S jeepem na ledovec?

Tak jsem si řekla, že je na čase dát si naposledy kolečko přes þingvellir ke Geysiru a Gullfossu (konečně se sluníčkem!) a pak třeba na Hrunalaug. Stopem, jak jinak.

Svezla jsem se busem na Háholt a pěšky se po cyklostezce vydala do Mosfellsdalu. Krásný výhled na Esju a Helgafell mi zpříjemňoval cestu a já sundala softshellku a přemýšlela o svlečení mikiny... Modro! Ve vesnici jsem začala stopovat, ale nejspíš jsem děsila lidi, protože mi dlouho nikdo zastavit nechtěl. Když jsem to vzdala, že teda dojdu až za poslední domy, kde se ale blbě staví, protože silnice je úzká, houknul na mě chlapík z velkého jeepu (když říkám velký, myslím VELKÝ), jestli se nechci svézt s ním k þingvelliru (jinam ta cesta stejně nevede). No jo, proč ne? Nasoukala jsem krosnu do auta a na druhý pokus se konečně vyhoupla nahoru. (Ts, teď už vím, jak naskakovat do jeepu na 38" kolech bez stupátka :-)

Kjartan, jak se ten chlapík jmenoval, se ukázal jako vtipný společník a po konverzační čtvrthodince s ním a jeho kamarádem v ještě větším autě za námi mi nabídl, jestli se k nim nechci přidat, že jedou na Langjökull a rádi mě s sebou vezmou. Co? Docela dlouho mi trvalo, než mi došlo, že to myslí vážně. Jasně, že jo! Tohle se přece neodmítá. Ještě jsem si vysílačkou "pokecala" s druhým chlápkem - Robbi (nebo Rabbi? - kdo ví) si ze mně dělal srandičky a jak koukal, když jsem mu na jednu hlášku o mě, určenou pro Kjartana a proto pronesenou islandsky odpověděla sama :-) Jsem na sebe pyšná, hihi.

Za þingvellirem jsme sjeli na starou cestu k Laugarvatnu a vyrazili ke kopcům. Nikdy jsme nejela takhle velkým autem a vím o tom prd, takže jsme byla vyvalená už z cesty tam, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. První sníh, první svahy, paráda. "Nechceš si to zkusit řídit?" "Dík, ale já nemám ani řidičák." "To nevadí." Uf, odolala jsem, bůhví, co bych vyvedla, znáte mě. Žádná klidná vyjížďka po rovince, ale spousta kopců, ďolíků, náspů, vyjeli jsme i na Skjalðbreidur - krásnou štítovou sopku. Výhled 360° byl úplně neuvěřitelný a tak jsme si dali i pauzu "na sluníčko".

Otázky "Jak prudký svah to vyjede?" jsem chvíli litovala, protože sotva jsem zacvakla bezpečnostní pás, už jsme frčeli do kráteru. Ok. Vyjede to hodně prudký svah :-) Ze Skjalðbreidu jsme sjeli fofrem domů, minuli chaty týpků, co se jezdí na skůtry a při spoustě blbinek jsme dojeli k chatě Slunkaríki, kde jsme si dali oběd (rozuměj jablko :-). Přesedlala jsem do většího auta (44" mi přijde dost monstrózní) - "Zkus to, poznáš rozdíl.". Jo. Jede to ještě rychlejš, ještě šílenějš a míň to hopsá.

Za chvíli jsme už byli na ledovci a jezdili po muldách a různých návějích. Chvilkama mi teda trochu zatrnulo, ale hlavně jsem byla strašně nadšená. Nadšení je totiž nakažlivé a ti dva byli jako malí kluci, kteří dostali nové hračky.

Vyjeli jsme ještě na Fjallakirkju, parádní kopec se skálou, která na něm opravdu trůní jako kostel, podívali se do nouzové chaty, zapsali se do návštěvní knížky a už jsme to valili z ledovce dolů. Bomba, bomba, bomba!

Zastavili jsme ještě jednou u Slunkaríki a na konci sněhu a pak už jen zpátky do Reykjavíku. Nějak mě přešla chuť stopovat dál, tohle by nic nepřekonalo!