Glacial geology field trip

... aneb terénní cvičení skoro bez terénního cvičení.

Den 1. - Les a ledovce

Terénní cvičení pro větší množství studentů (velký autobus + minibus) je třeba začít s humorem. Rozdělte je do dopravních prostředků, odjezd, plánovaný přesně na 8:30 odsuňte o čtvrt hodiny, během které dorazí pouze jeden z opozdilců a vyražte. "Mohli bychom XXX (jméno už dávno nevím) vyzvednout na benzínce v Kópavogu? On myslel, že se jede v devět." Jasně. "Nevíte, kde je Jo?" "Já ho viděl ve tři a byl dost namazanej. Nemáte na něj někdo telefon?" "Jo, ale má ho vypnutej." V 9:15: "Hele, volá Jo." "Řekněte mu, že má dojet do Skógaru autobusem. Nebo k Seljalandsfossu. Nebo ať dostopuje."

No, tak jo. Po pár desítkách minut (a spoustě vulkanologických informací, které slyšíme teprve tak po desáté) odbočujeme z hlavní silnice a štrádujeme si to šotolinou, která postupně mizí až jedeme jen ve vyjetých kolejích po sanduru. Dva menší brody a jsme tam. "Tam" je Drumbabót, klacky a kmeny čouhající z písku, prachu a popela. Těsně před Osídlením se tuhy prohnal jökulhlaup z Mýrdalsjökullu přes Entujökull a pohřbil pod sedimenty březový les. Les, ne to chroští, co tady roste teď. ("Tady" na Islandu, ne tady u Drumbabótu, tady neroste nic.) Kodrcáme se zpět přes brody, po šotolině i asfaltu a zas opouštíme normální cestu. Podle divočící řeky Markarfljót drncáme dál, za jízdy okukujeme výplavové kužele a za chvilku už vylézáme u obrovské morény Gígjökullu (podle GPSky cca 100 m). Jo, tak tady ještě nedávno bylo ledovcové jezero, do kterého se lámaly kry z čela ledopádu - splazu Gígjökull. Už tu není. Po erupci Eyjafjallajökullu zmizelo a i ledovec má útrum, je odřízlý od zdroje materiálu a tak ho asi veselý osud nečeká. poprvé pracujeme ve skupinách - já s Britem Jamesem, který už chce být zpátky v Reykjavíku, Kanaďankou Stacy, která tam chce být taky, ale bere to sportovněji,  a Islanďany - Björg, kterou to vyloženě baví i když je na tomhle místě asi po třetí (nejmíň) a Einarem, který tu byl taky několikrát. Jsme nejmenší skupinka, ale to je to poslední, co mi vadí. Okukujeme pár geologických zajímavostí (nebudu s tím obtěžovat, pokud by někdo toužil, můžu dodat field trip report).

Cestou zpět na hlavní silnici stavíme na chvilinku u Seljalandsfossu, kde je kupodivu už i Jo, na Skógarsandru si ukazujeme megaripples (Katko, Ondro, Verčo, neznáte české slovo?) a už se zas drncáme po vedlejší cestě. Tentokrát k Sólheimajökullu a tak se s Katkou těšíme, že odlovíme kešku. Neodlovily. Ukazujeme si drumliny (no, konečně), pár menších morén, esker, kettle holes (é, to teda taky nevím česky) a už je čas jet na ubytování do Skógaru. je nás hodně a se nás dost ubytovává v tělocvičně. Na večeři se těšíme na jehněčí steak, který nám Óli sliboval celou dobu a tak je podivný řízek trochu zklamáním. Na druhou stranu takhle dobrý chleba a príma květákovou polévku jsem dlouho neměla - a maso je maso, tak co. Večer ještě s Björg a Einarem píšeme zápisky z dnešního dne, zatímco Stacy s Jamesem jsou někde zašití. Po půlnoci konečně zalézám do spacáku a až na (Bryceovo?) šílené chrápání se spí dobře.

Gígjökull

Den 2. - Víc kamení a ledu

Ráno honem na snídani, pak zaplatit a hurá do deštivého dne. Nakonec se ukáže, že tohle počasí je milé, jen si počkejte na den 3. Přes sandur jdeme ke Kötlubjargu, cca 1000tunovému bígru, který sem přinesl jökulhlaup. Chápu jak, ale stejně je to skoro neuvěřitelné. Za účelem změření šutru děláme řetěz a naše empirické zjištění vyjadřujeme takto: obvod Kötlubjargu = 20 osob držících se za ruce.

Na Skeiðarársandru stavíme pod dalším šíleným valem (ty morény jsou festovní) a drápeme se nahoru. Je to jak z černobílého filmu - černý sandur, bílé nebe, nic víc. Okukujeme místo, kde jökulhlaup z Gjálpu morénu protrhl, terasy řeky a snažíme se udělat jakés takés fotky.

Další zastávka - další moréna. Tentokrát Kvíárjökull, jehož moréna je na Islandu největší. No, opravdu je velká, lezeme zas skoro nahoru, koukáme na ledovec a tvary v předpolí a stále zapisujeme a zapisujeme...

Potom konečně Jökulsárlón, sposta ker z Breiðamerkujökullu, tentokrát fakt velkých, odrzlá chaluha a už zas fičíme dál. Moc dlouho jsme tu nepobyli.

Poslední zastávkou je předpolí ledovce Fláajökull, kde jsou na příští tři dny naplánované terénní práce. Jdeme na obchůzku - a ještě že tak, další dny jsme toho moc neviděli. Morény, ledovec, jezerní sedimenty...

U bytováni jsme ve staré internátní škole, té samé jako v srpnu. Zabíráme s Martou a Katkou pokoj a těšíme se na večeři. V noci nás čeká skupinová práce, na kterou se Stacy netváří, ale asi házím opravdu zlý obličej a tak nakonec přichází a tak máme další kousek field reportu z krku.

