Můžeme brečet, že je Erasmus za námi, nebo ten víkend propaříme

Věta v nadpisu není moje, ale Katky. Poslední víkend v Reykjavíku. Přece nebudeme doma.

V pátek vyrážím do školy pořídit si termohrnek a hlavně vyzvednout kešky u Askji a u hlavní budovy. V Askje ale jsou lidi v prosklené kantýně u keše a tak z toho nic není, u hlavní budovy zas dva lidi s GPSkou dělají, že tam nejsou a že zacláním. Koupím hrnek, posvačím, jdu tam a oni pořád ještě hledají. Tak se usměju, prohlásím, že za dvacet minut jsem zpátky a jdu si přečíst noviny. Pak už tam nejsou, tak hledám krabičku (no, bez GPSky, ale co) a na několikátý pokus ji mám. Buď se zapsali na podivné místo v logbooku, nebo to nenašli. Teď ještě do města, vyfotit si okolí Tjörninu, když už je zelená tráva, cestou se stavit pro další kešku a domů, abych pak večer nemusela nikam hnát.

Páteční noc začínáme se západem slunce s Katkou v Hemmi og Valdi, později se k nám přidává Marta. Rozhodujeme se vyrazit někam, kde Katka nebyla a jdeme do Kaffibarinu. Katka mě udivuje hned několikrát, například uměním pronést natočené pivo z levnější hospody v kabelce (!). Ono se teda řekne, že sluníčko zapadlo a že je noc, ale stejně je venku vidět. Později v noci, nebo spíš časně ráno se přesouváme do baru Esja, kde tancujeme až do zavíračky. Vylézáme do krásného východu slunce a tak jdeme k Minoru pro magnetickou keš. Ač šmátrám ve správném otvoru, nemůžu ji najít a nakonec to Katka nevydrží a vyndá ji. Který vůl ji šoupnul tak hluboko? Do logbooku se zapisuju Kátinou tužkou na oči, nic lepšího nemáme. Asi nejčasnější keš, kterou jsem si za svoji krátkou geocachingovou kariéru zapsala - 03:55 ráno. Fotíme se na vláčku, potkáváme Bryce a já se rozhoduju jít k Sólfaru.

Po pár hodinách spánku vzhůru do města. Jdeme naposledy na Kolaportið a pak přichází naše chvíle - jdeme do Íslenskibarinnu ochutnat specialitky. Katka dostála slibu "jestli papuchalky neuvidíme, tak je aspoň sníme" v kombinaci s velrybou a jehněčím tatarákem, Marti si dala jen papuchalka, protože ji čeká velká večeře se spolubydlícími a já si objednávám kousek velryby (já vím, já vím,...) a burger ze soba. Papuchalk chutná trochu jako játra, velryba jako moc dobrý hovězí (plejtvák) a největší radost mi udělal můj sobí burger, který byl prostě boží. Jako dezert dáváme pivní zmrzlinu, což je teda dobrota přímo nevídaná a chutná i Martě, která pivo nemusí.

©KF

U rybníka krmíme racky, rybáky a kachny starým pečivem, zejména racci jsou až děsivě odrzlí a člověk by neřekl, jak velký kus bagety zvládnou chytit ve vzduchu a ještě s tím odletět... Protože je nám líto odjet z Reykjavíku, aniž bychom se rozloučily s Babalú, (nejen) mojí oblíbenou kavárnou, jdeme ještě na zákusek po zákusku :-) Cestou ještě potkáváme slečnu z Norwearu, firmy, která má výročí, a fasujeme nanuky. V Babalú dáváme obligátní horkou čokoládu a sušenkový sendvič a domů se sotva valíme.

A protože po posledním pátku je tu poslední sobota, vyrážíme zase ven. Stavujeme se u Arnaua rozloučit se s pár lidmi a pak mizíme do Glaumbaru, kde by měla být jakási hudební produkce. Cestou Marta vytahuje z tašky celou lahev Martini, tak tak postupně upíjíme, až na nábřeží není co pít,... Haha.

V Glaumbaru to až na posledních 30 minut to docela jde a tak zas zůstáváme do zavíračky :-) Loučíme se s dalšími lidmi, hlavně Frédéricem, ježkovy voči, přece nebudu brečet... Ve 4:50 už není asi východ slunce, je prostě světlo a tak to balím domů a velkou část neděle prospím.

Fjölskyldurathlaup a tak

Po proflákané středě tu byl čtvrtek a s ním i fjölskyldurathlaup. I když to slovo zní fakt děsně a krkolomně, není to nic jiného, než rodinný orienťák, další v sérii čtvrtečních tréninků. Tentokrát v režii Dany. Protože pomoc jsem slíbila už dávno, vyrážím (na místní poměry brzo) z domova, naposledy si vylezu na Perlan a tak se na vrcholu Öskjuhlíðu můžu kochat. Ahoj, Hallgrímskirkjo, stihnu ještě vylézt na věž? Hele, Háteigskirkja, byla jsem někdy vevnitř? Keilir už asi nestihnu. A těch letadel, co zrovna přistávají, to je fakt úlet mít přistávací dráhu mezi mořem, autobusákem, fakultou a obytnou čtvrtí...

Venku se scházím s Danou, fasuju mapu, stojany, spoustu lampionů a záznamových krabiček a už si to šinu do lesa. Kapsy narvané, batoh podivně plný a v náručí ty tyče, asi je na mě veselý pohled, dokonce nějaká šílená rodinka Němců trvá na tom, že se se mnou chce vyfotit, ale zrovna naštěstí potřebuju zmizet na menší cestičku a tam už se jim za mnou nechce. I přes to, že kontroly zanáším poprvé, je moje rychlost tristní, ale nakonec jsou snad všechny správně a mám radost. Dokonce přišlo i celkem hodně lidí, pěkně to odsejpá, máme i stanoviště s orientační hrou pro děti (a vypadají, že je to baví) a ještě natáčí televize. Sice máme ve zprávách asi tak 1/5 času oproti jehňatům, ale víme, co je na Islandu důležité, že... (A aspoň v tom záznamu nepobíhám já, takže loňská ostuda se neopakuje :-) Pak ještě sbíráme kontroly a Dana mě hází do školy, kde jsme měli mít mezi 15:30 a 16:00 meeting na zpracování zprávy z terénního cvičení. Přicházím v 16:10 a nejsem poslední :-)

Rauðhólar

Ještě před odjezdem na terénní cvičení jsem se prošla/proběhla na Rauðhólar, červené kopce za městem. Sluníčko se snažilo a vítr nebyl nijak hrozný, takže jsem si cestu svým oblíbeným údolím (Elliðaárdalur) užila a za cca hodinu už byla u jezera Elliðavatn, odkud to bylo k červeným pseudokráterům coby kamenem dohodil. Po stezkách se proháněla spousta jezdců na koních, kešku jsem tady bez GPSky ani nezkoušela hledat a jen jsem šplhala po drolivém kamení, koukala na okolní hory a poležela si v pseudokráteru. Taková klidná procházka. Zpátky jsem si popoběhla, potkala další skupinky koňáků a ještě jednou si poležela na heboučkém mechu u vodopádu - kdo ví, jestli se sem ještě stihnu podívat, než odjedu...

