ty morény jsou festovní) a drápeme se nahoru. Je to jak z černobílého filmu - černý sandur, bílé nebe, nic víc. Okukujeme místo, kde jökulhlaup z Gjálpu morénu protrhl, terasy řeky a snažíme se udělat jakés takés fotky.

Další zastávka - další moréna. Tentokrát Kvíárjökull, jehož moréna je na Islandu největší. No, opravdu je velká, lezeme zas skoro nahoru, koukáme na ledovec a tvary v předpolí a stále zapisujeme a zapisujeme...

Potom konečně Jökulsárlón, sposta ker z Breiðamerkujökullu, tentokrát fakt velkých, odrzlá chaluha a už zas fičíme dál. Moc dlouho jsme tu nepobyli.

Poslední zastávkou je předpolí ledovce Fláajökull, kde jsou na příští tři dny naplánované terénní práce. Jdeme na obchůzku - a ještě že tak, další dny jsme toho moc neviděli. Morény, ledovec, jezerní sedimenty...

U bytováni jsme ve staré internátní škole, té samé jako v srpnu. Zabíráme s Martou a Katkou pokoj a těšíme se na večeři. V noci nás čeká skupinová práce, na kterou se Stacy netváří, ale asi házím opravdu zlý obličej a tak nakonec přichází a tak máme další kousek field reportu z krku.

Kötlubjarg

Den 3. - Srandičky, kamení a prach
Tak jo, jdeme do terénu, když je to teda terénní cvičení. Dopoledne máme za úkol projít transekt předpolím ledovce a popsat co vidíme. S Einarem se shoduju, že tohle stanoviště je asi nejlepší a musím říct, že se docela těším. Morény, hřbítky, muldy, mrazové třídění, všemožně zvětrané balvany, docela pěkné to je. Vyfasovali jsme i lopatu/rýč a na prvním místě, kde chceme kopat, se to snažíme hodit na nejmladšího (haha, takže já jsem druhá nejstarší, jo?) - James dvakrát kopne do valu, val dvakrát do něj, protože je tam spousta velkých kamenů a náš vědec odkládá nástroj, že nestudoval, aby kopal. Hm, já pátej rok studuju, abych kopala a to ještě jen pokud budu mít štěstí a zvládnu napsat tu diplomku. Cha cha. Kopu tedy já a Björg, občas Einar (no co, jediný opravdový chlap ve skupině, necháváme mu těžké práce) a taky Stacey.  Občas foukne víc, než obvykle a někoho z nás to trochu popohodí. Björg se kvůli větru jednou skutálela ze hřbítku i s lopatou v ruce... Obědváme v korytě na mechu, chvilku si házíme nohy nahoru a za chvíli je jedna hodina a čas přesunout se na další stanoviště.
Tam už je i Katky skupina (jejich stanoviště bylo zrušeno, prach hnaný větrem přesáhl únosnou mez) a soudě podle výrazu tuším, že kolegyně není zrovna nadšená. My si naštěstí celkem rozumíme, teda až na Jamese, který je od nás pořád dva kroky a dělá, že se k nám nachomýtl omylem a jen prochází :-) Pravda je, že fouká čím dál víc a občas nezbývá, než zalehnout na zem. Kopeme ve svahu, kamení je pořádné, profil docela zajímavý. Zpestřujeme si pobyt v terénu nejrůznějšími kratochvílemi: Einar zavazuje Stacy tkaničku, protože ta drží lopatu a na prudkém svahu se nemůže moc ohnout, aby s ní nepodjel kámen, na které stojí, s holkami usuzujeme, že čůrat se v tomhle větru se moc nedá (ale není zbytí; pánské části osazenstva jsme se radši neptaly), pozorujeme jak se Katčině skupině rozletěly papíry a ve vzdušném víru spolu s prachem stoupají do výšky a mizí v nenávratnu a radujeme se, že náš profil je alespoň o trochu míň vystavěn prachovopísečné bouří/nárazům větru, než ten druhé skupiny, která se co chvíli choulí v mračnech materiálu neseného větrem. Nakonec jsme odesláni do autobusu, prachová bouře nás vyhání z terénu a náš profil zůstává nepopsaný. Třeba ho doděláme zítra (haha).
Pak už jen sprcha (hurá), večeře a zase skupinová práce. To snad nikdy neskončí!

My pracujeme, James se dívá

Den 4.  - Nic moc
Dopoledne vyrážíme k ledovci (bez Jamese, prý mu není dobře), ale prach a písek jsou hnané větrem ještě víc, než včera a tak se jede do Höfnu. Většina jde do Muzea ledovců, tam jsme s Martou ale už byly a tak po nákupu nezbytné čokolády míříme ho Muzea kamenů. To je v budově bývalého veřejného bazénu a je (kupodivu) fakt plné kamenů. Ale dost pěkné. Okukujeme všechny ty islandské kameny (těch je!), pár vycpanin (fuj, ta liška je ale hnusná!), jdeme i ven k bazénu a hotpotům, kde je kamenů snad ještě víc  a nakonec si povídáme s paní, které muzeum patří a která tohle všechno se svým manželem posbírala. Z hobby se jí stalo na stará kolena zaměstnání, to je vlastně super. Tak že bych za pár desítek let otevřela Muzeum půdy a koček? :-D V poledne ještě společně obědváme (ke každému obědu fasujeme pitíčkové kakao :-) a pak se jede zpět na ubytování, protože u ledovce stále neskutečně fučí. Prý nejvíc za poslední zimu (podle paní v muzeu kamenů) nebo za poslední roky (podle paní v druhém muzeu). Odpoledne děláme na včerejší zprávě z terénu, James přes den napsal teorii a historii, budiž mu sláva.
Večer všichni tak nějak poodpadali, kromě Islanďanů, Arnaua a Katky a Martou. I ty dvě jdou nakonec spát a tak si ještě chvíli čtu a pak se přidávám ke zbylé skupince. Drbeme o všem možném, ale stejně to před jednou balíme, ještě nás zítra čeká den v terénu...

Den 5. - Prach, prach a prach
Jojo, jedeme k Fláajökullu, je to hnus, fičí zas o něco víc a tak to otáčíme na západ. Terénní cvičení bez terénu...
Šineme si to směr Reykjavík, kde budeme kolem sedmé místo o půlnoci, jak bylo v plánu. Zajíždíme k Fagurhólsmýri, vystupujeme u letiště (šotolinka a taková ta roura, co ukazuje jak moc a odkud fouká) a jdeme na Bær, kde jsme byli už v srpnu s Ármannem. No neva, je to pěkný, koukáme na vykopávky (zajímavé je, že Anders vypráví něco jiného, než Ármann), házíme pemzu do vody a znova odkrýváme ten pěkně pruhovaný profil. Tady jsme alespoň trochu za větrem a tak se zdá teplo.
Na oběd stavíme u ledovce (jméno?), respektive s výhledem na ledovec, zalézáme do jedné kettle hole a schovaní před větrem jíme svačiny a pijeme kakao. Ten vítr je teda pěkně protivný. Cestou na západ projíždíme sandury s písečnými bouřemi, moc dopředu vidět není...
Stavíme na profil, kde je vidět nespočet vrstviček tefry a všichni azčínáme být z cesty autobusem pěkně uondaní. Dlouho cestu zpestřovaly hlášky Frédérika a Svena, ale potom usnuli i oni a bylo po srandě. Ještě stavíme na Stokkalækur. Řička se zaklesnutými meadry žene mezi lávovým útesem a ledovcovou morénou, která je z nějakého převálcovaného jezerního sedimentu, chvíli je i vidět Hekla a můj foťák stávkuje, že v takovém prachu prostě fungovat nebude. Pak už jen cesta do města, říct čau pár lidem a řidič mě v Reykjavíku vyhazuje u Skeifanu, ušetřil mi dobrou hodinu chůze a já jsem fakt ráda.