Kötlubjarg

Den 3. - Srandičky, kamení a prach
Tak jo, jdeme do terénu, když je to teda terénní cvičení. Dopoledne máme za úkol projít transekt předpolím ledovce a popsat co vidíme. S Einarem se shoduju, že tohle stanoviště je asi nejlepší a musím říct, že se docela těším. Morény, hřbítky, muldy, mrazové třídění, všemožně zvětrané balvany, docela pěkné to je. Vyfasovali jsme i lopatu/rýč a na prvním místě, kde chceme kopat, se to snažíme hodit na nejmladšího (haha, takže já jsem druhá nejstarší, jo?) - James dvakrát kopne do valu, val dvakrát do něj, protože je tam spousta velkých kamenů a náš vědec odkládá nástroj, že nestudoval, aby kopal. Hm, já pátej rok studuju, abych kopala a to ještě jen pokud budu mít štěstí a zvládnu napsat tu diplomku. Cha cha. Kopu tedy já a Björg, občas Einar (no co, jediný opravdový chlap ve skupině, necháváme mu těžké práce) a taky Stacey.  Občas foukne víc, než obvykle a někoho z nás to trochu popohodí. Björg se kvůli větru jednou skutálela ze hřbítku i s lopatou v ruce... Obědváme v korytě na mechu, chvilku si házíme nohy nahoru a za chvíli je jedna hodina a čas přesunout se na další stanoviště.
Tam už je i Katky skupina (jejich stanoviště bylo zrušeno, prach hnaný větrem přesáhl únosnou mez) a soudě podle výrazu tuším, že kolegyně není zrovna nadšená. My si naštěstí celkem rozumíme, teda až na Jamese, který je od nás pořád dva kroky a dělá, že se k nám nachomýtl omylem a jen prochází :-) Pravda je, že fouká čím dál víc a občas nezbývá, než zalehnout na zem. Kopeme ve svahu, kamení je pořádné, profil docela zajímavý. Zpestřujeme si pobyt v terénu nejrůznějšími kratochvílemi: Einar zavazuje Stacy tkaničku, protože ta drží lopatu a na prudkém svahu se nemůže moc ohnout, aby s ní nepodjel kámen, na které stojí, s holkami usuzujeme, že čůrat se v tomhle větru se moc nedá (ale není zbytí; pánské části osazenstva jsme se radši neptaly), pozorujeme jak se Katčině skupině rozletěly papíry a ve vzdušném víru spolu s prachem stoupají do výšky a mizí v nenávratnu a radujeme se, že náš profil je alespoň o trochu míň vystavěn prachovopísečné bouří/nárazům větru, než ten druhé skupiny, která se co chvíli choulí v mračnech materiálu neseného větrem. Nakonec jsme odesláni do autobusu, prachová bouře nás vyhání z terénu a náš profil zůstává nepopsaný. Třeba ho doděláme zítra (haha).
Pak už jen sprcha (hurá), večeře a zase skupinová práce. To snad nikdy neskončí!

My pracujeme, James se dívá

Den 4.  - Nic moc
Dopoledne vyrážíme k ledovci (bez Jamese, prý mu není dobře), ale prach a písek jsou hnané větrem ještě víc, než včera a tak se jede do Höfnu. Většina jde do Muzea ledovců, tam jsme s Martou ale už byly a tak po nákupu nezbytné čokolády míříme ho Muzea kamenů. To je v budově bývalého veřejného bazénu a je (kupodivu) fakt plné kamenů. Ale dost pěkné. Okukujeme všechny ty islandské kameny (těch je!), pár vycpanin (fuj, ta liška je ale hnusná!), jdeme i ven k bazénu a hotpotům, kde je kamenů snad ještě víc  a nakonec si povídáme s paní, které muzeum patří a která tohle všechno se svým manželem posbírala. Z hobby se jí stalo na stará kolena zaměstnání, to je vlastně super. Tak že bych za pár desítek let otevřela Muzeum půdy a koček? :-D V poledne ještě společně obědváme (ke každému obědu fasujeme pitíčkové kakao :-) a pak se jede zpět na ubytování, protože u ledovce stále neskutečně fučí. Prý nejvíc za poslední zimu (podle paní v muzeu kamenů) nebo za poslední roky (podle paní v druhém muzeu). Odpoledne děláme na včerejší zprávě z terénu, James přes den napsal teorii a historii, budiž mu sláva.
Večer všichni tak nějak poodpadali, kromě Islanďanů, Arnaua a Katky a Martou. I ty dvě jdou nakonec spát a tak si ještě chvíli čtu a pak se přidávám ke zbylé skupince. Drbeme o všem možném, ale stejně to před jednou balíme, ještě nás zítra čeká den v terénu...

Den 5. - Prach, prach a prach
Jojo, jedeme k Fláajökullu, je to hnus, fičí zas o něco víc a tak to otáčíme na západ. Terénní cvičení bez terénu...
Šineme si to směr Reykjavík, kde budeme kolem sedmé místo o půlnoci, jak bylo v plánu. Zajíždíme k Fagurhólsmýri, vystupujeme u letiště (šotolinka a taková ta roura, co ukazuje jak moc a odkud fouká) a jdeme na Bær, kde jsme byli už v srpnu s Ármannem. No neva, je to pěkný, koukáme na vykopávky (zajímavé je, že Anders vypráví něco jiného, než Ármann), házíme pemzu do vody a znova odkrýváme ten pěkně pruhovaný profil. Tady jsme alespoň trochu za větrem a tak se zdá teplo.
Na oběd stavíme u ledovce (jméno?), respektive s výhledem na ledovec, zalézáme do jedné kettle hole a schovaní před větrem jíme svačiny a pijeme kakao. Ten vítr je teda pěkně protivný. Cestou na západ projíždíme sandury s písečnými bouřemi, moc dopředu vidět není...
Stavíme na profil, kde je vidět nespočet vrstviček tefry a všichni azčínáme být z cesty autobusem pěkně uondaní. Dlouho cestu zpestřovaly hlášky Frédérika a Svena, ale potom usnuli i oni a bylo po srandě. Ještě stavíme na Stokkalækur. Řička se zaklesnutými meadry žene mezi lávovým útesem a ledovcovou morénou, která je z nějakého převálcovaného jezerního sedimentu, chvíli je i vidět Hekla a můj foťák stávkuje, že v takovém prachu prostě fungovat nebude. Pak už jen cesta do města, říct čau pár lidem a řidič mě v Reykjavíku vyhazuje u Skeifanu, ušetřil mi dobrou hodinu chůze a já jsem fakt ráda.

Rauðhólar

Ještě před odjezdem na terénní cvičení jsem se prošla/proběhla na Rauðhólar, červené kopce za městem. Sluníčko se snažilo a vítr nebyl nijak hrozný, takže jsem si cestu svým oblíbeným údolím (Elliðaárdalur) užila a za cca hodinu už byla u jezera Elliðavatn, odkud to bylo k červeným pseudokráterům coby kamenem dohodil. Po stezkách se proháněla spousta jezdců na koních, kešku jsem tady bez GPSky ani nezkoušela hledat a jen jsem šplhala po drolivém kamení, koukala na okolní hory a poležela si v pseudokráteru. Taková klidná procházka. Zpátky jsem si popoběhla, potkala další skupinky koňáků a ještě jednou si poležela na heboučkém mechu u vodopádu - kdo ví, jestli se sem ještě stihnu podívat, než odjedu...

Doufám, že to nebyl poslední výlet a ještě se někam podívám!

S jeepem na ledovec?

Tak jsem si řekla, že je na čase dát si naposledy kolečko přes þingvellir ke Geysiru a Gullfossu (konečně se sluníčkem!) a pak třeba na Hrunalaug. Stopem, jak jinak.