Doufám, že to nebyl poslední výlet a ještě se někam podívám!

Ať žije první máj!

Jojo, myslela jsem si, že mně se prvomájové průvody vyhnuly jednou pro vždy. Kdepak. V úterý byl prvomájový průvod i v Reykjavíku. Zaujala jsem taktickou pozici na focení a než jsem se nadála, už mi kdosi vrazil mávátka. Aspoň, že byla neutrální, islandskou vlajkou se nic nezkazí.

Dav se srocoval a s úderem půl druhé se začal šinout po Laugavegur a dál do centra na Austurvöllur. Dechovka to rozjela Internacionálou (nekecám, Katka to všechno zdokumentovala na videu) a pak už se to hrnulo - komunisti, anarchisti, zaměstnanci města, homosexuálové, pošťáci, bojovníci za osvobození Palestiny, námořníci, postižení, odpůrci NATO a EU, prostě kdokoliv, kdo chtěl vyjádřit svůj názor na cokoliv, popadl transparent a šel :-) V klidu, bez hádek, pěkně společně...

Dubnový Vífilsfell

Málem bych zapomněla napsat o báječném dubnovém výletu!

Jedno dopoledne mě Dana vyzvedla a měly jsme v plánu zdolání jednoho nebo dvou hrbíků za městem. 

Protože jsem ještě nikdy neviděla hornitos, vzala mě Dana na svojí kešku, abych se podívala, jak hornitos vypadá. Můžu konstatovat, že přesně tak, jak pravila učebnice: je to hrouda s dírou uprostřed :-) Ale pěkná. Učebnice nic neříkala o chcíplým rackovi uvnitř hornita, ale přísahám, byl tam :-)

Jely jsme dál za město a zaparkovaly jsme u Vífilsfellu a koukaly jsem, jak se dolů po prudkém sněhovém poli klouže nějaká dvojička. Potvrdili nám to, co napovídalo počasí - mohlo by se dát jít až na Vífilsfell místo na malé kopečky. Hurá! Hurá! Hurá!

Vyšplhaly jsme na první plošinu, viděly bělokury, překonaly sněhové pole na dalším výšvihu a už jsme byly pod vrcholem. Krásné tufové formace evokovaly spíš horkou poušť, než studené islandské kopce. Nadšené z rozpraskaných a jinak zerodovaných kamenů jsme vyšplhaly na tufovou věž, udělaly si pár "modelkovských" fotek a zdolaly vrchol s (ne úplně nutnou) pomocí lana. To byla paráda! Větřík, keška a sváča s nádherným výhledem. Bylo vidět i lyžařské středisko na Bláfjöllu, celý masiv Esji (šel by přejít za jeden den?), Reykjavík a spousta hor a kopců, které si nepamatuju, ale Dana jejich jména sype z rukávu. 

Dolů šla cesta podstatně rychleji, ještě jsem se nechala vyfotit s cepínem (jsem totiž drsná holka, víte?) a pak už jsme se klouzaly po batozích a zadcích dolů po prudkém sněhovém poli. Docela to frčelo. Domů jsem se vrátila s mokrým zadkem, botama nehorázně špinavýma od bláta a ošoupaným batohem - a hlavně neskutečně nadšená a šťasná!

Plnění restů VIII. - Grótta, Glymur, Hveragerði a polární záře

Zbytek Honzova a Alčina pobytu na Islandu jsme se rozhodli strávit v Reykjavíku a okolí.

V sobotu bylo pěkně hnusně a tak jsme jen sjeli na Kolaportið, aby návštěva mohla nasát patřičnou atmosféru. Koupili jsme islandské brambory, čerstvého lososa a tresku, prolezli blešák a rozhodli se, že se podíváme k majáku, protože měl být odliv. Viditelnost sice byla špatná (spíš žádná), ale odliv byl, takže jsme si nasbírali škebličky a udělali pár fotek. Doma jsme si dali výborný rybí oběd s vínem, které Honza s Álou přivezli a probírali se fotkami.

V neděli už bylo míň hnusně a tak jsme se vydali k nejvyššímu islandskému vodopádu - Glymuru. Po delší cestě do Hvafjörðu jsme úspěšně našli správnou odbočku a nechali auto ještě kus před parkovištěm, abychom ho netahali po rozbité cestě. Takticky jsme zvolili postup tam i zpět po pravém břehu, abychom nemuseli provádět akrobatické kousky. Zatímco v létě je přechod přes řeku zajištěn přes mohutnou kládu a ještě se dá držet ocelového lana, teď tam je jen to lano. Na ručkování jsme si fakt netroufli a minimálně já toho rozhodnutí nelituju. Cestou se tu a tam vyloupl nějaký výhled a za chvíli už jsme byli u hřmícího vodopádu. Vylezli jsme si až k horní hraně a snažili se ho vyfotit co největší kus. Dolů jsme seběhli stejnou cestou a vydali se k hot potu, na který jsem se těšila od té doby, co mi ho Dana ukázala. Sice jsme do něj všechny holky (já, Ála, Káťa) vlezly, ale připomínal spíš kapustovou polévku a tak jsme se moc neohřály a mazaly zas ven. Škoda.

V pondělí se nám počasí rozhodlo vynahradit pošmourný víkend a tak jsme se s Honzou a Álou vydali do Hveragerði. Cestou jsme zastavili na vyhlídce, protože byly vidět i Vestamannské ostrovy. Prošli jsme se po pár let starém geotermálním políčku ve městě a pak už jsme se vydali do Reykjadalu, "kouřového údolí", podle Varmá. Cesta svižně ubíhala, přebrodily jsme vlažný potok, který Honza sice přeskočil, ale pak si zmáchal boty v bažince. Chichi. Po pár desítkách minut jsme byli na místě, Honza vybral úplně luxusní bazének a tak jsme se mohli naložit. Louhování v horké vodě jsme prokládali focením, klábosením a jídlem, prostě strašná pohoda. Pořádně rozmočení jsme se ještě vydali podél říčky až na konec údolí, obdivovali jsme barvy usazenin a stejnou cestou jsme se vrátili nazpátek. Neskutečné, prostě paráda. Bazének stranou od ostatních, dost hluboký na sezení s vodou po krk a teplý akorát!