... a je to!

Tak mám za sebou zkoušku z vulkanologie a následujících 14 dní si můžu hryzat nehty hrůzou, jak to dopadne. To se holt stává, když vám do hlavy celé roky vtloukají "stručně, jasně, výstižně" a vy se ocitnete v zemi, kde platí "plkat, plkat a když nevíte co byste psali, tak plkat taky". Tak jsem se namáhala plkat v 4 otázek z osmi, ale pak se to zlomilo a nějak jsem to vzdala. Tam, kde já mám 6 vět, mají milí spolužáci minimálně stránku textu a na dotaz, co tam psali, odpoví tak, že víte, že jsme napsali to samé... No, to jsem na to zvědavá.

Cestou ze školy jsem sehnala jakés takés džíny, takže (snad) zas budu vypadat jako člověk a vydala se do bazénu, abych si zpravila náladu. Odplavala jsem si svoje, chvilku si poležela v hotpotu (jupí, konečně bazén v Laugardalu zas víceméně funguje) a nějak na mě dopadla únava. Cestu domů jsem si protáhla botanickou zahradou (kvete, kvete) a u čuníka v Bónusu spáchala poslední velký nákup. Doma jsem ho vybalila a usnula. Sladkých 12 hodin spánku!

Zpátky ke škole

Za normálních okolností chodím do školy víceméně ráda a nevadí mi, když se musím učit na zkoušky. Ale všechno má své meze.

Venku je krásně, sluníčko, skoro nefouká a já jsem zavřená doma a čučím na tohle:

Opravdu jen čučím, sice vím, kde se to ve slidech vzalo, ale proč a k čemu, to je mi záhadou! Držte mi palce na čtvrtek, snad po mně nikdo rovnice chtít nebude. Doufám.

HOTSTUFF conference

Tak jsem se snad konečně zpamatovala z dění v pátek 13.

Ve škole jsme v rámci předmětu Vulkanologie měli "konferenci" a museli na posterech (A1/A0) představit vulkán, který jsme si vybrali. Vzhledem k ceně tisku (500/1000 Kč) jsem zbaběle zvolila možnost tisku na A3 a slepení, jak navrhl vyučující. Škoda, že se ve škole dá tisknout jen na A4 a tak jsem ostříhávala a slepovala 15 papírů A4.

Tímto mám 3 stížnosti:

• program Scribus mi odmítl vyplivnout poster v *.tiff nebo *.png a tak jsem musela stáhnout další program na konverzi *.pdf do *.jpg
• tiskárna vytiskla 9 papírů ve zvoleném měřítku a 6 v o něco menším, takže to nepasovalo k sobě a vypadalo to hnusně
• lepidlo nelepí.

Taky se ovšem vyskytly pozitivní věci:

• díky Katce jsem objevila hned dva užitečné programy - Scribus, ve kterém se postery dají dělat docela snadno a PosterRazor, který je umí naporcovat do *.pdf pro tisk na obyčejné tiskárně
• stejně jako Zuzi P. ví všechno o traktorovém průmyslu  v Malajsii, tak já vím leccos o Wadati-Benioffově zóně pod Šivelučem a dalších věcech, které se tohohle vulkanického komplexu týkají (o užitečnosti informací se můžeme pobavit někdy u piva :-)

Pokud pominu, že skoro všichni měli postery celobarevné a profi vytištěné (a my si s Katkou připadaly dost blbě) a přeskočím svojí blekotavou prezentaci, dá se říct, že mohlo být i hůř. Někteří jedinci kupodivu nepochopili, že A2 neodpovídá zadání "A1 nebo větší" a jeden náš australský spolužák byl z konference odejit, protože jeho poster na A2 polepený papírky a obrázky z obou stran vypadal, jako by ho ukradl někomu na základce... No, nicméně to neomlouvá překlepy, blbé zarovnání a vzhled mého posteru a hlavně fakt nepovedenou prezentaci.

Doma jsem se jen zbaběle zachumlala do peřin, aby mi ten zlý svět dal pokoj, a se čtečkou na kolenou a pivem v ruce se dopracovala do stavu, kdy nemám chuť mlátit hlavou o zeď a říkat : "Blbá, blbá, já jsem tak blbá, pro jsem všechnu anglickou gramatiku z gymplu zapomněla..." (Ještě bych se mohla mlátit Murphym do hlavy, ale to dost dobře nejde, protože ho mám jen v pdf a notebook ještě budu potřebovat :-)

Edit: po zveřejnění článku jsme si všimla, že i Katka už svěřila svůj zážitek blogu a tak si půjčuju fotku. Díky Katko, žes zastihla ten moment, kdy nám uklízečka naznačila, kam naše postery patří...

©KF

Jen tak narychlo

Určitě bude článek o velikonočních výletech a je na co se těšit - Reykjavík, Reykjanes, Golden Circle, Snæfellsnes a cesta okolo ostrova, Glymur, Hveragerði... Taky fotky bych měla nahrát na Rajče. Jenže 20.4. nám končí výuka a začíná zkouškové a tak se teď roztrhl pytel s projekty, prezentacemi, postery a písemkami, takže nabírám zpoždění.

Kdo si počká, ten se dočká, slibuju!

Škola, nákupy, bazén, dítě v batohu a Ugla

Po odporné deštivé a větrné neděli, kdy mým nejdelším výletem byla cesta do sklepa, abych pověsila prádlo, přišel další školní týden.

Nijaká přednáška o čtvrtohorách se dala přetrpět a ledovce byly výborné. Ještě lepší by byly, kdybychom z nich nepsali písemku, kde můžou být všechny odpovědí správné (nebo taky žádná) zrovna ten den, kdy přijede Honza s Alčou. Taky by to nemuselo být z látky za dva měsíce, půlky supertlusté knihy a několika článků. To bude zas výzva. Do toho nám v den Honzova příjezdu (čtvrtek) zadají skupinovou práci do středy, což je fakt super, vzhledem k tomu, že v neděli chceme odjet na road trip okolo ostrova, pokud tedy nebude hnusně. Nejspíš zlomím rekord v psaní anglických esejí, protože do v pátek v noci chci mít z krku. Fíha.

