V pátek konečně přišel můj čas :-) Večer jsem vzala kolo, dojela ke Katce a nastalo dlouho očekávané otevření Bechera, kterého jsem šetřila na druhou půlku semestru. Při Betonu jsme se domluvily, že zítra vyrazíme na Seltún. Protože noc byla ještě mladá (bylo jedenáct a to znamená, že ve městě nikdo není) vyrazili jsme do baru na koncert Eldar, kteří mě osobně teda opravdu nadchli. V plánu byl přesun do Glaumbaru, ale byla teprv půlnoc a Islanďani si v pátek vždycky dávají na čas - takže nikde nikdo. V Glaumbaru jsme dlouho nevydržely, vyrazily jsme odchytit Enza a pak teprv se konečně dalo tancovat. Abych to moc nerozpitvávala, domů jsem přišla v půl páté a nastavila budíka na ráno.
Nemilosrdné pípání telefonu ukončilo čtyři hodiny spánku, sbalila jsem batoh a vyrazila na zastávku. Autobusem jsme s Káťou dojely za Hafnafjörður a teprve venku si uvědomily, že kromě vymetené oblohy a sluníčka je taky pěkně větrno. Žádné teplo. Naštěstí nejsme béčka a tak jsme stoply hned první (a taky jediné) projíždějící auto. Chlap s šíleným knírem (no jo, měsíc knírů pořád ne a ne skončit) nám vysvětli, že jede se psem trénovat lov bělokurů. cestou jsme si i trochu popovídali, pán říkal, že v Dánsku studoval geografii a taky nám ukázal stopy lišky. Dokonce nás odvezl až na Seltún, takže jsme tam byly brzy. Solfatary sířily, voda a bahno bublaly, sirovodík smrděl a my mohly být spokojené. Míň spokojení asi byli ti filmaři, kterým jsme jistojistě vlezly do záběru. zaskočeny jsme byli i my, kdo by tady čekal chlapy s koněm, kolem a v šílených převlecích, že...
Když jsme se dost nadýchaly smrádku ze shnilých vajec, vyrazily jsme k hlavním solfatarám na kopci. Nechápu, proč mám návleky ve skříni, mohla jsme zabít dvě mouchy jednou ranou - nepadal by mi sníh vrchem do bot a ještě bych z nich sedřela bahno z minulého výletu :-/ Silný vítr hnal páru smíchanou se sírou přímo přes jedinou bezpečnou cestu, naštěstí jsme ji na pár nádechů překonaly, v mlze nezabloudily a za chvíli jsme už stály na vrcholku.
Protože se nám nechtělo zpátky přes sirnou clonu a taky nám bylo líto kazit práci filmařům, rozhodly jsme se slézt kopec druhou stranou. Já hloupá šla první, sníh nad kolena moc potěšil, naštěstí to brzy bylo lepší. Ještě jsem si vyfotila krásnou ukázku mrazového zvětrávání a už byla dole i Katka. Kolem rour s horkou vodou jsme došlapaly k brance "zákaz vstupu, soukromý pozemek" (cedule byla ze strany od silnice, ne od kopce, takže to neplatí :-) a po zledovatělé silnici jsme směle vyrazily ke zbytkům kostela v Krýsuvíku.
 |
| Tak odtud jsme přišly |
Cestou jsme pěkně prochladly a hlavně tu kešku jsme zase nenašly. Prý pod kamenem! Sníh se z kamenů ještě odmést dal, ale ty šutry byly přimrzlé k zemi. V závětří jsme si daly oběd a rozhodly se vyrazit zpátky. Koneckonců večer měl být další super koncert.
Pár aut nás jen minulo, pak zastavilo jedno plné auto plné kluků, jen aby ukázali, že tam už se fakt nevejdeme, Aspoň byla legrace. Nakonec nás vzali britští turisté, strašně nadšení z ježdění na koních a taky dost zmatení ve městě.
Doma jsem byla brzo, ale spánkový deficit se hlásil a tak jsem si v osm nastavila budík na devět a naordinovala si krátkého šlofíka. Haha. zaspala jsem oba budíky a vzbudila se ve čtyři v noci...
Žádné komentáře:
Okomentovat