A přestože Velikonoce se tu moc neslaví (akorát se tu jedí čokoládová vejce), Honza si na nás přivezl pomlázku a dokonce jsme měli i beránka :-)

To ale ještě pořád nebylo všechno, večer byla krásná záře, které si všiml Honza, a tak jsme jeli na Gróttu, Celou dobu jen zelený a mléčný pruh (pěkný, ale mrznou bych kvůli tomu nemusela  tak mi stačil pohled z auta) a pak se to rozjelo. Silná, krásná, rychle se měnící záře, naprosto úžasná i díky rozhledu z pobřeží. Tak nakonec i tu záři Honza s Álou viděli, nejspíš jednu z posledních v sezóně...

© Honza

Poslední den jsme pobloumali po suvenýrech, vylezli na Perlan, odkud byly díky počasí krásné výhledy a vrátili auto. Nějak nám to uteklo moc rychle!

... a je to!

Tak mám za sebou zkoušku z vulkanologie a následujících 14 dní si můžu hryzat nehty hrůzou, jak to dopadne. To se holt stává, když vám do hlavy celé roky vtloukají "stručně, jasně, výstižně" a vy se ocitnete v zemi, kde platí "plkat, plkat a když nevíte co byste psali, tak plkat taky". Tak jsem se namáhala plkat v 4 otázek z osmi, ale pak se to zlomilo a nějak jsem to vzdala. Tam, kde já mám 6 vět, mají milí spolužáci minimálně stránku textu a na dotaz, co tam psali, odpoví tak, že víte, že jsme napsali to samé... No, to jsem na to zvědavá.

Cestou ze školy jsem sehnala jakés takés džíny, takže (snad) zas budu vypadat jako člověk a vydala se do bazénu, abych si zpravila náladu. Odplavala jsem si svoje, chvilku si poležela v hotpotu (jupí, konečně bazén v Laugardalu zas víceméně funguje) a nějak na mě dopadla únava. Cestu domů jsem si protáhla botanickou zahradou (kvete, kvete) a u čuníka v Bónusu spáchala poslední velký nákup. Doma jsem ho vybalila a usnula. Sladkých 12 hodin spánku!

Plnění restů I. - Jarní Reykjavík a poloostrov Reykjanes

Mnozí z vás si všimli, že  ze zvýšila frekvence článků a správně usoudili, že mám víc učení (a tím větší chuť dělat cokoliv jiného, než se učit). Díky tomu se možná i dovíte, jak jsem se měla o Velikonocích, protože se mi opravdu nechce opravovat gramatiku v eseji o sedimentech v Bajkalu. 

***

Semestr ubíhá jako zběsilý a tak na dveře klepaly Velikonoce a s nimi i Honza s Álou, moje první (a nejspíš i poslední) návštěva na Islandu.

První volný den jsme věnovali Reykjavíku, podívali se do botanické zahrady, prošli po nábřeží, našli kešku u Sólfara, prolezli Harpu, zbaštili islandské hot dogy, stavili se v radnici podívat na 3D mapu Islandu, obešli Tjörnin a našli kešku v březovém hájku plném rozkvetlých krokusů. Vyšli jsme po Laugarvegur k Hallgrímskirkje, která svojí špičku schovávala v mlze a courali se domů za obdivování velkých aut. Prostě pohoda.

***

V soboru jsme si půjčili malé autíčko z půjčovny ("tady máte klíčky, jste první, kdo s ním pojede, má to najeto 30 km"), já se vykašlala na exkurzi (vulkanologie, taky na Reykjanes), která nikdo-neví-kdy změnila datum ze 17.4. na 31.3., a vyrazili objevovat krásy poloostrova Reykjanes. Honza tam taky ještě nebyl a já zdaleka nebyla všude, kam jsem se přála podívat, a tak jsme se pořádně těšili.

Přes Keflavík jsme frčeli na nejzápadnější bod poloostrova - pruhovaný hranatý maják Garðskagaviti a jeho mladší bráška, kulatý bílý maják, se se krásně vyjímaly na pozadí modré oblohy, prošplhali jsme si loď, která byla součástí (zavřeného) muzea a zkusili (neúspěšně) najít kešku. Mělo to být i místo, kde se mají povalovat tuleni a kde mají být hejna ptáků, povaleče jsme tedy neviděli a na ptáky ještě není sezóna, kromě racků tu skoro žádní mořští ptáci nejsou...

Zastavili jsme si v rybářské osadě Sandsgerði, ale místní maják nás nenadchnul a tak jsme se brzy vydali dál na jih k majáku Stafnesviti, kde jsme obdivovali vlny, výhled a já i důlkovaté šutry. Cestou jsme projížděli lávová pole a zastavili i u symbolického mostu mezi kontinenty (najděte puklinu, postavte nad ní mostek, dělejte z toho zázrak), kde byl Island nazván "mostem mezi USA a EU". No, s jejich vztahem k USA a EU nechápu, že tu ceduli ještě někdo nerozstřílel...

O něco jižněji jsme z vyhlídky okoukli novou geotermální elektrárnu Reykjanesvirkjun a dojeli kolem dalšího majáku (Reykjanesviti) na Reykjanestá, kde hnízdila spousta ukřičených ptáků, jakási lasice/norek, kterou mám vyfocenou jen omylem a kde byla krásný vyhlídka na oceán a v dálce skalnatý ostrov Eldey. Jo a taky je tam pěkně hnusná bronzová socha alky, protože tady 1844 (nebo tak někdy) zabili poslední pár alky velké. Kousek odtud je i parádní geotermální políčko Gunnuhver, které v mém průvodci ani není, ale za podívanou rozhodně stojí.

Odtud jsme se začali vracet k východu, směrem na Grindavík, ale ještě jsme si udělali odbočku na podívanou k Bláa lónið, Modré laguně. Voda v okolí byla krásně modrá, ale pořádně studená, tak jsme omočili jen prstíček a oběd si dali v teple auta.

Přes Grindavík jsme popojeli zpět na jih, nechali se silnicí vést na východ a pak odbočili na sever ke Krísuvíkukirkje, místu, kde jsem již dvakrát nedokázala najít kešku. Nedokázala jsem to ani potřetí a tak jsme si odjeli spravit chuť na Seltún, již tolikrát navštívené geotermální políčko, oproti Gunnuhveru opravdu malinké. Tady už jsem kešku našla a mohla jen konstatovat, že Katka tu s exkurzí byla už před námi. Pokochali jsme se bublajícím řídkým bahýnkem, nadýchali se síry, zastavili u krásně zeleného jezírka (maarový kráter)Grænavatn a rádi se vrátili na novou silnici na jižním pobřeží. (Ehm, až pojedete někam s 10 let starým autoatlasem, vykašlete se na něj a otevřete si aktuální mapu.) Zajeli jsme si k bleděmodrému kostelíku Strandarkikja, který z vděčnosti postavili námořníci, kteří se zachránili ze ztroskotané lodi, vyfotili se u dřevěných minidomečků a okoukli pobřeží za odlivu.