Úterý, kdy máme jen vulkanologii a cvičení z vulkanologie bylo docela klidné, jen ještě pořád nemám to cvičení hotové. Jak já nemám ráda, když se motá chemie dohromady s geologií, to je vždycky čurbes. Úkol pro dnešní večer: dopsat to, ať mám čas na... é... další úkoly :-/ Navíc jsme měli mít 16.4. exkurzi, která se přesunula (nikdo ze studentů neví kdo a kdy ji přesunul) na 31.3., což je samozřejmě první víkend, kdy tu mám svojí dlouho očekávanou návštěvu. Nejspíš tedy vyšlu Katku na exkurzi (aby nám nic neuniklo) a vyrazím ven s Honzou a Álou, těším se na ně celou dobu, tak co.

Dnešní den začal báječně. Slabý vítr, suchá silnice, cesta do školy v pohodě a s časovou rezervou (nevídáno, neslýcháno!) - a před školou jsem zjistila, že můj zámek už definitivně dosloužil. Nekvalitní materiál a islandská zima prostě zapříčinily, že zámek zoxidoval a nešel otevřít, k čemuž určitě přispěl i fakt, že klíče jsou z neidentifikovatelného měkkého (!) materiálu a rády se lámou (vyzkoušeno). Boudík dorazila Katka a zamkla mojí plečku ke svému kolu. I když, upřímně, ten, kdo by případně ukradl moje kolo, by si moc nepomohl.

Dopoledne jsme povinně věnovali cvičení ze čtvrtohor, ke kterému jsme měli použít knížku, kterou jsem si (kupodivu) nekoupila. Tak nějak jsme to s Katkou zvládly a já teď jen dumám, jestli to nebylo na známky, protože u otázek byly body. Hm.

Přestávka před francouzštinou byla konečně smysluplně využitá, takže mám nový zámek (zas ten obyčejný, ale ten měsíc už to vydrží) a epesní jmenovku na batoh. Ještě jsme s Katkou zkontrolovaly novinky v sekáči, zjistily, že parádní vlněný pletený rolák je mi malý přes ramena a báječné (taktéž pletené) bolerko má krátké rukávy. Ještě že tak, to by jinak padlo peněz na parádu. Tak jsem si koupila aspoň malou (překvapivě vlněnou) taštičku za bohulibou cenu 1euro. Měla stát dvojnásobek, ale paní mi zcela zjevně nehodlala vracet na islandskou tisícovku a spokojila se s drobnými, co jsem měla při sobě.

Abych uspokojila chutě na sladké a taky si dala něco k obědu, stavila jsem se ve svojí oblíbené pekárně Björnsbakarí na pistasíustykki, což je neodolatelně dobré sladké pečivo s pistáciemi. Fotku asi nikdy neuvidíte, na to je to moc dobré a vždycky to sním dřív, než si na nějaké focení vzpomenu :-)

Francouzštinu jsem přežila snad bez úhony, dostala 95 % z další části zkoušky a teď nezbývá, než doufat, že to příští středu zvládnu, získám pěknou známku a tím to skočí, protože na PřF mi tu francouzštinu neuznají ani za nula kreditů (ověřeno).

Nakonec jsem se rozhodla zjistit, jak pokročily opravy v Laugardalslaugu, největším reykjavíckém bazénu. V lednu tam totiž zavřeli 4 ze 7 hotpotů a saunu. Jo, opravy pokročily. Zavřeli ještě průplav mezi plaveckým bazénem a dětským bazénem a i místní, kteří obvykle na nic nespěchají, začínají být nervózní "aby to bylo aspoň do Vánoc", jak dneska pravil jeden rozšafný děda. Korunu tomu nasadil asi tříletý chlapeček v dámské šatně, když jsem si brala batoh narvaný k prasknutí a chystala se jít domů. "Maminko," obrátil se na svojí těhotnou maminku, "Ty máš v bříšku děťátko, že jo?" "No, mám." "A ta paní má svoje děťátko v batohu?" 

Když se daří, tak se daří a tak se mi rozhodla udělat radost i Ugla:

Střípky ze školy - Dante's Peak

Po smršti šílených vulkanologických úkolů od Freysteinna jsme včera na cvičení povinně sledovali film Dante's Peak (česky Rozpoutané peklo, 1997), který jste taky už určitě viděli v televizi. I když je to údajně geologicky nejlepší filmové podání erupce (tady inspirované erupci Mt. St. Helens), tak jsme se u toho strašně nasmáli.  Jako poznámku na okraj si dovolím, že někdy by bylo prima dát tomu anglické titulky, ale pravda, že tady nevadilo, když člověk nechytl každé přídavné jméno :-)
Protože jsem měli za úkol ve filmu hledat co je dobře a co špatně, tak se tu rovnou rozepíšu a půl úkolu bude hotovo. Normálním smrtelníkům nechci kazit zážitek, takže tady máte fotku cool geologa (jasnej důvod, proč lidi studujou geologii, že jo) a geografové si můžou počíst i pod obrázkem. Jo a pozor, prozradím vám děj, takže pokud jste to neviděli, tak se na to nejdřív podívejte a a pak to teprv čtěte, ať vás neochudím o zážitek.
Pro ty, kteří nechtějí číst rozpitvaný děj, je tu soundrack. Podle názvů písniček stejně budete vědět všechno, co se událo:
Soundtrack John Frizzell: 1. Main Titles [5:30] ,2. The Close Call [1:43] ,3. Trapped In the Crater [5:03] ,4. On the Porch [2:31] ,5. The Evacuation Begins [4:12] ,6. The Helicopter Crash [1:28] ,7. Escaping the Burning House [2:32] ,8. Sinking On Acid Lake [2:37] ,9. Stuck In the Lava [1:44] ,10. The Rescue [3:05] (©csfd.cz) Jasný, ne?