Svezla jsem se busem na Háholt a pěšky se po cyklostezce vydala do Mosfellsdalu. Krásný výhled na Esju a Helgafell mi zpříjemňoval cestu a já sundala softshellku a přemýšlela o svlečení mikiny... Modro! Ve vesnici jsem začala stopovat, ale nejspíš jsem děsila lidi, protože mi dlouho nikdo zastavit nechtěl. Když jsem to vzdala, že teda dojdu až za poslední domy, kde se ale blbě staví, protože silnice je úzká, houknul na mě chlapík z velkého jeepu (když říkám velký, myslím VELKÝ), jestli se nechci svézt s ním k þingvelliru (jinam ta cesta stejně nevede). No jo, proč ne? Nasoukala jsem krosnu do auta a na druhý pokus se konečně vyhoupla nahoru. (Ts, teď už vím, jak naskakovat do jeepu na 38" kolech bez stupátka :-)

Kjartan, jak se ten chlapík jmenoval, se ukázal jako vtipný společník a po konverzační čtvrthodince s ním a jeho kamarádem v ještě větším autě za námi mi nabídl, jestli se k nim nechci přidat, že jedou na Langjökull a rádi mě s sebou vezmou. Co? Docela dlouho mi trvalo, než mi došlo, že to myslí vážně. Jasně, že jo! Tohle se přece neodmítá. Ještě jsem si vysílačkou "pokecala" s druhým chlápkem - Robbi (nebo Rabbi? - kdo ví) si ze mně dělal srandičky a jak koukal, když jsem mu na jednu hlášku o mě, určenou pro Kjartana a proto pronesenou islandsky odpověděla sama :-) Jsem na sebe pyšná, hihi.

Za þingvellirem jsme sjeli na starou cestu k Laugarvatnu a vyrazili ke kopcům. Nikdy jsme nejela takhle velkým autem a vím o tom prd, takže jsme byla vyvalená už z cesty tam, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. První sníh, první svahy, paráda. "Nechceš si to zkusit řídit?" "Dík, ale já nemám ani řidičák." "To nevadí." Uf, odolala jsem, bůhví, co bych vyvedla, znáte mě. Žádná klidná vyjížďka po rovince, ale spousta kopců, ďolíků, náspů, vyjeli jsme i na Skjalðbreidur - krásnou štítovou sopku. Výhled 360° byl úplně neuvěřitelný a tak jsme si dali i pauzu "na sluníčko".

Otázky "Jak prudký svah to vyjede?" jsem chvíli litovala, protože sotva jsem zacvakla bezpečnostní pás, už jsme frčeli do kráteru. Ok. Vyjede to hodně prudký svah :-) Ze Skjalðbreidu jsme sjeli fofrem domů, minuli chaty týpků, co se jezdí na skůtry a při spoustě blbinek jsme dojeli k chatě Slunkaríki, kde jsme si dali oběd (rozuměj jablko :-). Přesedlala jsem do většího auta (44" mi přijde dost monstrózní) - "Zkus to, poznáš rozdíl.". Jo. Jede to ještě rychlejš, ještě šílenějš a míň to hopsá.

Za chvíli jsme už byli na ledovci a jezdili po muldách a různých návějích. Chvilkama mi teda trochu zatrnulo, ale hlavně jsem byla strašně nadšená. Nadšení je totiž nakažlivé a ti dva byli jako malí kluci, kteří dostali nové hračky.

Vyjeli jsme ještě na Fjallakirkju, parádní kopec se skálou, která na něm opravdu trůní jako kostel, podívali se do nouzové chaty, zapsali se do návštěvní knížky a už jsme to valili z ledovce dolů. Bomba, bomba, bomba!

Zastavili jsme ještě jednou u Slunkaríki a na konci sněhu a pak už jen zpátky do Reykjavíku. Nějak mě přešla chuť stopovat dál, tohle by nic nepřekonalo!

Bééééé!

Konečně jsem se dočkala! Ráno jsme se spakovali a ve složení Roro (domácí), Stefán (přítel paní domácí) a já jsme vyrazili do Hólmavíku.

Cíl mise: poňuchňat jehňata na farmě, kterou má rodina dcery paní domácí

Doba mise: 8:20-20:00, z toho většina času v autě

Zádrhely: ne, nedokázala jsme si zapamatovat jména všech těch příbuzných, které jsme dneska potkali (uf)

Počasí: celou dobu slunečno (!)

Zastávky na kafe: 5

Sežrané nanuky: 2

Ujeté kilometry: 600

Jehňata: spousta

Splněno!

Ať žije první máj!

Jojo, myslela jsem si, že mně se prvomájové průvody vyhnuly jednou pro vždy. Kdepak. V úterý byl prvomájový průvod i v Reykjavíku. Zaujala jsem taktickou pozici na focení a než jsem se nadála, už mi kdosi vrazil mávátka. Aspoň, že byla neutrální, islandskou vlajkou se nic nezkazí.

Dav se srocoval a s úderem půl druhé se začal šinout po Laugavegur a dál do centra na Austurvöllur. Dechovka to rozjela Internacionálou (nekecám, Katka to všechno zdokumentovala na videu) a pak už se to hrnulo - komunisti, anarchisti, zaměstnanci města, homosexuálové, pošťáci, bojovníci za osvobození Palestiny, námořníci, postižení, odpůrci NATO a EU, prostě kdokoliv, kdo chtěl vyjádřit svůj názor na cokoliv, popadl transparent a šel :-) V klidu, bez hádek, pěkně společně...

Plnění restů VIII. - Grótta, Glymur, Hveragerði a polární záře

Zbytek Honzova a Alčina pobytu na Islandu jsme se rozhodli strávit v Reykjavíku a okolí.

V sobotu bylo pěkně hnusně a tak jsme jen sjeli na Kolaportið, aby návštěva mohla nasát patřičnou atmosféru. Koupili jsme islandské brambory, čerstvého lososa a tresku, prolezli blešák a rozhodli se, že se podíváme k majáku, protože měl být odliv. Viditelnost sice byla špatná (spíš žádná), ale odliv byl, takže jsme si nasbírali škebličky a udělali pár fotek. Doma jsme si dali výborný rybí oběd s vínem, které Honza s Álou přivezli a probírali se fotkami.

V neděli už bylo míň hnusně a tak jsme se vydali k nejvyššímu islandskému vodopádu - Glymuru. Po delší cestě do Hvafjörðu jsme úspěšně našli správnou odbočku a nechali auto ještě kus před parkovištěm, abychom ho netahali po rozbité cestě. Takticky jsme zvolili postup tam i zpět po pravém břehu, abychom nemuseli provádět akrobatické kousky. Zatímco v létě je přechod přes řeku zajištěn přes mohutnou kládu a ještě se dá držet ocelového lana, teď tam je jen to lano. Na ručkování jsme si fakt netroufli a minimálně já toho rozhodnutí nelituju. Cestou se tu a tam vyloupl nějaký výhled a za chvíli už jsme byli u hřmícího vodopádu. Vylezli jsme si až k horní hraně a snažili se ho vyfotit co největší kus. Dolů jsme seběhli stejnou cestou a vydali se k hot potu, na který jsem se těšila od té doby, co mi ho Dana ukázala. Sice jsme do něj všechny holky (já, Ála, Káťa) vlezly, ale připomínal spíš kapustovou polévku a tak jsme se moc neohřály a mazaly zas ven. Škoda.

