S pilkou na Austurstræti

Nastal čas vysvobodit kolo. Noc na Austurstræti, jedné z hlavních ulic, kupodivu víceméně přežilo, jen mi nějaký dobrák nakreslil lihovkou šulina na sedlovku. Aspoň, že to není vyryté klíčem...

Vzpomněla jsem si na Bragiho, chlápka, který mi v září půjčoval GPSku. Pracuje v půjčovně aut, tam by pákovky mít mohli... Kromě toho, že si mě zcela zjevně už nepamatoval (ale pak si vzpomněl), nebyl v práci a pak mi alespoň po telefonu poradil, ať tam prostě zajdu bez něj, řeknu že ho znám a že mi snad někdo pomůže. Nic lepšího mě nenapadlo a tak jsou šla do autopůjčovny Cheap Jeap, kde jsem se se slovy "Bragi mi mi poradil... fakt nevím co dělat" nejspíš zapsala do seznamu top podivínů, kteří se jim tam objevují - ale nakonec jeden chlap vzal děti, které tam byly s ním, nacpal je do auta a už jsme frčeli do centra, kde jsme za naprostého nezájmu kolemjdoucích pilkou na železo osvobodili moje kolo. Vtipné je, že nikdo nevolal Bragimu, aby zjistil, že nekecám, nikdo nezjišťoval, jestli je to kolo fakt moje (mohla jsem ukázat na nějakého pěkného horáka)... S vítězoslavným pocitem jsem odjela domů a vydrhla sedlovku :-)

Krásný den

Tenhle článek o krásném dni měl patřit kultuře, ale bohužel...

Po tmavém ránu se za oknem vylouplo sluníčko a já vyrazila do školy, pobyla jsem na přednášce obohacené o video a film (ten jsem teda nedokoukala, musela jsem běžet). Spěchala jsem nakoupit, abych mohla jít na koncert skupiny Mammút do Harpy (zadarmo) a potom do divadla do Severského domu (taky zadarmo). Bylo krásně už od rána, sluníčko, skoro žádný vítr, paráda...

Zamkla jsem kolo před poštou, hodila pohledy a dopisy, koupila si v sámošce banán - a zlomila klíček v zámku! Co to! Kruci! Samozřejmě, že se mi zlomil klíč v Pálliho zámku, v tom nejtlustějším zámku, jaký jsem na plečkách viděla. Takže moje kolo stojí před poštou, já musela jít domů skoro hodinu pěšky, teď tu místo koncertu a divadla sháním po všech čertech štípačky a pilku na železo a doufám, že se mi podaří kolo osvobodit. Doufám, že tam vydrží do zítřka, dnes je pátek a to Islanďani paří a chlastají, až jsou z nich pomalu zvířata - a pošta je samozřejmě na hlavní třídě mezi hospodami...

Moje ubohé kolo, mám ho pár dní a už takhle trpí! (Ubohá já, sháním nářadí na "ukradení" vlastního kola, budu muset koupit nový zámek a nedejbože možná někdo to kolo dneska rozfláká....) Ať žije kultura, kdybych zůstala ve škole koukat na úplně pitomej film (The Dirt), tohle by se nestalo :-/

Ještě doufám, že mě při pilování zámku někdo práskne a já to budu vysvětlovat policajtům...

Mammút a vypečené počasí

Tak jsem v sobotu šla na Mammút, islandskou hudební skupinu. Koncert byl v Dillonu, což znamenalo tři věci: bude to zadarmo (supr), v centru (hm) a bude tam hodně lidí (fuj). Všechno to byla pravda. Koncert začínal ve 22:45 (oficiálně) a ve 22:25 byla venku neskutečná fronta. Ale jsem statečná holka, v +2 stupních jsem si frontu vystála a dostala se dovnitř. Mammút hráli super, jen nevím, co mě vedlo jet 25 minut do města na kole, 30 minut stát frontu a potom 35 minut poslouchat muziku. Ale docela jsem si to užila, použila zbytky svojí beztak ubohé francouzštiny jako prostředník mezi připitými Islanďany a zmateným Francouzem a potkala Petru, Štěpána, Hendrika a Sarah.

Cestou domů jsem se těšila, jak vám napíšu o romantické jízdě s polární září nad hlavou, ale tahle krása byla přebitá tím, že podchlazený povrch (většinou asfaltové) cyklostezky při +1 stupni namrzl. Hernajs, to v centru nebylo! Začalo to až za jednou z několika křižovatek, které mám po cestě. Během těch pár vteřin, co jsem měla na vyhodnocení situace, jsem usoudila, že to tmavé, bude zmrzlá louže a to světlejší obyč beton, který na tomhle úseku vystřídal asfalt. Haha. Jo, to tmavé byla louže, ale to světlé byl zledovatělý beton. No, nač to napínat, tohle teda horák nepodržel a už jsem ležela na boku. Nic nepomohlo včasné unožení, neb moje boty kloužou... Kupodivu jsem si nic neudělala, jen si trochu narazila zápěstí a loket, tak jsem sebrala kolo a následující hup sešla raději pěšmo. Změna povrchu zpět na asfalt vypadala pozitivně, zdaleka to neklouzalo tak hrozně a hlavně, rovně do kopce nemá co klouzat, ne? Nahoru OK, dolů jsem to zdrncala po trávě (jak to pěkně šustilo a křupalo :-). Poslední nájezd na lávku přes hlavní, jízda snad krokem a prd- zas ležím. Kromě druhého lokte jsem si odrazila kejtu a doufala, že se mi to do orienťáku nerozleží... Domů už jsem raději došla.