Čas pomalu pokročil a my se vydali k naší poslední zastávce, lávové jeskyni (tunelu) Raufarhólshellir. Široká až 20 m, vysoká k 10 metrům a 1360 metrů dlouhá! My jsme daleko nešli, celá jeskyně byla ledovatá, ledové stalagmity a stalagtity pokrývaly každý výběžek a krása nesmírná to byla už v první části. Taková krásná tečka na konec výletu.

Hned jsme si vzpomněla, jak jsem kdysi byla s tátou v Dobšínské ledové jeskyni a on ještě léta vyprávěl, jak mě musel nést na zádech, protože zpátky do Podlesoku už jsem dojít nemohla :-) Jo a taky si pamatuju, že se tam neobvykle rozšoupnul a koupil mi tenkrát luxusní zmrzku - zelenýho Twistera, se kterým jsem se nechala i vyfotit, jakou jsme měla radost (to si táta hodně šplhnul:-). Dokonce si pamatuju, že jsem na fotce měla takovou přiblblou kšiltovku s BugsBunnym :-)

Ještě z března - filmové festivaly

Abychom kulturně nezakrněly, navštívily jsme rovnou dva  filmové festivaly - německý a polský- v Bíó Paradís.

Shlédly jsme Halt auf freier Strecke (Konečná uprostřed cesty, 2011), dobrý film o chlapovi, který má rakovinu a umírá a jeho rodina a on sám se s tím snaží vyrovnat. Další film byl Drei (3, 2010) u kterého jsem se opravdu pobavila a můžu doporučit. Unter dir die Stadt (Město pod tebou, 2010) je naopak kousek, který jsem nedokoukala, prchla jsem v půlce. Katka příběh ženy, jejíž manžel byl svým šéfem poslán do Asie a obstarožní šéf tak hlavní hrdinku získal pro sebe, dokoukala, ale ani ona nevypadaly, že pochopila, o co šlo...

Na polském festivalu jsme shlédly další várku filmů, mezi prvními Wszystko, co kocham (Vše, co miluji, 2009), které mě absolutně nadchlo - punková kapela, Solidarita, osmdesátá léta v Polsku, mělo to fakt šmrnc. Další na řadě byl Chrzest (Křtiny, 2010), příběh chlapa, který chce stihnou pokřtít svého syna dřív, než ho zabije polská mafie (toho chlapa, ne to dítě). Tenhle film byl... divný. Pak ještě Erratum (Erratum, 2010), film o muži, který se snaží vyrovnat se svou minulostí a znovu vybudovat vztah se svým otcem, to bylo na spravení chuti.

Takže bacha na mě, já nejsem žádný kulturní barbar :-)

Škola, nákupy, bazén, dítě v batohu a Ugla

Po odporné deštivé a větrné neděli, kdy mým nejdelším výletem byla cesta do sklepa, abych pověsila prádlo, přišel další školní týden.

Nijaká přednáška o čtvrtohorách se dala přetrpět a ledovce byly výborné. Ještě lepší by byly, kdybychom z nich nepsali písemku, kde můžou být všechny odpovědí správné (nebo taky žádná) zrovna ten den, kdy přijede Honza s Alčou. Taky by to nemuselo být z látky za dva měsíce, půlky supertlusté knihy a několika článků. To bude zas výzva. Do toho nám v den Honzova příjezdu (čtvrtek) zadají skupinovou práci do středy, což je fakt super, vzhledem k tomu, že v neděli chceme odjet na road trip okolo ostrova, pokud tedy nebude hnusně. Nejspíš zlomím rekord v psaní anglických esejí, protože do v pátek v noci chci mít z krku. Fíha.

Úterý, kdy máme jen vulkanologii a cvičení z vulkanologie bylo docela klidné, jen ještě pořád nemám to cvičení hotové. Jak já nemám ráda, když se motá chemie dohromady s geologií, to je vždycky čurbes. Úkol pro dnešní večer: dopsat to, ať mám čas na... é... další úkoly :-/ Navíc jsme měli mít 16.4. exkurzi, která se přesunula (nikdo ze studentů neví kdo a kdy ji přesunul) na 31.3., což je samozřejmě první víkend, kdy tu mám svojí dlouho očekávanou návštěvu. Nejspíš tedy vyšlu Katku na exkurzi (aby nám nic neuniklo) a vyrazím ven s Honzou a Álou, těším se na ně celou dobu, tak co.

Dnešní den začal báječně. Slabý vítr, suchá silnice, cesta do školy v pohodě a s časovou rezervou (nevídáno, neslýcháno!) - a před školou jsem zjistila, že můj zámek už definitivně dosloužil. Nekvalitní materiál a islandská zima prostě zapříčinily, že zámek zoxidoval a nešel otevřít, k čemuž určitě přispěl i fakt, že klíče jsou z neidentifikovatelného měkkého (!) materiálu a rády se lámou (vyzkoušeno). Boudík dorazila Katka a zamkla mojí plečku ke svému kolu. I když, upřímně, ten, kdo by případně ukradl moje kolo, by si moc nepomohl.

Dopoledne jsme povinně věnovali cvičení ze čtvrtohor, ke kterému jsme měli použít knížku, kterou jsem si (kupodivu) nekoupila. Tak nějak jsme to s Katkou zvládly a já teď jen dumám, jestli to nebylo na známky, protože u otázek byly body. Hm.

Přestávka před francouzštinou byla konečně smysluplně využitá, takže mám nový zámek (zas ten obyčejný, ale ten měsíc už to vydrží) a epesní jmenovku na batoh. Ještě jsme s Katkou zkontrolovaly novinky v sekáči, zjistily, že parádní vlněný pletený rolák je mi malý přes ramena a báječné (taktéž pletené) bolerko má krátké rukávy. Ještě že tak, to by jinak padlo peněz na parádu. Tak jsem si koupila aspoň malou (překvapivě vlněnou) taštičku za bohulibou cenu 1euro. Měla stát dvojnásobek, ale paní mi zcela zjevně nehodlala vracet na islandskou tisícovku a spokojila se s drobnými, co jsem měla při sobě.

Abych uspokojila chutě na sladké a taky si dala něco k obědu, stavila jsem se ve svojí oblíbené pekárně Björnsbakarí na pistasíustykki, což je neodolatelně dobré sladké pečivo s pistáciemi. Fotku asi nikdy neuvidíte, na to je to moc dobré a vždycky to sním dřív, než si na nějaké focení vzpomenu :-)

Francouzštinu jsem přežila snad bez úhony, dostala 95 % z další části zkoušky a teď nezbývá, než doufat, že to příští středu zvládnu, získám pěknou známku a tím to skočí, protože na PřF mi tu francouzštinu neuznají ani za nula kreditů (ověřeno).