V pondělí se nám počasí rozhodlo vynahradit pošmourný víkend a tak jsme se s Honzou a Álou vydali do Hveragerði. Cestou jsme zastavili na vyhlídce, protože byly vidět i Vestamannské ostrovy. Prošli jsme se po pár let starém geotermálním políčku ve městě a pak už jsme se vydali do Reykjadalu, "kouřového údolí", podle Varmá. Cesta svižně ubíhala, přebrodily jsme vlažný potok, který Honza sice přeskočil, ale pak si zmáchal boty v bažince. Chichi. Po pár desítkách minut jsme byli na místě, Honza vybral úplně luxusní bazének a tak jsme se mohli naložit. Louhování v horké vodě jsme prokládali focením, klábosením a jídlem, prostě strašná pohoda. Pořádně rozmočení jsme se ještě vydali podél říčky až na konec údolí, obdivovali jsme barvy usazenin a stejnou cestou jsme se vrátili nazpátek. Neskutečné, prostě paráda. Bazének stranou od ostatních, dost hluboký na sezení s vodou po krk a teplý akorát!

A přestože Velikonoce se tu moc neslaví (akorát se tu jedí čokoládová vejce), Honza si na nás přivezl pomlázku a dokonce jsme měli i beránka :-)

To ale ještě pořád nebylo všechno, večer byla krásná záře, které si všiml Honza, a tak jsme jeli na Gróttu, Celou dobu jen zelený a mléčný pruh (pěkný, ale mrznou bych kvůli tomu nemusela  tak mi stačil pohled z auta) a pak se to rozjelo. Silná, krásná, rychle se měnící záře, naprosto úžasná i díky rozhledu z pobřeží. Tak nakonec i tu záři Honza s Álou viděli, nejspíš jednu z posledních v sezóně...

© Honza

Poslední den jsme pobloumali po suvenýrech, vylezli na Perlan, odkud byly díky počasí krásné výhledy a vrátili auto. Nějak nám to uteklo moc rychle!

Plnění restů VII. - Ze Skaftafellu do Reykjavíku

Sága o cestě kolem ostrova finišuje! To se vám ulevilo, co?

Ráno jsme se ze spacáku vykopala tak akorát, abych viděla kopce nad ledovci ozářené vycházejícím sluníčkem, které se vrzy schovalo za mraky a tvrdošíjně odmítalo vylézt. Bělokurové tu a tam pořvávali, ale hlavně hledali něco k snědku. My jsme se po sbalení stanů a snídani vydali vstříc mrakům a stoupali jsme vycházkovou trasou kolem Hundafossu ke Svartifossu, "černému vodopádu", který se proslavil svými čedičovými sloupy. Výhledy se nekonaly blízké ani daleké a tak jsme brzy sešli zpět do kempu, v infocentru nakoupili další várku pohledů a čokolády s obrázkem Kverkfjöllu (tam bych tak chtěla!) a vyrazili k západu.

Cestou jsme se kochali výhledy na ledovce, byť z větší části schované pod mraky, a zároveň jsme projížděli sandury. Zastavili jsme si u "kupy trachytu" s parádními sloupci (Dveghamrar) a hledali kešku u nádherného vodopádu. Po dlouhém hledání jsme ji našli. Kvetly první kytičky, mraky se roztrhaly, prostě úplná paráda.

Projeli jsme Vík a odbočili k černé pláži Reynifjara u skalních formací Reynisdrangar. Svižný vítr hnal droboučké kamínky, které štípaly do tváří a tak se místo pikniku na pláži konala jen procházka spojená se sbíráním oblázků. Zároveň jsme zavrhli návštěvu Dyrhólaey, nechtěli jsme trápit auto, byl strašný vítr a spousta písku ve vzduchu a tedy ani výhledy by za moc nestály. Už takhle jsme měli toho fičáku plní zuby a když jsme se zabouchli v autě, pořádně se nám ulevilo. Jen jsme se trochu báli, aby nám ten písek neošmirgloval auto :-)

Poobědvali jsme v autě s výhledem na Skógafoss, prošli jsme se k vodopádu (šlo to blíž, než obvykle, vítr nesl všechnu tříšť vzhůru), odlovili jsme na vršku už třetí dnešní kešku (Skaftafell, vodopád a Skógafoss) a kochali se výhledy (nic moc, ale mohlo být mnohem hůř). U závojového Seljalandsfossu byla čtvrtá keška a pak už jsme kuli plány na návrat do města.

Nakonec jsme ale odbočili směrem na Flúðir, k místu zvanému Hrunalaug. Po chvilce hledání jsme našli parádní hot pot, který právě opouštěli předchozí návštěvníci a tak jsme ho měli celý pro sebe. Krása, nádherné bazénky, teplá voda, pěkné okolí a budník na převlečení, co víc si přát...

V Selfossu jsme se ještě stavili na náš oblíbený párek a hranolky a už jsme doopravdy frčeli domů. Utahaní, ale spokojení :-)

Plnění restů VI. - Z Reyðarfjörðu do Skaftafellu

První ranní cesta vedla na benzínku pro nezbytný příděl kafe a za nadávání na ptáky, kteří vyřvávali zejména mezi druhou a pátou ranní, jsme mohli zamířit na západ. Teda, na západ - na západ, na jih, na západ, na sever, na západ, na jih... Prostě jsme objížděli fjordy, které vypadaly obzvlášť dramaticky, a kopce byly schované pod peřinou nízké oblačnosti. Radost nám udělal osamělý tuleň, který nejspíš nepochopil, že se na kameni v tomhle počasí neohřeje a ještě větší radost nám udělalo velké stádo sobů, kteří se pásli na louce u statku, jen kousek od silnice. Fotili jsme jako o závod, nakonec jsme ale stádo vyrušili a tak sobi odběhli kousek dál. Monotónní (ale pěknou) cestu kolem fjordů zpestřovali jen sobi a vyhlížení bělokurů (až do večera marné) a tuleňů.

Minuli jsme odbočku na Höfn a konečně se objevila tolik očekávaná ledovcová laguna - Jökulsárlón - a zejména k mojí potěše se v ní předvádělo pár tuleňů. Modrobílé kry se líně pohupovaly na hladině, tuleni plavali v přílivu, jen sluníčko ne a ne se ukázat a tak se ani mraky neroztrhaly a Hvannadalshnúkur jsme neviděli. Prošli jsme se kolem laguny a na pláž, Honza s Álou zdolali (nikoliv suchou nohou) pár ker a pozorovali jsme dorážející vlny.

Další mrazivé povyražení jsme si užili u Svinafellsjökullu, kde jsme se dostali blízko k ledovci, nízké sluníčko krásně nasvěcovalo hnědavou hladinu jezera, led praskal a lupal a šutry byly plné zajímavých inkluzí. Krásné místo a super počasí. Jen opět škoda nízké oblačnosti, hory by daly ledovci ještě lépe vyniknout.

Od Svínafellsjökullu je do Skaftafellu co by kamenem dohodil a tak jsme za chvilku stavěli a sušili stany, vařili večeři a drbali venku za hlasitého tokání bělokurů.

Plnění restů V. - Z Akureyri do Reyðarfjörðu

Venku prší a tak místo trajdání po venkově nebo po městě předstírám čtení článků k diplomce (tzv. falešná produktivita - čučím do toho, ale nevnímám/nechápu) a, jak vidno, už jsem zase na blogu.