©images4.fanpop.com

Celý děj se odehrává ve fiktivním městečku Dante's Peak ležícím v Kaskádovém pohoří na západě Ameriky. Ústřední postavou je vulkanolog Harry Dalton (Pierce Brosnan, samozřejmě, že geologové jsou hezcí, chytří a vtipní), který přišel před čtyřmi roky o svou snoubenku, kterou zabila sopečná puma při výbuchu jakési kolumbijské sopky.
Vzhledem k tomu, že sopka nad městečkem vykazuje malé změny v aktivitě, vysílá USGS (U.S. Geological Survey) Harryho do Dante's  Peak, aby zjistil co se děje. (Jo, určitě by poslali toho nejlepšího vědce, kterého mají, dali mu s sebou minimum vybavení a pak mu ještě nevěřili.) Městečko získá ocenění   "Druhé nejlepší město k životu s populací pod 20 000 obyvatel" a mezitím se dva turisté uvaří v horkém pramenu na úbočí sopky (Álo, Honzo, už se se  mnou těšíte do termálních bazénků? Kupodivu ten film zas až tak nelže. Horké prameny opravdu mohou prudce změnit teplotu, ale většinou to souvisí se systémem puklin, kterými je přiváděna voda na povrch - a rozhodně to nemusí souviset s erupcí, spíš to předpokládá zemětřesení) Jen teda nechápu, proč se v tom filmu ten pramen rozžhavil do ruda :-D - nebo že by filmaři čekali lávu těsně pod povrchem?
Harry a Rachel, starostka Dante's Peak jedou k chatě Racheliny ex-tchýně u jezera i s Rachelinými dětmi- pH v jezeru poklesne na 3,5 (Pro představu, takhle kyselý je džus z pomeranče. Nicméně ta jezera mohou být i kyselejší.). Cestou se staví vykoupat v horkém prameni a ten bystrý geolog si všimne, že voda bublá a zabrání jedno dětí, aby tam skočilo. A taky najdou ty uvařené turisty. Ze země vyvěrá oxid uhličitý a tak děti najdou i chcíplé veverky. (CO2 se hromadí v půdě a kromě "přízemních" zvířat může zabít i stromy - otrava kořenového systému. Ale (!) tohle je plyn, který uniká z magmatu, které může být kilometry pod povrchem a rozhodně nemusí být na cestě k povrchu. Takže Pierce krapet přehání, když vykřikuje "že to může bouchout kdykoliv")
Bystrý geolog Harry, teď už i zachránce lidského života (žádný div, že se Rachel líbí ;-), svolá setkání, aby město upozornil na případné nebezpečí, ale jeho šéf Paul to na základě svých skutečností zlehčuje. Paul a jeho tým dva týdny monitorují veškeré dění na hoře, ale nic se neděje. Poslední večer před odjezdem týmu je Harry u Rachel doma a z kohoutku začte téct rezavá sirná voda. Zjistí, že celý vodní zdroj je kontaminovaný oxidem siřičitým a Harry vzbudí Paula - teď už má důkaz, že se něco děje. Paul se rozhoduje pro evakuaci města. (Normálně o sobě sopka dává vědět pár let nějakým drobným nepokojem, než se fakt rozjede, ale je pravda, že třeba Mt. St. Helens o sobě taky dala vědět jen s předstihem dnů/týdnů a tak není ten fofr, který Dante's Peak předvádí, až tak úplně od cesty).
Během informační schůzky k evakuaci, ta kterou samozřejmě Rachelina ex-tchýně nedorazila, začne erupce a nastává panika. Silné otřesy ničí budovy, silnice, padá silniční most, kostel a na město se snáší popel. Harry a Rachel jedou pro děti, ale dům je prázdný a na stole vzkaz, že děti vzaly auto (Já doteď nevím, který pedál je který, ale ty děti, kterým bylo rozhodně míň, jak deset, to zcela zjevně zvládly. Měla bych se stydět.) a jely pro babičku.

První erupce

Seismometry ukazují řadu menších erupcí a čas do hlavního výbuchu se zkracuje. Most je zablokovaný a tak Harry a Rachel v jeepu brodí řeku, málem se utopí, ale nakonec dojedou k chatě u jezera. Mezitím se snáší čím dál víc popela, město je skoro evakuováno. Ruth, babička dětí, odmítá odejít, navíc jim uteče pes, ale lávový proud, který popálil chatu, je všechny přesvědčí, že je na čase zmizet. Protože cestu zpátky zablokoval sesuv (nebo tak něco a mám pocit, že jim všechna auta stejně smetla láva) rozhodnou se v kovové loďce přejet na druhou stranu jezera.

Jezero je plné mrtvých ryb, je tak kyselé, že jim během pár minut sežere loďku a taky lodní šroub a Harry si obalí ruku oblečením a  snaží se dopádlovat ke kraji. (No, víte, že nejsem technickej typ, prostě jim zmizela vrtule od motoru :-D Zajímavý je, že zatímco voda rozežírala kovovou pramici, Pierovi Brosnanovi ruku i s mikinou nesežrala. A nesežrala ani ty ryby. Mimochodem, kyselá voda fakt rozežírá kov, ale přece jen, když hodíte rezavej hřebík do coly, vydrží tam dýl než Piercola loďka na jezeře.) Nakonec se obětuje babička Ruth, skočí do vody a zatímco jí kyselina žere nohy, loď dovleče k molu. (TOHLE! To je ten kus, který si pamatuju z domácího sledování. A neříkejte, že vy ne!) Všech pět se jich pomalu přibližuje krajinou pokrytou popelem k městu, ale po cestě Ruth umírá.
Mezitím je celý tým z USGS se zbytkem obyvatel evakuován armádou, Paul ještě varuje Harryho rádiem, že co nevidět nastane hlavní erupce, a pak mizí z města. Všichni se dotanou na druhou stranu řeky, ale Paul jede poslední a velká voda ho vezme i s mostem. (Hora měla na vršku sníh - teda alespoň na většině záběrů - a jak je teplo, tak to taje a vznikají mj. bahnotoky-lahary.)
Harry později na stanovišti rangerů vezme auto a veze všechny pryč. Cestou jednak zachrání toho ztraceného psa (Jak se tam proboha dostal?!) a přejede autem lávový proud. (Hoří mu pneumatiky, má v autě děcka i s mámou a on prostě v tom hořícím autě s plnou nádrží jede přes lávovej proud, normálka, ne?)

Autem přes lávový proud a pak dál :-)

 Dole ve městě se Harry staví v kanceláři USGS pro NASA lokátor - "to se může hodit"- a jako zázrakem tam jeden z notebooků funguje a upozorňuje na katastrofickou erupci.
Naskočí zpátky do auta a ujíždí před pyroklastickým proudem. (Tady za něj nejspíš řídí Chuck Norris, protože jinak nechápu, jak dokázal jet polorozbořeným městem rychleji, než jak postupoval pyroklastický proud. Pro pochopení absurdity celé situace - pyroklastické proudy se mohou pohybovat v řádek stovek kilometrů za hodinu...)

Každý správný geolog samozřejmě řídí auto rychleji, než postupuje pyroklastický proud :-)

Jako zázrakem vjedou do staré štoly, přežijí a jdou se schovat dál do štoly, kde má jedno z dětí svojí skrýš. Zatímco se Harry vrací k autu, aby zapnul lokátor, spadnou dva závaly. Harry je zraněn (Tady přichází záběr na ránu a následuje unisono znechucený povzdech celé třídy. Docela změna proti výbuchům smíchu během toho, jak Pierce pádluje kyselinou a jak na městečko padají sopečné bomby a pumy.), ale přesto dokáže lokátor zapnout.
Po nějaké době (den-dva) je samozřejmě Harry zachráněn, během chvíle jsou zpoza dvou závalů vysvobozeny i děti, Rachel a samozřejmě pes, jinak by to nebyl ten správný happy end.
***
Upřímně - bez toho úkolu by to byl trapný akční film, ale takhle jsem se fakt pobavila a navíc, kdy jindy se můžete takhle otevřeně vysmát filmu za podpory spolužáků a učitele?! Navíc kupodivu nebyl zas až tak úplně geologicky blbě.
Jestli mi na podzim na praxi vyjdou "ohrožení a rizika" je mi jasné, co zkusím s těmi většími dětmi provést v rámci oživení hodin a zeměpisného semináře...

