Tak jsem se v pátek cestou ze školy zesumírovala, jak vám tu napíšu, že
tu už není hnusně, nýbrž ještě hnusněji a že mi to leze krkem, když mi
všichni píšete, jak je v Praze a Kralupech vedro.
Ve čtvrtek večer byla vydána výstraha, že bude silný vítr v oblasti
Reykjavíku (víc, než 23 m/s). Předem poznamenávám, že vítr očekávání
ubohých meteorologů překonal. (Z toho vyplývá ponaučení pro kolegu
Lhotku: "André, buď rád, že jsi meteorolog v oblasti s převážně
kontinentálním klimatem. Tohle je bordel." ) V pátek po obědě jsem jela
do školy. Docela jsem se těšila, protože jsem měla mít první Soil
Science :-) Poučena promoknutím na kost při včerejším orienťáku, jsem se
rozhodla, že pojedu v elasťákách a rafinovaně se převleču do džín až ve
škole. Jak prozíravé!
Vítr fučel festovně, lilo, ale mezi domy to šlo. I když jet na horském
kole po rovině na převod 2-2 mi přišlo potupné. Problém přišel až když
jsem byla skoro u školy. Most už nestíní žádné domy a fičelo pěkně od
moře přes letiště, takže jsem pro pohyb DOLŮ z mostu musela usilovně
šlapat na týž převod. Dovlekla jsem se do školy (ještě, že to kolo nemá
tachometr), zaparkovala u nejbližšího vchodu a byla jsme ráda, že jsem
ráda. A byla jsem nerada, že mi chybí zadní blatník.
Po několika hodinách ve společnosti milého, vtipného, bohužel však
příliš tichého a tudíž uspávajícího učitele jsem měla v plánu jet domů.
Po převlečení do apartního mokrého oblečku jsem si chtěla jít pro kolo,
nicméně boční vchod byl mezitím z důvodu silného větru uzamčen. A tak
jsem si v nacucaných elasťákách a membránovce, s přilbou na hlavě,
vykračovala celou budovou k hlavnímu východu s výrazem "takhle chodím
normálně". Odemkla jsem kolo, zjistila, že na 2-2 to nepojede, šoupla
jsem tam 1-3 a proti větru jsem se zmateně vydala do knihovny, kam jsem
vůbec nechtěla. V národní (a zároveň školní) knihovně se nad mojí
garderobou naštěstí nikdo nepozastavoval, knížky mi půjčili ("když už
jsem sem dojela, tak si něco půjčím"), takže prima. Nicméně představa,
že přijdu do České národní knihovny v mokrých elasťákách mi neevokuje
takhle milé zacházení...
Knížky jsem nacpala do igelitky a usoudila, že nejsem srábek, po větru
jsem si napřehazovala na 3-5, aby mi to jelo a vyrazila jsem domů. Moje
radost trvala jsem krátce, neb na nejbližší křižovatce se moje cesta
stočila tak, že nad převod 2-2 už jsem se až domů nedostala. Protože už
"jen" fučelo, ale nelilo, rozhodla jsem se pro velký nákup. Na další
cestě mým knížkám dělalo společnost nakládané zelí, jeden lahváč a
spousta dalších opičáren. S dvěmi taškami na řidítkách, větrem do čela a
znovuzačínajícím deštěm jsem hrdinně nasadila zběsilé tempo na
převodech 1-3 a dojela domů.
Večerní program byl jasný, vyráběla jsem zadní blatník. Není pěkný, ale
funguje. Jen doufám, že mi v lijáku můj módní PET-blatník neuletí. Víc
izolepy totiž nemám.
Cestou jsem, jak jsem psala nahoře, vymyslela tenhle článek, ale víte
co, ono tady tak hnusně není. Zase mě obměkčila krásná duha.
A dneska bylo slušně. Pršelo míň, foukalo míň, plavat jsem byla, prostě paráda.
Takže ono tu zas tak hnusně není.
---
Kuchyň je provozuschopná, ale pořád ne na 100 %. Ještě by nám někdo
mohl dát kohoutek k novému dřezu, ale na to prý dojde v pondělí. A "pán
na troubu" nás má v diáři :-) Hurá!
Žádné komentáře:
Okomentovat