Noc v Akureyri nakonec stan přežil, panu správcovi jsme zaplatili drobný peníz za ubytování a mohli jsme vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím.

Přejeli jsme most přes fjord, zastavili se na krásné vyhlídce a kochali se výhledem na Akureyri, zasněžené kopce a letiště vybudované ve fjordu (to musí být docela akční přistání - u vody a proti konci fjordu...). Dobrá silnice nás vedla krajinou jakoby pocukrovanou sněhem a za chvíli jsme byli u Goðafossu, "božského vodopádu". Pověst tvrdí, že do tohoto vodopádu hodili Islanďani pohanské modly po přijetí křesťanství. Zlí jazykové si neodpouští šíření druhého výkladu, a to, že ve vodopádu skončili mniši příliš náruživě šířící křesťanství. Za pravděpodobnější se označuje první legenda. Vyfotili jsme si vodopád, našli kešku za hlubokým bahnem a vyrazili směr Mývatn.

Ve Skútustaðiru bylo nádherně a tak jsme si trochu protáhli nohy na pseudokráterech u úplně zamrzlého Mývatnu. Vyšli jsme si na hranu jednoho pseudokráteru, fotili panoramata a osvěženi čerstvým vzduchem jsme se přesunuli do Dimmuborgiru, "temného města", kde nás čekala procházka mezi útvary tvořenými lávou nateklou do bažiny. Obešli jsme delší okruh abychom viděli i jeskyni-průchod a ve zbytcích sněhu se vrátili k autu s rozsvícenými světly. Naštěstí jsme byli pryč jen hodinku a tak se nic nestalo. První odbočkou z hlavní silnice jsme odbočili k Grjótagjá, jeskyni s horkou vodou, a já se snažila najít správnou cestu k trhlině, kde jsme se minule koupali s Hendrikem, Chrisem, Štěpou a Petrou. Marně, protože jak mi Hendrik později řekl, ony jsou tam z hlavní ty odbočky 3 a všechny jsou označené stejně. Škoda. Tak jsme si aspoň ocachtali ruce v teplé vodě Grjótagjá a dali si dobrý oběd na sluníčku.

Projeli jsme kolem modrých vod elektrárny (něco jako Bláa Lónið, ale menší) a už jsme viděli páru a "čmoudíky" geotemálního pole Hverir pod kopce Námafjall. Štěstí nám ten den opravdu přálo a tak jsme docela dlouho měli celé políčko jen pro sebe. Bloumali jsme mezi solfatary a mofetami, snažili se vyfotit bahenní bubliny mofet, ohřívali si dlaně o teplou zem a snažili se neobalit si celé nohy bahnem. Barev a tvarů, až přecházel zrak. Ještě jsme si "odskočili" ke kráteru Víti ("peklo") u stejnojmenné elektrárny, který byl k našemu překvapení úplně zamrzlý, snažili jsme se pochopit smysl záchodku a sprchy vedle hlavní silnice a pak už jsme se vydali na dlouhou cestu k Egilsstaðiru.

Ještě jsme se chtěli stavit u Dettifossu, k největšímu evropskému vodopádu, co se průtoku týče, ale tenhle bod nám nevyšel. Normální silnice byla ještě zavřená a na offroadovou cestu jsme si s naší třistašestkou netroufli. Zato jsme si dopřáli akční pohled na visutý most přes Jökulsá á Fjöllum, který se pod kamiony neuvěřitelně prohýbal a odlovili si tu kešku. Dlouhou a jednotvárnou cestu na jihovýchod nám zpestřila zastávka na mikrokešku "dva mosty" u krásného vodopádu. Dokonce jsme do Egilsstaðu dorazili příliš brzo na kempování (za to může ten vynechaný vodopád). Rozhodli jsme se ještě pro výlet k Litlanesfossu, malému vodopádu padajícími přes čedičové sloupy a k podstatně většímu Hengifossu (4. největší islandský vodopád, 118 m). Ten byl úplně úžasný a ta delší procházka do kopce za to stála. Mohutný vodopád na pozadí tmavých vrstev lávy a červených vrstev půdy, prostě paráda.

A protože bylo pořád ještě moc brzo, rozhodli jsme se nocovat až v Reydarförðu, kde podle průvodce měl být kemp zadarmo (a taky že byl). Jednoznačně jsme se rozhodli dobře, protože jsme cestou viděli i stádo sobů :-)

Plnění restů IV. - Ze Snæfellsnesu do Akureyri

Po chladné noci strávené v ovčí ohrádce mezi chcíplou velrybou a ledovcem jsme se vydali na severní pobřeží poloostrova Snæfellsnes a dál k Akureyri.

Ráno jsme si vyšlápli na Saxhóll, malý kráter na západě poloostrova a už jsme si to frčeli po pobřeží na východ. Po nezbytném kafi a vyčištění zubů na benzínce (ráno se nikomu v zimě nechtělo) jsme konečně byli plně provozuschopni. Zastavili jsme si pod Kirkjufellem, doopravdy impozantním kopcem zajímavého geologického složení. kdybyste nevěděli, jaký dort chci k narozeninám, tak jeden ve stylu Kirkjufellu, prosím (nebo aspoň mrkvovej). Netrvalo dlouho a dojeli jsme do Stykkishólmu. Vyšplhali jsme k malému majáku, našli kešku, vyfotili si sci-fi kostel a stavili se v Bónusu. Malé, ale pěkné městečko jsme brzy nechali za sebou a po ne zcela ideální cestě jsme mířili k Akureyri.

Zamávali jsme asfaltce a kroutili ti to kolem pobřeží na severovýchod. Cestu nám zpestřily hned dvě kešky, počasí nebylo nijak špatné, ale dost foukalo. Po delší době jsme se napojili na asfaltku (sláva!) a zajeli si protáhnout nohy ke skanzenu Glaumbær, spoustě drnových domečků. Škoda, že nebylo otevřeno, ale paráda to byla i zvenčí. 

V Arkureyri jsme nakoupili, napsali a poslali pohledy (šly domů přes týden, nevídáno-neslýcháno!), prošli se po městě, ke kostelu a zjistili, že kemp je zavřený. Taky jsme zjistili, že se ještě lyžuje. Naštěstí si bystrý řidič Honza cestou z města všiml odbočky k dalšímu kempu, což se ukázalo jako velká výhra. V kempu nikdo, závora dole a tak jsme zatelefonovali, dorazil správce a nechal nám otevřený domeček s kuchyňkou i sprchami - myslím, že moc dobře věděl, že venku spát nebudeme. Ale pro jistotu jsme jeden stan píchli venku, abychom ráno, kdyby se zlobil, mohli říct, že vevnitř jen balíme... Uvařili jsme společně kotel těstovin, popili Bechera (Jo jo, moje nová nafukovačka má flek, protože den před tím někdo strčil blbě zavřeného Bechera do auta, ale zas pěkně voní.) a spali v teple chaty, zatímco venku fučel tak silný vítr, že Honza musel k ránu vyběhnout ven a stan strhnout.