Ráno jsme s Danou jely na orienťák (víc později v patřičném článku), silnice klouzala jak blázen i přesto, že jsme jely na 4x4... Zato odpoledne bylo nádherně, jen slabý větřík, jasno, sluníčko (chladno přiměřeně).

Dnes jsem se vzbudila a lilo. Tak jsem vyrazila v bežeckých kalhotách s tím, že se ve škole převleču do džín. Jak jsem vymyslela, tak jsem udělala, jen mezitím (bohudík) přestalo pršet. Místo toho tu fouká ("storm conditions") a hůř fičí už jen v Západních fjordech ("Blizzard conditions"). Třeba mi cestou domů bude foukat do zad... Doufám, že o víkendu bude pěkně, chci na sever (takže chci teplo a hlavně nechci vichr, náš hypermarketový stan by to nemusel přežít).

Sláva Pállimu, aneb co bych si počala bez kola

Oprávněně se divíte, kdo je ten Páll a proč mu patří tolik díků. Pálli je chlapík, co mi půjčil kolo "na jak dlouho budu chtít". Díky tomu jsem si nekoupila lítačku, z čehož mám střídavě radost (když je pěkně), nebo toho lituju (to když je hnusně).

Do školy tak jezdím na kole (skoro šest km jen tam) a občas když fouká, tak je to záhul. Když nemám školu, stejně jedu nejmíň stejně daleko, abych se dostala do města (i když obchody máme i u nás :-). Když je slušně, ještě odpoledne vyrážím na menší projížďky.

Zatím jsem jela třeba na Seltjarnes, západní výběžek reykjavíckého poloostrova, abych sebrala pár kešek, zmokla, pokochala se majákem, zanadávala si, že jsem se nekoukla, kdy je příliv (protože samozřejmě příliv byl a já nemohla k majáku a tím pádem ani ke kešce) a taky abych si cestou domů nakoupila ;-)

Fotky zde.

Kolo jsem vzala i do parku v Laugardaluru, kde příroda usilovně dokazovala, že podzim je tu. Ptáci řvali, jeřabiny a šípky se červenaly, botanická byla pěkná (ožrala jsem jim angrešt - beztak byl přezrálej) a park taky. Kromě toho jsem si stihla koupit úžasný svetr, ale o tom jindy. cestou zpátky jsem si našla prima místo na pozorování polární záře, jen škoda, že zatím žádná další nebyla :D

Fotky tady.

Neodradilo mne ani pošmourno (ale jak jsem si pak zanadávala) a tak jsem vyrazila na severní pobřeží poloostrova. Samozřejmě se počasí nezlepšilo, naopak. Ale nasbírala jsem si na pláži škebličky, viděla tuleně (fakt!) a konečně pochopila, na co jsou ta kovová udělátka po parcích. Frisbígolf - jasný, ne? Jak se to tu proboha v tom větru hraje? Pravda, jednou jsem viděla nějakou rodinku v parku u Skipholtu, jak zmateně metá létajícím talířem po trávníku, což byl patrně ten frisbígolf. Pište si za uši, tohle musíme na oddíle vyzkoušet! Vypadá to bombasticky.

Mokré fotky tu.

Kromě toho jsem se vydala do Kópavoguru, což je část Velkého Reykjavíku kousek za čtvrtí, kde bydlím. Mají parádní kostel, který má připomínat operu v Sydney a někomu připomíná logo Mekáče. Taky jsem odlovila dvě kešky a koupila rajčata :-) Jo a objela jsem celý ten pidipoloostrov a konečně našla přátelskou kočku.

Fotky jsou tady.

Protože ovšem bylo již tradičně hnusně, výlet jsem ve velkém stylu a taky v rozšířeném rozsahu zopakovala hned druhý den, kdy bylo mnohem lepší počasí. Kostel vypadal v pěkném počasí docela zajímavě, nicméně neomezila jsem se jen na Kópavogur. Zajela jsem si i do části, která se jmenuje Garðbær. A pak ještě dál, do Álftanes, které leží na poloostrově s jezerem. Tam je i Bessastaðir, kde bydlí prezident. A já jsem ho potkala, sice byl v autě, ale co :-) Kostel v Garðarholtu se ukázal jako dobrá volba a poblíž se pasoucí koně mi udělali radost. Pak už jsem jen sjela do Havranfjörðuru a dojela zpět domů. Protože to byl jediný den, kdy jsem zapomněla doklady, stavěli mě policajti, ale vlastně nic nechtěli a jen se divili, že tudy někdo jede na kole. (Jezdím ve své ošklivé červené helmě, oranžové svítivé vestičce se světly, odrazkami... jako debílek, ale je mně vidět). Na výletě jsem ujela skoro 30 km a to nepočítám školní dojíždění, takže paráda.