Nakonec jsem se rozhodla zjistit, jak pokročily opravy v Laugardalslaugu, největším reykjavíckém bazénu. V lednu tam totiž zavřeli 4 ze 7 hotpotů a saunu. Jo, opravy pokročily. Zavřeli ještě průplav mezi plaveckým bazénem a dětským bazénem a i místní, kteří obvykle na nic nespěchají, začínají být nervózní "aby to bylo aspoň do Vánoc", jak dneska pravil jeden rozšafný děda. Korunu tomu nasadil asi tříletý chlapeček v dámské šatně, když jsem si brala batoh narvaný k prasknutí a chystala se jít domů. "Maminko," obrátil se na svojí těhotnou maminku, "Ty máš v bříšku děťátko, že jo?" "No, mám." "A ta paní má svoje děťátko v batohu?" 

Když se daří, tak se daří a tak se mi rozhodla udělat radost i Ugla:

Výlet na Seltún po veselé páteční noci

V pátek konečně přišel můj čas :-) Večer jsem vzala kolo, dojela ke Katce a nastalo dlouho očekávané otevření Bechera, kterého jsem šetřila na druhou půlku semestru. Při Betonu jsme se domluvily, že zítra vyrazíme na Seltún. Protože noc byla ještě mladá (bylo jedenáct a to znamená, že ve městě nikdo není) vyrazili jsme do baru na koncert Eldar, kteří mě osobně teda opravdu nadchli. V plánu byl přesun do Glaumbaru, ale byla teprv půlnoc a Islanďani si v pátek vždycky dávají na čas - takže nikde nikdo. V Glaumbaru jsme dlouho nevydržely, vyrazily jsme odchytit Enza a pak teprv se konečně dalo tancovat. Abych to moc nerozpitvávala, domů jsem přišla v půl páté a nastavila budíka na ráno.

Nemilosrdné pípání telefonu ukončilo čtyři hodiny spánku, sbalila jsem batoh a vyrazila na zastávku. Autobusem jsme s Káťou dojely za Hafnafjörður a teprve venku si uvědomily, že kromě vymetené oblohy a sluníčka je taky pěkně větrno. Žádné teplo. Naštěstí nejsme béčka a tak jsme stoply hned první (a taky jediné) projíždějící auto. Chlap s šíleným knírem (no jo, měsíc knírů pořád ne a ne skončit) nám vysvětli, že jede se psem trénovat lov bělokurů. cestou jsme si i trochu popovídali, pán říkal, že v Dánsku studoval geografii a taky nám ukázal stopy lišky. Dokonce nás odvezl až na Seltún, takže jsme tam byly brzy. Solfatary sířily, voda a bahno bublaly, sirovodík smrděl a my mohly být spokojené. Míň spokojení asi byli ti filmaři, kterým jsme jistojistě vlezly do záběru. zaskočeny jsme byli i my, kdo by tady čekal chlapy s koněm, kolem a v šílených převlecích, že...

Když jsme se dost nadýchaly smrádku ze shnilých vajec, vyrazily jsme k hlavním solfatarám na kopci. Nechápu, proč mám návleky ve skříni, mohla jsme zabít dvě mouchy jednou ranou - nepadal by mi sníh vrchem do bot a ještě bych z nich sedřela bahno z minulého výletu :-/ Silný vítr hnal páru smíchanou se sírou přímo přes jedinou bezpečnou cestu, naštěstí jsme ji na pár nádechů překonaly, v mlze nezabloudily a za chvíli jsme už stály na vrcholku. 

Protože se nám nechtělo zpátky přes sirnou clonu a taky nám bylo líto kazit práci filmařům, rozhodly jsme se slézt kopec druhou stranou. Já hloupá šla první, sníh nad kolena moc potěšil, naštěstí to brzy bylo lepší. Ještě jsem si vyfotila krásnou ukázku mrazového zvětrávání a už byla dole i Katka. Kolem rour s horkou vodou jsme došlapaly k brance "zákaz vstupu, soukromý pozemek" (cedule byla ze strany od silnice, ne od kopce, takže to neplatí :-) a po zledovatělé silnici jsme směle vyrazily ke zbytkům kostela v Krýsuvíku.

Tak odtud jsme přišly

Cestou jsme pěkně prochladly a hlavně tu kešku jsme zase nenašly. Prý pod kamenem! Sníh se z kamenů ještě odmést dal, ale ty šutry byly přimrzlé k zemi. V závětří jsme si daly oběd a rozhodly se vyrazit zpátky. Koneckonců večer měl být další super koncert.

Pár aut nás jen minulo, pak zastavilo jedno plné auto plné kluků, jen aby ukázali, že tam už se fakt nevejdeme, Aspoň byla legrace. Nakonec nás vzali britští turisté, strašně nadšení z ježdění na koních a taky dost zmatení ve městě.

Doma jsem byla brzo, ale spánkový deficit se hlásil a tak jsem si v osm nastavila budík na devět a naordinovala si krátkého šlofíka. Haha. zaspala jsem oba budíky a vzbudila se ve čtyři v noci...

Podvod!

Ve čtvrtek se téměř všichni obyvatelé Reykjavíku stali oběťmi či svědky podvodu.

Již od rána na modré obloze svítilo slunce, pofukoval vlahý větřík a teplota se pohybovala okolo 0°C. Všichni podlehli této lákavé reklamě na jaro a vyrazili do ulic, aby si užili jarní den. V tomto klamu je svým chováním a zpěvem podporovali i ptáci (jmenovitý výčet viníků není kompletní): krkavci, ústřičníci, racci, drozdi, kachny, husy i labutě.

Již v pátek se ukázalo, že jaro není skutečné. Tráva se schovala pod sníh, krkavci byli raději zticha, jen drozdi věřili ve svou beztrestnost a dál loudili krmení.

****

Naletěla jsem i já. Po škole jsem zajela na Ægisídu, projela se až k Nauthhólsvíku a snažila se fotit ústřičníky. Kromě toho, že na tohle kompakt prostě není stavěný se u mě neustále zastavovali důchodci se psy a ptáky mi plašili. "To je ale krásně." "Tak tady máme jaro." "Jaro je tady." Taky se napálili.

Prokličkovala jsem mezi kamením a řasami na cyklostezce (že by byl divoký příliv?) a vydala se pořád po Ægisídě na Seltjarnarnes. Sluníčko se snažilo, vítr skoro zmizel, prostě paráda. Ticho, které rušil jen zpěv ptáků a skřípot mojí plečky. Zaparkovala jsem u Bakkatjörnu a koukala na labutě a kachny. Přiblížil se i krkavec a ukázal pár kousků, oni kromě "krákání" umí i skvěle napodobovat melodie a zvuky. Ten, kterého potkávám u BSÍ umí skřípat jako brzdící autobus.