Střípky ze školy - Walter the Mafic/Felsic Kitty

V boji s cvičením z vulkanologie jsem našla další perličku. Ta je, pravda, trochu geologická. Že by se naše budoucí kočky jmenovaly Černozem a Podzol?

© pitt.edu

Střípky ze školy - Ugla

Březnová Ugla si nezadá s předchozími a tenhle měsíc už dvakrát změnila svůj vzhled. Nejdřív podporovala darování krve a teď propaguje zelené dny.

Že je to fešanda? 

Ugla a její výstřelky

Ugla je islandsky sova a taky je to jméno pro místní ekvivalent SISu, ovšem o dost lepší a užitečnější. Ugla je user-friendly, dá se přizpůsobit, člověk se dostane do katalogu předmětů, k materiálům kursů, může přes ní odevzdávat úkoly, komunikovat s učitelem, vidí do svého mailu i jaký má kredit pro tisk. Taky vidí inzeráty na učebnice, kola, bydlení (vlastně na cokoliv od knížek přes umění po auta a občas i víc), stav výpůjček v knihovně (školní i národní, jsou totiž spojené), novinky z univerzity i fakult, prostě všechno. A navíc naše Ugla je parádivá sova a tak se obrázek mění podle příležitosti... Holt školní ajťáci si taky chtějí hrát!

Obyčejná Ugla

Islanďani jsou úplně posedlí Eurovizí. Slézají se a během televizního přenosu mají párty a strašně to prožívají. V obchodech jedou speciální akce "nejlepší brambůrky ke sledování Erovize" - a co mě fascinuje: "nový televizor, abyste si užili Eurovizi" nebo "masážní křeslo pro maximální zážitek z Eurovize". Svět se zbláznil.

Eurovision Ugla

Sovička má samozřejmě svojí sezónní, vánoční i velikonoční verzi, stejně tak, jako tu masopustní, kterou jsem ovšem sehnala jen loňskou...

Masopustní (proč je převlečená za chemika, to netuším), velikonoční, zimní a vánoční sovička

Další islandskou posedlostí je házená,  takže pří posledním mistrovství fandila i Ugla!

Ugla má nespočet verzí  třeba ke dni ekologie, dni knihoven, dni rovnoprávnosti, výročí školy nebo Ugly a další, které nejsem schopná určit...

Eko-Ugla, den knihoven, výročí založení školy, ?, ?, výročí spuštění Ugly, dny rovnoprávnosti, ?

Pravidelné kolísání sebevědomí

Každé úterý od 15:00 do 16:30 si přijdu strašně chytrá. Máme totiž vulkanologii, na kterou je potřeba se připravovat a většina lidí to nedělá. Ale za (nejen moje) moje zvýšené úterní sebevědomí může kanadský spolužák Éric. Nevím, jestli je to kanadským školstvím, Éricovým přístupem ke studiu, nebo obojím, ale upřímný podiv studenta přírodní věd, že 1 km3 má 10^9m3  a že g je tíhové zrychlení mi přijde zarážející. Bohudík to nezaráží jen mne.

Abych se nenafukovala dlouho, mám hned ve středu francouzštinu, kde je moje sebevědomí pravidelně odkazováno do patřičných mezí. Nejlépe, když na hodinu přijdeme 3 studenti a učitel a všichni kromě mě jsou Islanďani. Koktám, jako bych francouzštinu viděla poprvé, nejsem schopná reagovat na neočekávané dotazy a když si zapomenu sešit s úkolem, jako třeba tuhle středu, tak se u improvizace pěkně zapotím. tady se moje blbost neschová. Korunu tomu dává jen "Co to slovo znamená?" "No to je, é, jejda, jæja, já to nevím anglicky, to je xxxx." Za xxxx si dosaďte islandské slovo, které stejně během tří vteřin zapomenu. Naposledy to byla fráze "zažrat se do knížky".

Omluvte obskurní formátování horních mocnin, blogspot je v editoru nemá a překopírované odjinud svévolně a hlavně neovlivnitelně mění styl a velikost písma. L.

Jsem stará a divná

Ach jo. Ve škole se nám sešlo hodně práce, hlavně z vulkanologie. Píšeme (pořád ještě) ten článek o mentoskách a kole. Psali jsme úkol na produkty sopečné činnosti. Připravujeme postery o vybraných sopkách. A v pátek Freysteinn zadal další úkol, tentokrát na pohyby magmatu.

Nebozí studenti z anglofonních zemí, hroutíc se pod tíhou práce, sepsali rozhořčený e-mail učitelům, že toho je moc a nedá se to zvládat. Opravdu je práce hodně, ale stíhat se to dá. Na mentosky byly skoro tři týdny, na produkty dva týdny, postery se prezentují až v půlce března a jen Freysteinnův úkol byl z pátku na úterý.

Asi jsem divná, ale problém s tím nemám. Jo, jsme na Erasmu, ale hlavně jsme se sem přijeli něco naučit a ne jen vymetat kluby nebo se povalovat. A stejně bylo o víkendu hnusně.

Freysteinnovi úkol odevzdala jen malá část lidí, a tak se odpolední praktikum (na které tu čekám 3h 20 min) zvrhlo ve vysvětlování toho, co se mělo dělat. Celá třetina lidí přiznala, že na ten úkol ani nekoukli. To bych se snad i styděla přiznat. Navíc, pokud si pamatuji, v pátek ji na hodině jich taky moc nebylo, nebo bylo, ale nedávali pozor. Takže teď tu pobíhá Freysteinn před tabulí, vysvětluje slabším osobám, kolik vteřin má rok (he?), že z jednoho krychlového kilometru opravdu získáme 10⁹m³  (wooow!) a tak dál. A teď se tu ptají, co znamená které písmenko v rovnicích, takže se ani nenamáhali kouknout do slidů z přednášek. Moc jim děkuju, na to jsme čekala přes tři hodiny, abych poslouchala natvrdlého nepříjemného Francouze, který nechápe základní matematické oprace...

Jo a asi jsem stará, protože nepařím 4 dny v týdnu nebo tři dny v kuse a část mých spolužáků slavila narozeniny s pokřikem "Jó, konečně moje první legální pivo!" (tj. oslavili 20. narozeniny).

Občas si přijdu divná, ale takhle stará jsem si snad nepřišla ještě nikdy...

Veselá praktika a velké dilema

Dnes jsem absolvovala asi nejveselejší praktika. Asi každý někdy jako děcko přemýšlel, jestli je pravda, že zapíjet mentosky kolou není nejlepší nápad a skoro všichni jsme později zkontrolovali na youtube, co se stane, když do koly hodíte mentosky. Dneska jsme se rozdělili do skupinek po šesti, nafasovali dvě litrovky koly, pár mentosek a šli si to zkusit na vlastní kůži. Celá situace je vlastně dost absurdní, protože celý úkol spočívá v tom napsat 8-12 normostran o tom, jak jsme do dvou lahví dietní koly hodili pár mentosek. Abychom zamaskovali pofidérnost pokusu, který má simulovat sopečnou erupci, použijeme (teda někdo jiný za mě použije) derivace a spoustu další mě záhadných operací k vypočtení nejrůznějších (ne)důležitostí.