... a je to!

Tak mám za sebou zkoušku z vulkanologie a následujících 14 dní si můžu hryzat nehty hrůzou, jak to dopadne. To se holt stává, když vám do hlavy celé roky vtloukají "stručně, jasně, výstižně" a vy se ocitnete v zemi, kde platí "plkat, plkat a když nevíte co byste psali, tak plkat taky". Tak jsem se namáhala plkat v 4 otázek z osmi, ale pak se to zlomilo a nějak jsem to vzdala. Tam, kde já mám 6 vět, mají milí spolužáci minimálně stránku textu a na dotaz, co tam psali, odpoví tak, že víte, že jsme napsali to samé... No, to jsem na to zvědavá.

Cestou ze školy jsem sehnala jakés takés džíny, takže (snad) zas budu vypadat jako člověk a vydala se do bazénu, abych si zpravila náladu. Odplavala jsem si svoje, chvilku si poležela v hotpotu (jupí, konečně bazén v Laugardalu zas víceméně funguje) a nějak na mě dopadla únava. Cestu domů jsem si protáhla botanickou zahradou (kvete, kvete) a u čuníka v Bónusu spáchala poslední velký nákup. Doma jsem ho vybalila a usnula. Sladkých 12 hodin spánku!

Plnění restů III. - Západní pobřeží a Snæfellsnes

Ve chvíli, kdy strčíte ručník do ledničky místo do pračky, víte, že pro tento den bylo učení dost...

Konečně bylo pondělí a my jeli na výlet okolo ostrova! Ráno jsme naplnili kombíka věcmi - a že jich bylo.  První zastávku jsme si udělali záhy, viditelnost byla výborná a tak jsme už z dálky mohli obdivovat Snæfellsjökull a další hory poloostrova, který byl naším dnešním cílem. Profrčeli jsme dlouhým tunelem pod Hvalfjörðem a před Borganes zahnuli do vnitrozemí.

V Reykholtu jsme zastavili u národní památky, horkého bazénku, kde se údajně cachtal během přijímání návštěv Snorri Sturluson, autor Eddy. Bazének pěkný, místo zajímavé, ale zákaz koupání a zima nás zahnaly do auta. Po krátké době jsme už byli u první pořádné atrakce, vodopádů Hraunfossar a Barnafoss. Modré nebe, zasněžené hory, průzračná voda, lávová pole, prostě krása... a zima. Představa ještě chladnější noci ve stanu nás trochu děsila. Hraunfossar je řada vodopádů vytékajících z poloviny svahu (zpod lávového pole) do Hvítá, těsně pod Barnafossem, dětským vodopádem. Nádherné místo.

Cestou zpět k pobřeží jsme si v  Reykjanesu dali kafe, dobrali benzín (Honza ovládl samoobslužnou benzínku s kartou) a zastavili u nejvydatnějšího (180 l/s) evropského horkého (97°C) pramene Deidaltunguhver. Ohromné spousty (skoro) vroucí vody, šplouchání, oblaka páry a skoro letní počasí byly skvělou kulisou. Podnikli jsme ještě zastávku v Borganes na oběd a focení krásných hor v Borgarfjörðu a pak už jsme i s naším autem vonícím po vanilce (budiž proklety aromatické stromečky) vyrazili na sever. 

Cesta ubíhala, jedno krásné panorama střídalo druhé a celou cestu nás bavil průvodce RoughGuides, podle kterého všechny kostely a krátery "trůnily". Takže jsme spatřili "trůnící kráter uprostřed lávového pole Eldborgahraun" a to už byl čas odbočit k hot potu, který jsme s Katkou objevily minulý týden. Landbrotalaug se ukázal jako podlá mrcha, bylo víc vody a tak se musely složitě obcházet bažinky. Jediný trouba, který si nabral do bot jsem samozřejmě byla já... Já, Honza a Katka jsme si do nádrže s teplou vodou strčili jen nohy, ale Alča neváhala a skočila tam v plavkách. 

Rozehřátí a spokojení jsme se stavili u zrzavého pramene Ölkeldy (pořád chutná stejně hnusně), který měl ve slunečném dni ještě zářivější barvu než minule a na naléhání Alči, která chtěla vidět tuleně jsme zajeli i na Ytri-Tungu. Tuleni překvapili, na rozdíl od minula se tři ukázali, i když máme na fotkách jen hlavičku jednoho odvážného. Búðir jsme nechali Búðdirem a Rauðfeldsgjá byla stále zaněžená, takže jsme se z auta vybatolili až v Arnarstapi. protože nebyl příliv, nešplouchaly vlny skalními okny. O to víc bylo slyšet uřvané racky a tak jsme mohli pokroucené čedičové sloupy poslouchat se zajímavou zvukovou kulisou. Sluníčko se pomalu sklánělo k moři, takže jsme ještě popojeli na bílý maják Malarif a vyhlídku na útesy Lóndrangar (a našli kešku, jupí!) a pomalu začali přemýšlet, kde postavíme stan. Naoranžovělé sluneční paprsky jsme si užili na oblázkové pláži Djúpalónssandru a já si říkala, že dnes už to nemůže být lepší. 

Při hledání odbočky k místu, kde bychom si mohli postavit stany Katka zabočila na cestu, která vypadala dost podivně a netušíc, kam nás zavede, jsme jen doufali v místo na otočení. Ale na konci cesty na nás vykoukl piknikový stůl kamenná ohrada na réttir a bylo rozhodnuto: stůl a závětří, dneska se dál nejede. Během přemýšlení, kam přesně dát stany, se ozvala Katka stojící na hrázi: "Tady je velryba. Chcíplá." A tak jsme našli mladého chcíplého vorvaně, o kterém jsme z novin věděli, že tu leží už cca týden. Já jsem chtěla vidět zblízka velrybu, ale ne chcíplou...

Splněná přání

Já vím, že jsem pořád nesplnila velikonoční resty a chtěla jsem vám napsat o výletě na Vífilsfell s Danou, o tom, že nám tu oficiálně začalo léto, skončila škola a za méně než týden mám odpornou zkoušku... Ono to ještě počká, ne?

Když jsem v červenci odjížděla na Island, měla jsem v hlavě seznam věcí, které bych chtěla vidět a vyzkoušet.  Seznam se postupem času rozrůstal a nabyl šílených rozměrů.