Komplet fotky opět na Rajčeti.

Jsem zvědavá, jak budu jezdit teď, když se ochladilo. Windstopperové rukavice hřejí málo a teplé rukavice profouknou. Ne, do sebe se nacpat nedají. Že by byl čas udělat si radost a koupit si nové? Nebo je čas na otužování?

Jak bylo hnusně a už je míň hnusně :-)

Tak jsem se v pátek cestou ze školy zesumírovala, jak vám tu napíšu, že tu už není hnusně, nýbrž ještě hnusněji a že mi to leze krkem, když mi všichni píšete, jak je v Praze a Kralupech vedro.

Ve čtvrtek večer byla vydána výstraha, že bude silný vítr v oblasti Reykjavíku (víc, než 23 m/s). Předem poznamenávám, že vítr očekávání ubohých meteorologů překonal. (Z toho vyplývá ponaučení pro kolegu Lhotku: "André, buď rád, že jsi meteorolog v oblasti s převážně kontinentálním klimatem. Tohle je bordel." ) V pátek po obědě jsem jela do školy. Docela jsem se těšila, protože jsem měla mít první Soil Science :-) Poučena promoknutím na kost při včerejším orienťáku, jsem se rozhodla, že pojedu v elasťákách a rafinovaně se převleču do džín až ve škole. Jak prozíravé!

Vítr fučel festovně, lilo, ale mezi domy to šlo. I když jet na horském kole po rovině na převod 2-2 mi přišlo potupné. Problém přišel až když jsem byla skoro u školy. Most už nestíní žádné domy a fičelo pěkně od moře přes letiště, takže jsem pro pohyb DOLŮ z mostu musela usilovně šlapat na týž převod. Dovlekla jsem se do školy (ještě, že to kolo nemá tachometr), zaparkovala u nejbližšího vchodu a byla jsme ráda, že jsem ráda. A byla jsem nerada, že mi chybí zadní blatník.

Po několika hodinách ve společnosti milého, vtipného, bohužel však příliš tichého a tudíž uspávajícího učitele jsem měla v plánu jet domů. Po převlečení do apartního mokrého oblečku jsem si chtěla jít pro kolo, nicméně boční vchod byl mezitím z důvodu silného větru uzamčen. A tak jsem si v nacucaných elasťákách a membránovce, s přilbou na hlavě, vykračovala celou budovou k hlavnímu východu s výrazem "takhle chodím normálně".  Odemkla jsem kolo, zjistila, že na 2-2 to nepojede, šoupla jsem tam 1-3 a proti větru jsem se zmateně vydala do knihovny, kam jsem vůbec nechtěla. V národní (a zároveň školní) knihovně se nad mojí garderobou naštěstí nikdo nepozastavoval, knížky mi půjčili ("když už jsem sem dojela, tak si něco půjčím"), takže prima. Nicméně představa, že přijdu do České národní knihovny v mokrých elasťákách mi neevokuje takhle milé zacházení...

Knížky jsem nacpala do igelitky a usoudila, že nejsem srábek, po větru jsem si napřehazovala na 3-5, aby mi to jelo a vyrazila jsem domů. Moje radost trvala jsem krátce, neb na nejbližší křižovatce se moje cesta stočila tak, že nad převod 2-2 už jsem se až domů nedostala. Protože už "jen" fučelo, ale nelilo, rozhodla jsem se pro velký nákup. Na další cestě mým knížkám dělalo společnost nakládané zelí, jeden lahváč a spousta dalších opičáren. S dvěmi taškami na řidítkách, větrem do čela a znovuzačínajícím deštěm jsem hrdinně nasadila zběsilé tempo na převodech 1-3 a dojela domů.

Večerní program byl jasný, vyráběla jsem zadní blatník. Není pěkný, ale funguje. Jen doufám, že mi v lijáku můj módní PET-blatník neuletí. Víc izolepy totiž nemám.

Cestou jsem, jak jsem psala nahoře, vymyslela tenhle článek, ale víte co, ono tady tak hnusně není. Zase mě obměkčila krásná duha.

A dneska bylo slušně. Pršelo míň, foukalo míň, plavat jsem byla, prostě paráda.

Takže ono tu zas tak hnusně není.

---

Kuchyň je provozuschopná, ale pořád ne na 100 %. Ještě by nám někdo mohl dát kohoutek k novému dřezu, ale na to prý dojde v pondělí. A "pán na troubu" nás má v diáři :-) Hurá!