Jedno dopoledne mě Dana vyzvedla a měly jsme v plánu zdolání jednoho nebo dvou hrbíků za městem.
Protože jsem ještě nikdy neviděla hornitos, vzala mě Dana na svojí kešku, abych se podívala, jak hornitos vypadá. Můžu konstatovat, že přesně tak, jak pravila učebnice: je to hrouda s dírou uprostřed :-) Ale pěkná. Učebnice nic neříkala o chcíplým rackovi uvnitř hornita, ale přísahám, byl tam :-)
Jely jsme dál za město a zaparkovaly jsme u Vífilsfellu a koukaly jsem, jak se dolů po prudkém sněhovém poli klouže nějaká dvojička. Potvrdili nám to, co napovídalo počasí - mohlo by se dát jít až na Vífilsfell místo na malé kopečky. Hurá! Hurá! Hurá!
Vyšplhaly jsme na první plošinu, viděly bělokury, překonaly sněhové pole na dalším výšvihu a už jsme byly pod vrcholem. Krásné tufové formace evokovaly spíš horkou poušť, než studené islandské kopce. Nadšené z rozpraskaných a jinak zerodovaných kamenů jsme vyšplhaly na tufovou věž, udělaly si pár "modelkovských" fotek a zdolaly vrchol s (ne úplně nutnou) pomocí lana. To byla paráda! Větřík, keška a sváča s nádherným výhledem. Bylo vidět i lyžařské středisko na Bláfjöllu, celý masiv Esji (šel by přejít za jeden den?), Reykjavík a spousta hor a kopců, které si nepamatuju, ale Dana jejich jména sype z rukávu.
Dolů šla cesta podstatně rychleji, ještě jsem se nechala vyfotit s cepínem (jsem totiž drsná holka, víte?) a pak už jsme se klouzaly po batozích a zadcích dolů po prudkém sněhovém poli. Docela to frčelo. Domů jsem se vrátila s mokrým zadkem, botama nehorázně špinavýma od bláta a ošoupaným batohem - a hlavně neskutečně nadšená a šťasná!
Žádné komentáře:
Okomentovat