Abych to shrnula: já, Katka, Fin Lari, Estonka Maris a Brit Paul jsme vyrazili podniknout náš rádobyexperiment. Jediné závětrné místo je takový koutek u školy, bohužel prosklený a ta se z druhé strany skla začali hromadit lidé. Trochu ZOO, ale těžko říct, kdo pozoroval koho.

Paul, podle drbů antropolog, měl z úkolu největší radost, tak chtěl házet ty mentosky. Byl tak nadšený, že jsme mu to nedokázali odepřít. Bonbony se navlékly na polorozmotanou kancelářskou svorku, ta se protáhla dírou ve víčku, to se mělo našroubovat na lahev a pak teprv pustit. Výsledkem měl být až 4 metrový výtrysk. Haha. Paul si nadšeně nasadil bezpečnostní brýle, roztřesenýma rukama se pustil do práce - a mentosky mu spadly do lahve dřív, než ji zašrouboval. Tudíž efekt nula nula prd a půl láhve v pytli. To vše za smíchu rozveseleného obecenstva venku i vevnitř, včetně Gísliho. Toho Gísliho, který mě nikdy neviděl dělat nic dobře, protože mě zná jen z orienťáku, kde mi to moc nejde a pak se ještě pobavil u téhle packaniny... no nic.

Docela jsem se pobavili, vyslali Paula dovnitř pro novou várku koly a mentosek a čekali. Za chvíli rozjařeně přihopkal (on prostě buď jde, nebo hopká, běhat nějak neumí) a že mentosky má, ale kolu mu nikde nedali, z čehož byl takový nesvůj. Morgan, náš učitel byl úplně odrovnaný už z předchozího výstupu a tohle ho dodělalo, Lari se snažil (neúspěšně) udržet vážnou tvář, s Maris jsme se prostě rozesmály a Katka se rovnou smíchy rozbrečela. Tak jsme zklamanému Paulovi vysvětlili, že ta kola se musí koupit v bufetu. "A jó!" Lari to nevydržel, šel s ním a my se mohli počůrat smíchy. Za chvíli byli zpátky, protože bufet mezitím zavřel a tak Paul odhopkal nahoru do Háskólatorgu pro novou kolu. Sice měli už jen půllitrovky, ale i to se počítá a my si odbyli pokus. Jen jsme tentokrát úlohu pyrotechnika svěřili Maris. Za sebe musím říct, že nic moc, holt to má lepší efekt, když je těch lahví víc a prskají zároveň. Tak a teď ještě zpracovat ten šílený úkol... To nic nemění na tom, že jsme se v té skupině pěkně sešli - já, Káťa a Maris z toho máme prču, Paul je nadšený a Lari... no Lari si z toho taky dělá srandu, ale ono ho to přejde, protože já tu část s derivacemi fakt počítat nebudu!

A kdo se prokousal textem až sem, má tu za odměnu odkaz na jedno pěkné video z youtube.

***

A teď to dilema: V pátek je Þorrablót s ESN. Je to sváteční období, "kdy Islanďané jedí spoustu shnilého a zkyslého jídla bez zjevného důvodu". Tedy dřív to prostě byly zbytky ze zimy, ale teď už je to jen tradice. A tak tu sedím a dumám, jestli dát 2000 ISK za to, že ochutnám sláttur (světlá i krvavá jitrnice), harðfirkur (sušená ryba, mňam to znám), svið (ovčí hlava, to taky považuji za chutné, nemá li to oko a mozek) a jídla naložená v syrovátce: hrútspungar (é, no jak bych vám to... prostě naložené beraní koule), hvalspik (velrybí tuk), a spoustu dalších věcí jako je sviðasulta (tlačenka ze skopové hlavy), hákarl (blueh, ten hnusný shnilý žralok) nebo bringukollar (maso ze skopových žeber) a lifrapylsu. Plus spoustu dalších věcí. To všechno zapíjené Brennivínem.

...Teda, jak to tu po sobě čtu, možná ani dilema nemám. Krvavou tlačenku nemusím, se zabíjením velryb nesouhlasím a lifrapylsu považuji za odpornost. Ale zas kolikrát za život ochutnáte beraní varlata... Nechám si to ještě uležet v hlavě :-) Teď jsem si tak uvědomila, že většina lidí na sv. Valentýna přemýšlí nad jinými věcmi, než je pojídání beraních varlat, že? 

Jak v krátké době dvakrát utřít

Za první zklamání si můžu sama. V prváku magisterského studia jsem se rozhodla nasadit laťku vysoko a zkusit získat červený diplom. Zkoušky se dařily (taky to dalo práci), průměr by byl. Tady na Islandu jsem v zimním semestru zamakala a na průměr by to pořád šlo, koneckonců průměrná známka 8,5 z max. 10 je pěkná. Kdybych si přečetla v prváku pravidla (vědouc, že chci zmizet na Erasmus), mohla jsem si ušetřit spoustu práce. Tu červenou rouru dostane jenom ten, kdo ukončí ve standardní době studia a to já jaksi s rokem v zahraničí nestíhám. Tak. Sice se učím pro sebe, ale mě by stačily dvojky, že... Jednak mě štve, že jsem bita na tom, že se vzdělávám víc, než je nezbytně nutné, ale ještě víc mě štve, že jsem si to nepřečetla. To hlavně. Už se nebudu smát Honzovi, že nečte návody!

Druhým zklamáním je, že nejedu na Svalbard. To jsem tedy vlastně čekala, ale stejně mě to neskutečně mrzí. Loni se mi dostal do merku Kurz polární ekologie od Jihočeské univerzity i s příslušnou exkurzí, podřídila jsem tomu předměty (proto všechny ty kvartérní a ledovcové šílenosti v mém studijním plánu), v lednu jsem sepsala motivační dopis, životopis a všechno odeslala. Po dvou týdnech čekání jsem bohužel zjistila, že jsem se mezi 8 % úspěšných kandidátů ve svém oboru nedostala. Holt jsem pedolog a studuju v Praze a prostě štěstí měl někdo jiný. A 8 % není moc.
Tak se cítím nějak demotivovaná.

Jo a kdybyste se chtěli zeptat, jak se daří mojí diplomce, tak buďte té lásky a neptejte se. Nedaří. A vlastně se jí nikdy ani dařit nezačalo.

Japonský festival

V sobotu 28. ledna se v Háskólatorgu konal "Japan Festival". Studenti a učitelé japanistiky si připravili různá vystoupení a další program. Nemohly jsme si to nechat ujít  ("hele, tahle akce je zadarmo"). Těšila jsem se na čajový obřad, kaligrafii a hlavně origami, ale znáte mě...