Před další kameny a časy jsem se dodrkocala k majáku Grótta, respektive k parkovišti, protože odliv ještě nepokročil dost na to, aby se dalo projít až k k němu. Sebrala jsem si pár ulitek, našla dvě podivnosti - nějakou kost a cosi chrupavkoidního (viz. moje rajče.net) a vyrazila zpátky do města.

Ještě jsem se rozhodla využít počasí, zamkla jsem kolo u boudy na sušení ryb a vykasala kalhoty. Za budkou je totiž mrňavý hotpot, tak akorát aby se tam dalo posedět s nohama v teplé vodě. Protože mě pletení po večerech nebaví a usínám u toho, vytáhla jsem si svoje pokusné klubko a chvíli štrikovala s výhledem na maják, Esju a oceán. Prostě super.
O co větší bylo moje zklamání, když jsem v pátek vstala a za oknem bylo nejen bílo, ale dokonce ještě pořád sněžilo...

Bjórdagurinn a timburmannadagurin

... den piva a den kocoviny.

***

1. březen je na Islandu dnem piva. V tenhle den byl v roce 1989 dnem ukončení zákazu piva. (Co tu teda v hospodách pili předtím? Brennivín? Ble.) Zatímco tvrdý alkohol  a jeho prodej byl legální už od roku 1935, pivo bylo v nemilosti o neuvěřitelných 64 let déle! Údajným důvodem je to, že pivo je levnější než pálenka, takže by se pilo víc a to by vedlo ke "zkaženému životu". 

Věrny tradici oslavit všechno, co se dá (dobře, s výjimkou þorrablótu) jsme s Katkou vyrazily do víru "velko"města. KEXhostel lákající na nabídku "neobvyklých piv" se projevil přímo barbarsky, měli jen lahváče. Nakonec jsme zakotvily v Hamboragabúllan, kde nabídli dobré pivo Gull za slušnou cenu a příjemnou produkci v podání zpívajících kytaristů. Hráli moc pěkně.

Abych se moc nerozepsala, 2. březen by se měl vyhlásit národním dnem kocoviny. Gull je totiž dobře maskovaná silnější dvanáctka, což jsem tedy netušila (nebo nechtěla tušit?). O co byla moje peněženka a karta lehčí, o to těžší byla moje hlava...

S kolem - pro radost

Ve středu bylo docela pěkně a jako obvykle jsem jela do školy na kole. Nakonec se udělalo úplně nádherně, až jsem neodolala a pořídila si novou fotku s kolem před fakultou.

Takhle pěkně bylo až do tří, kdy jsem měla francouzštinu. Ve čtyři jsem vylezla ven - a bylo nasněžíno cca 15 cm nového mokrého sněhu. Dohamtala jsem domů a pořád jen sněžilo a sněžilo.

Nakonec napadlo asi 20 centimetrů sněhu. Ve čtvrtek bylo hnusně, v noci pršelo a dnes (pátek) leje. Takže sníh už zase není, jen si vzhledem k vichřici a slejváku nejsem jistá, jestli bohudík nebo bohužel...

PS: Pokud vám přijde, že je u toho kola málo sněhu, máte pravdu. Stojí totiž na vytápěném parkovacím místě :-)

Zemětřesení II.

Tak mám za sebou další zemětřesení. Tentokrát mělo epicentrum kousek jižně od Reykjavíku v okolí kopce Helgafell.

©mbl.is

To první, v půl jedné o M=3,6 jsem zaspala, vzbudilo mě až druhé, které bylo o 35 minut později (dvě krátce za sebou, M=4,2 a M=3,1).

Koho by to zajímalo: tohle jsou tectonic high frequency earthquakes, hypocentrum se předpokládá v hloubce cca 3,5 km. Nejde tedy o pohyby spojené s postupem lávy, tahle zemětřesení vznikají jen uvolněním energie nahromaděné v zemské kůře při rozpínání. Normálně tady bývají kousek víc na JZ, u jezera Kleifarvatn, kudy probíhá rozhraní mezi Eurasijskou a Severoamerickou tektonickou deskou.

Zemětřesení to byla malá, nikomu se nic nestalo a já stejně do pěti minut usnula a ráno jsem se musela podívat na internet, jestli se mi to jenom nezdálo :-)

Göturathlaup

Gísli připravil další orienťák, tentokrát běh ulicemi v našem 108 Reykjavíku, takže jsem to měla za barákem. Docela štěstí vzhledem k tomu, že jsem si po včerejší párty potřebovala dát šlofíka a budík v půl třetí mě nevzbudil. Nakonec rychlé probuzení, venku světlo (sakra, snad už není pátek?!), rychlý pohled na hodiny - ne, je pět hodin, čtvrtek, je to dobrý. Dobrý? Do prkýnka, pět, je orienťák... Kam jsem v lednu strčila tu buzolu? V polospánku jsem natáhla elasťáky a dopotácela se na start.

Mapa 1:10000 (máš na to hodinu, všechny kontroly za bod, jo a tyhle dvě nejsou, nestihl jsem je postavit a nezapomeň, možná neseděj čísla na kontrolách a v mapě), chvilku se rozkoukat a nazdar, druhá na trať. Gísli asi neměl svůj den, pár kontrol bylo umístěných jinde, což zarazilo ostatní, ale nikoliv mě - já jsem zvyklá, že mi to nesedí. Nakonec jsem do cíle dorazila s šestiminutovou rezervou, za chvíli doběhla Dana, ale první běžec nikde. O moc nepřišli, protože jsem stihla jen vyčíst čip a dřív, než jsem si vzala bundu, se nám podařilo zabouchnout auto se všemi věcmi, cílovou čtečkou čipů i vyčítáním. Zatímco jsme čekali na náhradní klíče, doběhli všichni do cíle, prodiskutovaly se postupy (jojo, v islandštině mi za chvíli půjdou směry jedna báseň...), sepsali jsme za kolik kdo doběhl (alespoň podle hodinek) a bylo hotovo. Cestou domů jsem ještě sebrala tři kontroly, a v pátek si do školy vykračovala komplet lampionkama a elektronikou abych to dala zpátky Gíslimu.

Nakonec jsem dala 11 kontrol z 18 a bylo to cca 7,6 km.

Vetrarhátíð

V Reykjavíku byl Vetrarhátíð a to jsme si s Katkou nemohly nechat ujít. Co jiného v tom zamračeném počasí, než "festival, který rozzáří zimu". Kromě kulturního programu jsme nedobrovolně dostaly další lekci ze série "organizační (ne)schopnost Islanďanů" a tak jsme byly vskutku obohaceny.