Takže tedy je (neúplný) výběr:

• vidět polární záři (splněno hned v srpnu)
• později změněno na "vidět pořádnou polární záři" (splněno)
• teď ve stavu "vidět fialovou polární záři" (teď už asi stěží, noci začínají být jasné)
• vylézt na co nejvíc kopců v Západních fjordech (splněno)
• objet dokola Island (splněno už dvakrát)
• projet se džípem (splněno v srpnu a potom ještě mockrát)
• vylézt na Vífilsfell, Keilir, Kirkjufell
• Vífilsfel dobyt, Keilir je v plánu (snad) a na Kirkjufell moc nevěřím
• podívat se znova do Landmannalaugaru
• splněno, ale měla jsem si přát jít znova trek do Landmannalaugaru, jen tak tam přijet a zas odjet je vlastně nuda
• podívat se na Hornstrandir (asi až někdy příště)

• pochovat si jehňátko (na splnění čeká, ale pořád je šance)
• vidět soba (jóó, splněno)
• vidět tuleně (splněno)
• v průběhu změněno na "vidět z tuleně víc, než jen hlavu" (splněno)
• vidět velrybu  (splněno, viděna z dálky)
• později změněno na "vidět velrybu zblízka" (splněno, ale byla chcíplá)
• teď ve stavu "vidět živou a zdravou velrybu v moři zblízka" (doufám, že jsem dostatečně eliminovala možnost, že bys se mi přání splnilo v podobě vyplavených, ale ne úplně mrtvých velryb, velryb ulovených rybáři atp.)
• projet se na koni (nesplněno, ale není to nic, kvůli čemu bych brečela)
• vidět bělokury (splněno)
• vidět polární lišku v přírodě (víceméně splněno)
• změněno na "vidět zblízka živou a zdravou polární lišku ve volné přírodě"
• vidět ústřičníky (splněno)
• změněno na "mít vlastní nerozmazanou fotku ústřičníka" (ehm, mohlo by to být lepší)

• projít se na ledovci s mačkami a cepínem (čeká na splnění, ale moc tomu nevěřím)
• vidět malinkatou erupci (nesplněno)
• pořád chci vidět erupci z bezpečné vzdálenosti, jít se koukat na lávu a pozorovat, jak tuhne, ale stejně jako před minulým letem se přání mění "ať mi žádná erupce nepřekazí let domů"
• flákat se v termálních bazénech a hotpotech (splněno)

• ochutnat hákarl, shnilého žraloka (splněno)
• další přání: už nikdy nemuset jíst hákarl
• ochutnat svið, ovčí hlavu (splněno, dokonce to i ušlo)
• přecpat se Skyrem  (splněno hned několikrát, ale stejně mi bude chybět)
• jíst harðfiskur, až mi poleze ušima (splněno částečně - drahá pochoutka :-)

Jak vidno, nejsem skromná, stejně v tom seznamu ještě něco chybí, tohle je poprvé, co jsem to zkusila dostat z hlavy na papír. Nicméně Island plní přání podezřele přesně, takže pozor na to, co si přejete. Věřte mi, mrtvýho vorvaně jsem si fakt nepřála. (Ehm, to je jeden z článků, které bych měla dopsat...)

Plnění restů I. - Jarní Reykjavík a poloostrov Reykjanes

Mnozí z vás si všimli, že  ze zvýšila frekvence článků a správně usoudili, že mám víc učení (a tím větší chuť dělat cokoliv jiného, než se učit). Díky tomu se možná i dovíte, jak jsem se měla o Velikonocích, protože se mi opravdu nechce opravovat gramatiku v eseji o sedimentech v Bajkalu. 

***

Semestr ubíhá jako zběsilý a tak na dveře klepaly Velikonoce a s nimi i Honza s Álou, moje první (a nejspíš i poslední) návštěva na Islandu.

První volný den jsme věnovali Reykjavíku, podívali se do botanické zahrady, prošli po nábřeží, našli kešku u Sólfara, prolezli Harpu, zbaštili islandské hot dogy, stavili se v radnici podívat na 3D mapu Islandu, obešli Tjörnin a našli kešku v březovém hájku plném rozkvetlých krokusů. Vyšli jsme po Laugarvegur k Hallgrímskirkje, která svojí špičku schovávala v mlze a courali se domů za obdivování velkých aut. Prostě pohoda.

***

V soboru jsme si půjčili malé autíčko z půjčovny ("tady máte klíčky, jste první, kdo s ním pojede, má to najeto 30 km"), já se vykašlala na exkurzi (vulkanologie, taky na Reykjanes), která nikdo-neví-kdy změnila datum ze 17.4. na 31.3., a vyrazili objevovat krásy poloostrova Reykjanes. Honza tam taky ještě nebyl a já zdaleka nebyla všude, kam jsem se přála podívat, a tak jsme se pořádně těšili.

Přes Keflavík jsme frčeli na nejzápadnější bod poloostrova - pruhovaný hranatý maják Garðskagaviti a jeho mladší bráška, kulatý bílý maják, se se krásně vyjímaly na pozadí modré oblohy, prošplhali jsme si loď, která byla součástí (zavřeného) muzea a zkusili (neúspěšně) najít kešku. Mělo to být i místo, kde se mají povalovat tuleni a kde mají být hejna ptáků, povaleče jsme tedy neviděli a na ptáky ještě není sezóna, kromě racků tu skoro žádní mořští ptáci nejsou...

Zastavili jsme si v rybářské osadě Sandsgerði, ale místní maják nás nenadchnul a tak jsme se brzy vydali dál na jih k majáku Stafnesviti, kde jsme obdivovali vlny, výhled a já i důlkovaté šutry. Cestou jsme projížděli lávová pole a zastavili i u symbolického mostu mezi kontinenty (najděte puklinu, postavte nad ní mostek, dělejte z toho zázrak), kde byl Island nazván "mostem mezi USA a EU". No, s jejich vztahem k USA a EU nechápu, že tu ceduli ještě někdo nerozstřílel...

O něco jižněji jsme z vyhlídky okoukli novou geotermální elektrárnu Reykjanesvirkjun a dojeli kolem dalšího majáku (Reykjanesviti) na Reykjanestá, kde hnízdila spousta ukřičených ptáků, jakási lasice/norek, kterou mám vyfocenou jen omylem a kde byla krásný vyhlídka na oceán a v dálce skalnatý ostrov Eldey. Jo a taky je tam pěkně hnusná bronzová socha alky, protože tady 1844 (nebo tak někdy) zabili poslední pár alky velké. Kousek odtud je i parádní geotermální políčko Gunnuhver, které v mém průvodci ani není, ale za podívanou rozhodně stojí.

Odtud jsme se začali vracet k východu, směrem na Grindavík, ale ještě jsme si udělali odbočku na podívanou k Bláa lónið, Modré laguně. Voda v okolí byla krásně modrá, ale pořádně studená, tak jsme omočili jen prstíček a oběd si dali v teple auta.

Přes Grindavík jsme popojeli zpět na jih, nechali se silnicí vést na východ a pak odbočili na sever ke Krísuvíkukirkje, místu, kde jsem již dvakrát nedokázala najít kešku. Nedokázala jsem to ani potřetí a tak jsme si odjeli spravit chuť na Seltún, již tolikrát navštívené geotermální políčko, oproti Gunnuhveru opravdu malinké. Tady už jsem kešku našla a mohla jen konstatovat, že Katka tu s exkurzí byla už před námi. Pokochali jsme se bublajícím řídkým bahýnkem, nadýchali se síry, zastavili u krásně zeleného jezírka (maarový kráter)Grænavatn a rádi se vrátili na novou silnici na jižním pobřeží. (Ehm, až pojedete někam s 10 let starým autoatlasem, vykašlete se na něj a otevřete si aktuální mapu.) Zajeli jsme si k bleděmodrému kostelíku Strandarkikja, který z vděčnosti postavili námořníci, kteří se zachránili ze ztroskotané lodi, vyfotili se u dřevěných minidomečků a okoukli pobřeží za odlivu.