Hrálo se Go - my jsme teda nehrály nic, protože návod byl v islandštině. Sice by nám to asi někdo mohl vysvětlit anglicky, ale obávaly jsme se, že na to nemáme mentálně :-)

Co jsem ale nedávala vůbec, byli studenti pobíhající v plyšových kostýmech Pikaču a nějaké modrobílé kočičky (která nám nechtěla dát sladkost a pořád si povídala jenom s dětmi) a taky další ve stylu "chci zas vypadat na 14". Samuraj s brněním z karimatky na jógu a studentky s proprietami "Hello Kitty" jim nemohli konkurovat. Na druhou stranu japonská kultura ukázala i přívětivější tvář a někteří ze studentů a studentek byli oblečení opravdu stylově japonsky.

Potěšila možnost nechat si kaligraficky napsat svoje jméno :-) Nakonec jsme nechaly napsat jméno i maminkám a Katka se ukázala jako charakter, když požádala o verzi "Zdena" a nikoliv "Zdenička", jak původně plánovala.

Na červeném Lenka, na modrém Romana

Rozhodly jsme se oblehnout i stánek se suši. Slečna nám dala vybrat ("vyberte si dva kousky, prosím"), což bylo snadné, protože měli jen dva druhy. Lososo-rýžovou rolku v řase a to samé s okurkou. Zjištění: suši nám chutná. Vloudily jsme se i podruhé, abychom zjistily, jak chutná suši s tofu - taky dobrota. 

V mezičase jsme se zastavily u karaoke (nebojte, nezpívaly jsme) a na čajovém obřadu. Rozhodla jsem se nebýt žádné béčko a snažila se to ovládnout v islandštině, což nakonec nebyl takový problém. Dobrý den,  vemte si bonbón, otočit doleva, vypít, doprava, děkuji, nashledanou a podobné primitivní výrazy mi jdou. Jen jsem se utvrdila v názoru, že čajový prášek je na mě dost silný.

Pak jsme ovšem z prosklené chodby zjistily, že suši stánek má nový sortiment a zkusily jsme se vetřít potřetí - a naposledy. Tentokrát se podával losos a krevety na rýži s křenem wasabi a my se rozhodly, že suši je docela dobré, vlastně výborné a že jsme ho rozhodně nejedly naposledy.

Učení se japonsky nás nelákalo ( i tak mám pocit dokonalého zmatení jazyků), masáž nás neoslovila (vypadalo to jako lámání zad) a tak jsem Káťu přemluvila, abychom šly na origami. "Kluci, máte tu něco jednoduchýho?" No, neměly jsme se ptát, složily jsme si žábu (parníček je oproti tomu Rubikova kostka). Ještě jsme zkusily jeřába. O pomoc jsem volala už u kroku dva, ale zvládla jsem to :-)

Další zvířátka mi Katka zakázala skládat, protože mi to hrozně trvalo a tak jsme se mohly vydat domů s pocitem, že jsem zkusily něco nového a oběd už opravdu vařit nemusíme.

Málem bych zapomněla, bylo i vystoupení, nebo jak to nazvat, ale protože se mi to nechce nahrát na web, asi budete o video ochuzeni.

Parlez-vous français?

Rozhodla jsem se oprášit francouzštinu. Ač se to zdá jako moudré rozhodnutí, zatím je do dost smutná záležitost. Trosky mých poznatků v podobě příromného času, ponětí o pár jiných časech a hrsky slovíček nepředstavují zrovna pevné základy, na kterých bych mohla stavět. Na druhou stranu kurz pro začátečníky by mi moc nedal. Takže je tu Sjálfsnám í frönsku II., předmět, kde studenti rozvíjí sboje znalosti na základě vlastní přání a požadavků.

Tvrdíc, že se chci zlepši ve čtení, gramatice, psaní a pokud požno porozumění mluvenému slovu, jsem si na sebe při rozhovoru s učitelem upěkla pěkný bič. (Mimochodem, pěkná situace. anglicky vedený rozhovor mezi českou studentkou a islandským učitelem o studiu francouzštiny.)

Učitel Eyjólfur chvíli přemýšlel a pak začal psát:

• poslech a porozumění: studentka zhlédne 6 francouzských filmů s francouzskými titulky a k 5 z nich vypracuje pracovní listy (Jojo?)
• čtení: studentka přečte 3 krátké romány nebo novely, první z nich budou "Mikulášovy patálie"  (3? Jako 3 knížky ve francouzštině za semestr, když jsem za posledních 10 let přečetla 2?)
•  mluvený projev: studentka se bude jednou týdně zůčastňovat workshopů ve skupině , vždy na zadané téma" (budiž)
• psaní: studentka napíše 3 texty o 500 slovech o filmech, které shlédla (Ehm, proč se první odevzdává už 30.1.?)
• gramatika: publikace Grammaire progressive (mám doma, maminka posílá balíček) 

No, tak to bude mazec. Musím se vypravit shlédnout ve škole ten film, domů mi DVDčko nepůjčí....
A pak ještě zkouška.
Tenhle předmět jestli udělám, tak už asi zvládnu všechno...

A protože mám na středu téma "francouzská osobnost", můžete posílat návrhy. Možná si vyberu, možná ne a pak bych asi psala o rientačním běžci Thierry Gueorgiou...

Druhý školní týden za námi

Tak je za mnou další školní týden, nějak to letí.
***

První překvapení se konalo v pondělí. Vstala jsem na šestou, sbalila věci do školy, nasnídala se, s hrnkem v ruce zapnula počítač a ejhle, ranní hodina odpadá - mám až od 11:40. Hm. na chvíli jsem ještě usnula a díky nenadálému štěstí jsem si mohla číst.

***

Druhou perlou se stalo úterý. Slečna, která nás učí na vulkanologii má fantastické jméno "Gro Birkefeldt Moller Pedersen" (ve kterém je ještě určitě nějaká diakritika, ale nemůžu si to teď vybavit), které je pro mě dost nevyslovitelné. Naštěstí přednášky jsou prima a tak přemýšlím, že si tu učebnici fakt pořídím. Ale netuším, jak ta kila zajímavé literatury dopravím domů... Geologický seminář mě nenadchl a tak se zapisovat nebude, tudíž kreditů budu mít "jen" 30 a předměty 4.

***

Středeční ráno bylo veselé už svým počasím.

Ač vypadám, jako by mě potento pták Noh, není tomu tak :)

Ve středu jsme měli referáty na Kvartér, což zcela zjevně bylo důvodem, proč se tam 7 z 18 lidí ani nenamáhalo ukázat.  Francouzština stála za to. Co mě to proboha napadlo? Jak to budu stíhat? Navíc venku se střídal silný vítr s ještě silnějším a občas se do toho přidala chumelenice.

Světlým bodem středy se stala návštěva termální pláže s Katkou a nakonec i Hendrikem, Verčou, Vincetem, Enzem, Michałem a dalšími. Konečně pořádná legrace. A taky kousek štěstí - Hendrik nás hodil autem do města.

Nauthólsvík

S Katkou jsme si daly večeři, připravily se na pre-párty v Loki a párty v Gaukuru a mohly vyrazit do víru "velkoměsta". Haha.

Patřičně vybaveny pivem a zbytkem Bechera jsem se vloudily do Loki. Becher byl pryč v pár vteřinách (v lahvi nebylo po minulé akci skoro nic), nicméně Hendrik se vytasil s Brennivínem.