***

Celá sláva začala ve čtvrtek (tradičně zpožděným) slavnostním otevřením se světelnou inscenací a živou hudbou u Hallgrímskirkji. Počasí se rozhodlo ukázat co umí a tak se k dešti přidal i slušný vichr, děti co chvíli padaly na zem, nadšené, jaká je to sranda, chudák kytarista hrál kus skladby zády k publiku a já celou dobu přemýšlela, jestli si v tom troufnu jet domů na kole. Ale šou byla pěkná, měla symbolizovat 4 živly a musím říct, že to stálo za to.

Světelné efekty na Hallgrímskirkje

Hned po tomhle se v kostele konal varhanní koncert. První půlka dobrá, druhá mě nenadchla a docela by mě zajímalo, jaký význam měl ten kvílející chlápek na konci. Myslela jsem si, že jde zase o nějakou islandskou ujetost, ale kupodivu to měl na svědomí francouzský skladatel.

Varhany v Hallgrímskirkje

***

V pátek byla muzejní noc, Safnanótt. Opět islandská klasika - člověk by čekal, že islandský a anglický program budou obsahovat alespoň stejné časové harmonogramy, když už má ten islandský program osm stran a anglický čtyři, ale ani to ne. Navíc u některý akcí bylo zvýrazněno, že jsou zdarma, což navozovalo pocit, že ty ostatní jsou placené, což se ukázalo jako blbost.

Nejdřív jsme se vydaly do muzea mořeplavby Víkin, kde jsme škrtily (vycpané) racky, okukovaly námořnická udělátka, sušené ryby (zejména tlama žraloka byla působivá), různé drobnosti (půllitrový plecháček na whisky) a početly si o nejrůznějších nechuťárnách, které se z ryb vyrábějí.

Škrcení racka

Hned za rohem byla ukotvená vyřazená loď pobřežní stráže Óðinn. Prolezly jsme všechny paluby, kajuty, společenku, kuchyň, strojovnu, operační sál, můstek a bůhví co ještě. Loď je to parádní, ještě před 7-8 lety v provozu, pěkný... Zejména ty operace na moři nejspíš stály za to. Jo a dokonce se mi zdařila islandská pseudokonverzace :-)

Kapitáne, máme zpoždění!

Spokojeny se začátkem noci jsme se vypravily do Alliance Française na ochutnávku vína. Po čtyřech koštech jsme usoudily, že jsem tady asi odvykly alkoholu, protože nám krapet ztěžkly nohy. Nicméně kromě podivně hippiesáckého vína jsme objevily skvělý alsaský ryzlink, který nám i přes návštěvu Vogéz zůstal utajen... Ano, daly jsme si s Katkou romantickou chvilku při svíčkách. A konečně jsem si tu daly dobré víno. Odchod nám zpestřilo pár nacamraných Erasmáků, které jsme potkaly u vchodu. Opravdu netuším proč na nás Francouz Frédéric zkoušel mluvit rusky...

Zkusily jsme se stavit ještě u tiskařů, kde se mělo ručně cosi vyrábět, ale tam se nedělo nic, tak jsme zašly do Hitt Húsið okouknout, jak ještě v 60. letech vypadalo islandské vězení. Všechno bylo jenom v islandštině, ale milá paní se nás ujala a tak jsme se i něco dozvěděly. Třeba to, že při přílivu tu byla voda po kolena, cely mrňavé a vězni se ze zoufalství věšeli...Vítejte na Islandu 20. století.

Ještě jsme se stavily v 871+/-2, expozici o osídlení Reykjavíku. Celkově pěkná expozice nás nadchla hlavně interaktivním stolem, kde jsme si opravdu vyhrály.

Vlastně jsme zkusily ještě dvě další akce - jakousi galerii, která byla tak děsná, že jsme během 3 minut prchly a pak výstavu v Hallgrímskirkje, odkud jsme vzaly nohy na ramena hned, jak jsme zjistily, že bude alternativnější než alternativní, bude se podávat horký čaj ve vinných sklenkách (jak to, že jim nepopraskaly?) a že je to výstava včerejšího kvíleče...

Nakonec jsem chtěla ještě zajet do muzea na Perlan, ale klouzalo to a tak jsem raději šla domů.

***

V sobotu měla být včerejší muzea pro mládež do 25 let zadarmo, tak jsme se rozhodly vyrazit znovu do města. Za hlavní cíl jsme si vytyčily Národní muzeum. Paní u pokladen vypadala překvapeně. "Zadarmo? Proč?" Ale nakonec jsme si to vysvětlily a mohly se vydat dovnitř. De facto celá expozice se skládá z výstavy fotografií a z výstavy o historii Islandu. Takže meče, vlna, dřevo, bronz, Vikingové, Křesťani, umění, nábytek, kroje a to je tak všechno. Přesto je to docela zajímavě připravené, zejména některé předměty denní potřeby se mi dost líbily.

Další zastávkou mělo být lego na radnici, ale protože u stolečku s normálním legem si hrála spousta dětí a místo bylo jen u Lego Duplo, atrakci jsme oželely.

Místo toho jsme se vydaly pro uzeného sivena a chleba s kůrkou na Kolaportið a potom podél pobřeží. U Sólfara jsme vyzvedly Kátinu první kešku, pokochaly se Esjou a neomylně mířily k výběžku Laugarnestanga. 

Sólfar a masiv Esji

V rámci festivalu otevřel režisér Hrafn Gunnlaugsson svůj dům veřejnosti - ale nemylte se, nás prostě přitáhl dům a ne režisér :-) Já od něj viděla jen jeden film a nejsem si jistá, že bych si to chtěla zopakovat. Každopádně, barák je to parádní, všechno je z recyklovaného materiálu, moje sympatie si získalo zejména zábradlí na terase z lodního řetězu a konví na mléko. A taky chci mít bazének s výhledem na moře. Jen tam byl děsný bordel... Jako prima bonus k návštěvě jednoho z divočejších reykjavíckých koutků se rozdávaly hamburgery, takže jsem poprvé od svého odjezdu z domova jedla maso, které běhalo a nikoliv plavalo. Ne že by mi ryby nejely, ale znáte to... Kdybyste se někdy dostali do Reykjavíku, sem se jděte podívat. Kus dál je koneckonců další keška!

Cestou zpátky jsme zastavily jen u kusu hráze, kde jsou sopečné balvany vyleštěné do hladka. Potřebovaly jsme fotky, na kterých bychom byly i my a ne jen domy a krajinky :-)

Vyrazily jsme ještě do údajné čajovny, která ve skutečnosti byla něco jako klub přátel čínských tradic a odkud jsme vzaly nohy na ramena smět Hitt Húsið, kde jsme úspěšně prolezly blešák.