Čas pomalu pokročil a my se vydali k naší poslední zastávce, lávové jeskyni (tunelu) Raufarhólshellir. Široká až 20 m, vysoká k 10 metrům a 1360 metrů dlouhá! My jsme daleko nešli, celá jeskyně byla ledovatá, ledové stalagmity a stalagtity pokrývaly každý výběžek a krása nesmírná to byla už v první části. Taková krásná tečka na konec výletu.

Hned jsme si vzpomněla, jak jsem kdysi byla s tátou v Dobšínské ledové jeskyni a on ještě léta vyprávěl, jak mě musel nést na zádech, protože zpátky do Podlesoku už jsem dojít nemohla :-) Jo a taky si pamatuju, že se tam neobvykle rozšoupnul a koupil mi tenkrát luxusní zmrzku - zelenýho Twistera, se kterým jsem se nechala i vyfotit, jakou jsme měla radost (to si táta hodně šplhnul:-). Dokonce si pamatuju, že jsem na fotce měla takovou přiblblou kšiltovku s BugsBunnym :-)

Snæfellsnes! - den II.

Když jsem v půl třetí zalézala do spacáku ještě pořád vyvalená z polární záře, rozhodně jsem nečekala, že se budu od půl sedmé převalovat jen tak v polospánku. Vyfasovala jsem totiž matraci u okna na východ a sluníčko se snažilo již od rána.

Chata v Hruni

Po typicky dlouhé erasmácké prodlevě jsme konečně vyrazili k jihu. První zastávkou byl kráter Saxhóll (starý jen 3-4 000 let) ze kterého byl nádherný výhled na lávová pole, další krátery a Snæfellsjökull. S Martou jsme neodolaly a nasbíraly "nějaké to kamení", já jsem si sebrala jeden obzvláště pěkný kousek, ale musím si postěžovat, že Katka nejenže moje nadšení nesdílela, ale dokonce i řekla, že ten kus lávy vypadá jako lejno! No, možná trochu...

Ještě jsme si udělali odbočku k jezeru na hromadnou fotku a do lávového pole. Po dlouhé době jsem zas viděla jalovec, ty ubohé keříčky se plazily mezi kamením a šichou a nevypadaly, že by se jim moc dařilo.

Saxhóll,  dvakrát Snæfellsjökull a jedno lávové políčko

© Tiago Filipe Alves

Jedna s půjčenými brýlemi © KF

Jednou z nejlepších zastávek se stal Djúpalónssandur, černá oblázková pláž lemovaná rozeklanými skalami. Našly jsme kešku (konečně!), vyfotily se ve skalním okně a zkusily si svoji sílu. Na pláži jsou totiž balvany, které dřív chlapi zkoušeli zvedat a pokud zvládli vysadit na zídku alespoň ty dva nejmenší, mohli z nich být rybáři. Ukázalo se, že největší Rambo je Katka, která bez větších problémů vzepřela nejmenší z kamenů (ca 20 kg) až nad hlavu a překonala titul "budižkničemu", který by získala, kdyby s kamenem ani nehnula. Já teda ten taky kámen zvedla, ale vzepřít ho nad hlavu jsem se opravdu neodvážila, protože i kdyby se mi to náhodou povedlo, tak bych ho v tu chvíli určitě upustila... Pokochaly jsme se oblázky, našly hvězdici, kraba, ryby a spoustu čurbesu z moře, okoukly trosky lodi Epine a pak jen ležely na pláži, vyhřívaly se a koukaly na obrovské vlny. Stefan mezitím usnul někde opodál.

Následoval krátký přesun na Malarif, kde jsme si v teple auta a schovaní před větrem dali oběd. Prošli jsme se na lávové útesy k majáku, Stefan našel rybí tlamu i s háčkem (pěkně hnusnou) a zamířili jsme ke skalním pilířům Lóndrangar. Cesta byla přímo lemovaná poklady. Skvělý rezavý rozpadlý traktor, spousta rybářských blbostí, větví a škeblí (byl odliv), chcíplá ryba (fakt velká) ožraná od racků, mořské houby a spousta dalších blbinek, které nás nadchly. Dostatečně pokocháni skalními sloupy (větším "křesťanským" a menším "pohanským") jsme odjeli do Arnarstapi.

Tenhle traktor jsem zvládla řídit i já, © KF

Okoukli jsme velkou kamennou sochu, prošli se po útesech, obdivovali čedičové sloupy poskládané ve všech možných úhlech, poslouchali křičící racky a nechali se krapet (nedobrovolně) skropit mořskou vodou při pozorování hlubokých děr a bran v pobřeží.

Další zastávkou měla být rokle Rauðfeldsgjá, ale bylo u ní ještě moc sněhu a tak jsme se místo toho zajeli podívat na černý kostelík do Búðiru. Škoda, že byl zas zamčený, a škoda, že Marti a spol. začali být dost unavení a nikomu se už nechtělo na písčitou pláž. Alespoň jsme si odlovili kešku.

Ostatní na nás počkali v Ytri-Tunga, na pláži, kde údajně často bývají tuleni. Tuleni si dnes asi dali pauzu, ostatní vyrazili směr Borganes a my se na radu turistů vydali k farmě Ölkelda. Ze země a trubky tu vytéká studený minerální pramen sycený oxidem uhličitým a s vysokým obsahem železa (a prý i vápníku a draslíku) a okolí pramene je tak zbarveno do jasně oranžové barvy. Voda je údajně pitná, ale já bych jí označila za dost nechutnou. Ale ta pármetrová odbočka ze silnice za to stála.

Nakonec jsme přeci jen opustili Snæfellsnesa a zamířili zpět na jih. V Borganes jsme zastavili na kafe/zmrzlinu/hranolky, prostě na co měl kdo chuť, a zamířili jsme směrem k ledovci Ok (který jsme ani jednou neviděli, protože bylo oblačno). Chtěli jsme si pohladit koně a vezli jsme jim i cukr, ale ti chlupatí troubové byli bojácnější než obvykle a s cukrem si nevěděli rady. Za sílícího větru a drobného občasného mrholení jsme dojeli na atrakci na Hvítá - Hraunfossar (Lávové vodopády) a Barnafoss (Dětský vodopád). Hraunfossar jsou úplně super, vytékají z lávového pole v půlce svahu. Barnafoss mě teda nenadchl, ale když byl vidět od Haunfossar, tak proč se na něj nepodívat, že.

Plán na večer byl jasný - tentokrát nepodjet Hvalfjörður tunelem, nýbrž ho objet a zkusit najít hotpot. Naneštěstí začalo děsně foukat (26 m/s už fakt není vánek a s našímm minivozítkem to pěkně házelo), do toho se rozpršelo a bylo docela pozdě. Nakonec jsme znovu projeli tunelem a zamířili domů pěkně přímo.

EDIT: Teď jsem si ještě vzpomněla, že jsme z auta viděli polární lišku. tak teď ještě toho soba...