Družba CZ-IS aneb Becherovka a Brennivín

Nechápeme, opakuji, nechápeme, jak to někdo může pít. Ta pálenka je hnusná. Má odpornej ocas. Není na ní nic dobrého. Tedy Hendrik tvrdí, že hlavním pozitivem byla její nízká cena na letišti, ale stejně - FUJ.

"Hele, Brennivín je hnusnej." "Nene, jen počkejte, bude vám určitě chutnat"

Jedna společná - CZ/PL/CZ/DE

Po ujištění, že všichni přežili ochutnávku téhle tekutiny z Ďáblovy dílny jsme vyrazili do města na ESN párty. Z té můžu sdělit jen toto: pivo je tam snad ještě hnusnější, než si pamatuju z loňska; někteří by udělali cokoliv proto, aby na sebe upozornili - a asi jsem na tohle stará. Prostě mě nebaví pít hnusný pivo mezi lidma, kteří sotva stojí na nohou a poslouchat výtvory místního šíleného DJe. Howg.

***

Čtvrteční ráno přidává další pravdu k ESN párty. Je blbost pařit ve středu, když máte ve čtvrtek od osmi přednášku. Budete potrestáni místy v první řadě. Ve čtvrtek bylo konečně krásné počasí!

***

Páteční vulkanologická přednáška byla docela povedená a po patřičné prodlevě v náručí Hámy (menza) a nákupu pohledů v knihkupectví (prodávají tu DVDčka s Patem a Matem) nastal čas pro bazén. Laugardalslaug se od nového roku opravuje. Roumějte "tak jsme zdražili a teď vám to tu osladíme zvukem zbíječek, smrádkem z bagru, zavřením sauny, vypuštěním lehacího bazénu a ochlazením hot potů". Takže takhle tedy ne! Na druhou stranu jsme si odnesly zážitek přímo pohádkový - kdo z vás plaval v padesátkovém bazénu v chumelenici, že bylo vidět tak na 20 m a k hladině se snážely chomáčky vloček?

Kocour Bjartur v Nönnugatě

Nový semestr - nové výzvy

Tak je tu nový semestr. Glacial Geology, Volcanology, Quatenary Environments a další výzvy.

Glacial Geology mě nadchla! Ledovce! Kary! Eskery! Dynamická geomorfologie v praxi. Pětidenní exkurze k ledovcům, kde jsem nikdy nebyla je dobrým důvodem ke koupi krásné (a patřičně drahé) učebnice. Já se snad budu učit ráda :-)

Quatenary Environments je předmět s referáty, prezentacemi, esejemi a úkoly, bohudík bez zkoušky. Kvartérní věda je krásná, ale byla by krásnější, kdyby snivá doktorandka uměla anglicky alespoň jako my nebo se snažila o výklad a nikoliv čtení slidů.

Vulkanologie mě čeká zítra, docela se na všechny ty sopky, lávy, magmata a jiná žhavá témata těším. O něco méně jsem nadšená z přepokládané nutné koupi nepříliš levné učebnice. Ale Katla, Hekla a další čekají, tak honem do toho!

Dalším předmětem, který jsem měla zapsaný, byly Geothermal Resources. Čekala jsem leccos, ale realita byla úplně jinde. Chlapík, přednáší tak, že píše na tabuli, nás to nutí opisovat a zásadně odpovídá na jiné otázky, než ty, které jsme položili. Geotermální energie je prima, ale mě spíš zajímá, jak to vzniká a funguje, než jak to vytěžit. Je to zajímavé, ale referáty na témata obskurnější než Sládkova metoda součtových řad (kolegové vědí) prostě psát nebudu. Takže: Geothermal Resources.

Co teď? Přece se nebudu flákat. Tak mám rozjednanou francouzštinu, kde se chci pokusit o revival. Kdysi jsem četla Malého prince v originále, tak to zvládnu znova, ne? Snad se mi to vleze nějak dobře do rozvrhu. Juch, jsem na sebe pyšná už jenom proto, že jsem se konečně po letech ignorace francouzštiny rozhoupala... Navíc k Self-Directed Study II (nejsem blbec, né?), kdy se chodí na konzultace a skupinová sezení (skupinky po 5 slibují intenzivní výuku) a tak vůbec. Lidi, já se těším!

Možná tam ještě znova přihodím Aktuální dění v geologii (Seminar on Current Events in Geology), pokud se mi nebude krýt s fráninou...

Shrnuto:

• 5 předmětů
• 32 kreditů
• 5 dní  v týdnu ve škole (3x od 8:20, 2x od 10:00)
• 5-7 dní v terénu
• jedna nadšená holka s knížkou o ledovcích na klíně.

A je konec semestru

Tak a je konec semestru. Už od 7.12. mám po zkouškách. Z Islandštiny konečně dorazily výsledky (trvalo jim to "jen 14 dní"),  máme obě s Péťou 80 %. To je trochu zklamáním, protože v písemce vím jen o jedné chybě (počítá se désember místo desember vůbec za chybu?) a testy nám už nikdy nikdo neukázal a na ústní jsme si vedly dobře.

Zkoušku ze Soils and Vegetation ani nechci vidět. Jednak ještě nejsou ani výsledky ze skupinové práce, kterou jsme odevzdávali na konci listopadu a jednak mi nesedl styl zkoušky. Co to jako je za manýry, mít tři hodiny na zkoušku a dostat na 6 otázek 30 listů (!), když se to dá napsat na 6 stránek celkem... A to jsem ze 6 otázek věděla 5,5 - a uměla bych to napsat ještě stručněji.  Nějak mám pod kůží to, co do nás tlučou na PřF UK - stručně, výstižně, neokecávat.

První zkouška v kapse a zbylé se (mílovými kroky) blíží

Tak nějak jsem sem ve shonu zapomněla napsat, že výsledky zářijové zkoušky dorazily a mám ji už pár týdnů v kapse. Takže nějaké ty kredity by byly doma.

Z geologického semináře bych taky zápočet měla mít v klidu, ten byl za referát (který učitel prospal) a za docházku (kterou nikdo nezjišťoval). Z paleoklimatického semináře mám hotový referát a review článku, v úterý mám ještě jeden referát, napíšu poslední review a bude hotovo. Vtipné je, že bych tam měla být dnes ráno, ale píchla jsem kolo :-/ (Spraveno). To mě pěkně štve, je to totiž super předmět.

S islandštinou bude ještě zábava, za deset dní mám písemnou zkoušku (poslech, porozumění, psaní atd.) a za dvanáct zkoušku ústní (ehm, asi bychom se měly začít připravovat, že, Péťo?). Jsem si celkem jistá, že to nějak dám, ale nerada bych, aby byl výsledek tristní, chci aspoň 7.5 (tady je nejlepší známka desítka, na projití by měla stačit 5 nebo 5.5).

Největší sranda ale bude s předmětem "Půdy a vegetace", který má tříhodinovou písemnou zkoušku a ještě píšeme jakýsi report z laborek. Cha cha cha.