Po večeři, psaní úkolu na vulkanologii a přesunu do Laugardalu mohlo začít další dobrodružství - bazénová noc, Sundlauganótt. Program sliboval taneční vystoupení, plavecké závody, dva koncerty a cosi jako vystoupení aquaaerobicu.  Program začal až po půl desáté místo v osm, tedy kromě závodů, kam se zas nedalo podívat... Jediné co jsme viděly byl ten aquaaerobic a pak nějaká kapela zahrála pár písniček. V 11 jsme to vzdaly a šly domů. Mimochodem, v tom bazénu pořád nic nefunguje. Ze sedmi hotpotů fungují 3 a sauna je zavřená. Bazénová noc mě tedy nenadchla. Ještě že jsem domů došla o pět minut dřív, než se spustil ten strašný liják...

Bruslení

S (téměř tradičním) týdenním zpožděním se objevuje zas jeden článek z víkendu - tentokráte o bruslení. Máme toho teď nějak moc, nějak se to všechno sešlo.

Erasmáci vyhlásili, že se půjde bruslit, kolem 60 lidí tvrdilo, že teda přijde a já se lehce děsila, jak budeme zase ve skupině, která otráví celé okolí, protože Erasmáci jsou z nějakého důvodu neuvěřitelně hluční a občas trochu bezohlední, takové stádečko. No, u pokladen se nás sešlo 8, další dorazili později, ale pochybuju, že nás bylo víc, než dvacet. Takže to nakonec bylo prima.

Bruslařská hala je v Laugardalu, kus od bazénu. Skoro všichni si tu půjčují brusle, ale svoje milé s tkaničkami, jsem tu hledala marně, všechno byly přezkáče. Na druhou stranu je prima, že brusle vůbec půjčují. Po vyjetí na led jsem si rychle vzpomněla, proč mám u těch svých domácích bruslí upilovaný spodní zoubek. Nakonec jsem si docela zvykla a celkem pěkně si dvě hoďky pobruslila. 

Několik postřehů:

• I tady se bruslí víceméně dokolečka, jako na kralupském stadionu, ale nikdo k tomu není nucen a žádné pípání vás nenutí otáčet se na povel.
• Pohyb je ztížen množstvím dětských "branek", které děti tlačí před sebou a učí se s timu bruslit (to je super, jsou různě velké, můžou s tím jezdit i dospělí a nikdo se nemusí hrbit opřený o kužel).
• Ujetá muzika je asi na každém bruslení. Zvykla jsem si tady poslouchat leccos, ale tohle bylo trochu moc i na mě, něco jako hyper-super-pop. Nad ledem se točila discokoule a neustále byly na led promítány nejrůznější efekty...

Suma sumárum, bylo to prima a možná vyrazím zase :-)

Japonský festival

V sobotu 28. ledna se v Háskólatorgu konal "Japan Festival". Studenti a učitelé japanistiky si připravili různá vystoupení a další program. Nemohly jsme si to nechat ujít  ("hele, tahle akce je zadarmo"). Těšila jsem se na čajový obřad, kaligrafii a hlavně origami, ale znáte mě...

Hrálo se Go - my jsme teda nehrály nic, protože návod byl v islandštině. Sice by nám to asi někdo mohl vysvětlit anglicky, ale obávaly jsme se, že na to nemáme mentálně :-)

Co jsem ale nedávala vůbec, byli studenti pobíhající v plyšových kostýmech Pikaču a nějaké modrobílé kočičky (která nám nechtěla dát sladkost a pořád si povídala jenom s dětmi) a taky další ve stylu "chci zas vypadat na 14". Samuraj s brněním z karimatky na jógu a studentky s proprietami "Hello Kitty" jim nemohli konkurovat. Na druhou stranu japonská kultura ukázala i přívětivější tvář a někteří ze studentů a studentek byli oblečení opravdu stylově japonsky.

Potěšila možnost nechat si kaligraficky napsat svoje jméno :-) Nakonec jsme nechaly napsat jméno i maminkám a Katka se ukázala jako charakter, když požádala o verzi "Zdena" a nikoliv "Zdenička", jak původně plánovala.

Na červeném Lenka, na modrém Romana

Rozhodly jsme se oblehnout i stánek se suši. Slečna nám dala vybrat ("vyberte si dva kousky, prosím"), což bylo snadné, protože měli jen dva druhy. Lososo-rýžovou rolku v řase a to samé s okurkou. Zjištění: suši nám chutná. Vloudily jsme se i podruhé, abychom zjistily, jak chutná suši s tofu - taky dobrota. 

V mezičase jsme se zastavily u karaoke (nebojte, nezpívaly jsme) a na čajovém obřadu. Rozhodla jsem se nebýt žádné béčko a snažila se to ovládnout v islandštině, což nakonec nebyl takový problém. Dobrý den,  vemte si bonbón, otočit doleva, vypít, doprava, děkuji, nashledanou a podobné primitivní výrazy mi jdou. Jen jsem se utvrdila v názoru, že čajový prášek je na mě dost silný.

Pak jsme ovšem z prosklené chodby zjistily, že suši stánek má nový sortiment a zkusily jsme se vetřít potřetí - a naposledy. Tentokrát se podával losos a krevety na rýži s křenem wasabi a my se rozhodly, že suši je docela dobré, vlastně výborné a že jsme ho rozhodně nejedly naposledy.

Učení se japonsky nás nelákalo ( i tak mám pocit dokonalého zmatení jazyků), masáž nás neoslovila (vypadalo to jako lámání zad) a tak jsem Káťu přemluvila, abychom šly na origami. "Kluci, máte tu něco jednoduchýho?" No, neměly jsme se ptát, složily jsme si žábu (parníček je oproti tomu Rubikova kostka). Ještě jsme zkusily jeřába. O pomoc jsem volala už u kroku dva, ale zvládla jsem to :-)

Další zvířátka mi Katka zakázala skládat, protože mi to hrozně trvalo a tak jsme se mohly vydat domů s pocitem, že jsem zkusily něco nového a oběd už opravdu vařit nemusíme.

Málem bych zapomněla, bylo i vystoupení, nebo jak to nazvat, ale protože se mi to nechce nahrát na web, asi budete o video ochuzeni.

Dvě zajímavosti o Reykjavíku

Reykjavík je rozdělen na 10 částí, které sice mají svoje jména, ale hlavně se rozlišují podle poštovního kódu. 101 je centrum, já bydlím ve 108 (skoro vesnice :-) a třeba 107 sousedí přímo se 101. Nějaká logika v tom asi bude, ale...

K 1.1.2011 měl Reykjavík 118 898 obyvatel (37 % obyvatel Islandu). To je méně lidí, než kolik žije v Plzni a víc, než v Liberci :-)