Slunečná sobota a nedělní výlet na jižní pobřeží

V pátek jsme se s Káťou rozhodly. Podle předpovědi má být v sobotu deštivo a v neděli pěkně, na výlet tedy pojedeme až v neděli a zkusíme sehnat lidi do auta na Reykjanes. Hahaha. Výjimečně předpověď nevyšla (bez ironie, tady jim to docela vychází) a hezky bylo už v sobotu.

Alespoň jsem se tedy po ránu vyrazila proběhnout (no dobře, běh to úplně nebyl, ale jogging jo) k vodopádu do Ellidaárdalu. Na horách tálo a tak se na ostrov mezi rameny řeky dalo přeběhnout až po druhém mostku, přeskákala jsem pár louží a na chvíli se uhnízdila na svém oblíbeném balvanu nad vodopádem. Zpátky jsem trošku špatně uhnula a tak jsem minula druhý vodopád, což mě přestalo trápit ve chvíli, kdy s můj rádobyběh protahoval s hledáním nezatopené cesty z ostrova. Přece zpátky nepoběžím stejnou cestou! Nakonec jsem zula boty a přebrodila potůček, který tu nikdy před tím nebyl. Na čtyřicet minut běhu nějak moc vzrůša :-) Ještě kousek kolem a pak domů, shánět lidi do auta. Bohužel neúspěšně, ale nakonec se ozvala Marti, že má dvě místa v autě na výlet na jih. No neberte to!

V neděli jsme se vydali s vypůjčeným miniaturním autíčkem na jih, respektive podél jižního pobřeží na východ. S prvními slunečními paprsky mrazivého rána byl Reykjanes zapomenut a my se s Katkou, Marti, její sestrou a přítelem vydali vstříc dobrodružství.

Na pozadí modrého nebe na nás laškovně v sukýnce z nízkých mraků vykukovaly ledovce Tindfjallajökull a Eyjafjallajökull a ukázala se i Hekla s "povinným" mrakem na vršku.

Hekla

První zastávku jsme spontánně podnikli u koní. Ti se naivně seběhli, aby jim neunikla žádná laskomina, ale marná snaha, nic jsme neměli. Pomluvili jsme jednoho, co barvou i ušima vypadal jako oslík a všechny je do (oboustranné) sytosti podrbali.

Sluníčko nám vlilo energii do žil, aut moc nebylo a tak jsme si trochu užili i sníh na Ring Road.

Svižně jsme se přesunuli k Selfossu, závojovému vodopádu. "Kdo by za to dneska lez, bude to děsně ledovatý a je zima." - to byla myšlenka, se kterou jsme tam přijeli. No, znáte mě, nakonec jsme za vodopád vlezli všichni a já si ještě fotila několikero druhů ledových krustiček a rampouchů, jsem nepoučitelná.

Selfoss

Směřujíc stále na východ jsme minuli muzeum výbuchu Eyjafjalltlajökullu (Proboha, jak se to česky skloňuje?) - mimochodem, to je nic moc, vyfotili sebe a vulkán na vyhlídce a za chvíli už jsme stáli u Skógafossu, krásného vodopádu opředeného spoustou pověstí. Hned na začátku nás neskutečně pobavila gumová kačena, která "seděla" u vody.

Správně tušíte, že jsem si ji chtěla odvézt, což mi bylo rozmluveno, Teď toho lituju, mohl to být pěkný maskot (a Katce se to asi taky rozleželo, dneska se tvářila, že si tu kachnu snad ještě někde koupíme :-). Vylezli jsme nahoru k hraně vodopádu, okoukli racčí hnízda a nakonec zpoza mraku vykouklo sluníčko a konečně jsem se dočkala duhy ve vodopádu! Že si ten Skógafoss dal načas, kolikrát jsem sem musela přijet!

S těžkým srdcem jsem ponechala kachnu osudu a vyrazili jsme k nejjižnějšímu pevninskému bodu Islandu - Dyrhólaey. Tahle podivná brána je zbytek podmořské sopky, trčí 120 metrů nad hladinu moře a je domovem spousty ptáků.

Pidiautíčkem jsme se vykodrcali nahoru a vrhli se na focení. Úspěch sklidila zejména černá pláž zleva ohraničená bílými vlnami a zprava sněhem.

 Na vršku útesu stojí velký maják z roku 1927. A taky je tam keška, kterou jsem našla i bez GPSky. 

Jižněji už to nejde!

Ještě jsem zajeli na černou pláž k útesům Reynisdrangar, kde nás poškádlil příliv. Tam musíme ještě jednou, ideálně za odlivu, protože je tam spousta jeskyní, které jsou za přílivu zaplavené nebo odříznuté. Vyfotili jsme se na čediči (Po kolikáté už?), popoběhli před vlnami a byl čas zamířit zpátky na západ, zpět na Severoamerickou litosférickou desku, dost už bylo té Eurasijské!

Ještě jsme naše městské autíčko vzali na offroadovou silnici k ledovci Sólheimajökull (no, mě to teda stálo nervy, ale dobře). Tak nějak mám pocit, že od loňského dubna pěkně ubyl. Je krásný, ale menší.

Ještě jsme se rozhodli pro rychlé osvěžení v termálním bazénu Seljavallalaug, který má jednu stranu tvořenou skalní stěnou a je, samozřejmě, plný teplé vody. Zdatně jsme překonali všechny nástrahy a dosáhli cíle - bazénku s notnou vrstvou popela na dně a odšpuntovaným odtokem. Ach jo, tak třeba někdy jindy...

Nakonec jsme si zajeli jednou k Seljalandsfosu, večer je totiž pořád ještě nasvícený a spolu se sněhem to tvoří efektní podívanou...

Perlou na závěr se stala zastávka v Selfosu v jednom z nejlepších párkostánků, co znám. Český párek v rohlíku se může jít vycpat, proti masovému párku v opečené houstičce se smaženou cibulkou, kečupem, hořčicí a speciální párkovou omáčkou nemá nejmenší šanci. Pokud si představujete, jak komicky v islandštině vykoktávám všechny tyhle ingredience, musím vás zklamat. Islanďani tomu říkají "párek se vším"...