Když jsem v půl třetí zalézala do spacáku ještě pořád vyvalená z polární záře, rozhodně jsem nečekala, že se budu od půl sedmé převalovat jen tak v polospánku. Vyfasovala jsem totiž matraci u okna na východ a sluníčko se snažilo již od rána.
 |
| Chata v Hruni |
Po typicky dlouhé erasmácké prodlevě jsme konečně vyrazili k jihu. První zastávkou byl kráter Saxhóll (starý jen 3-4 000 let) ze kterého byl nádherný výhled na lávová pole, další krátery a Snæfellsjökull. S Martou jsme neodolaly a nasbíraly "nějaké to kamení", já jsem si sebrala jeden obzvláště pěkný kousek, ale musím si postěžovat, že Katka nejenže moje nadšení nesdílela, ale dokonce i řekla, že ten kus lávy vypadá jako lejno! No, možná trochu...
Ještě jsme si udělali odbočku k jezeru na hromadnou fotku a do lávového pole. Po dlouhé době jsem zas viděla jalovec, ty ubohé keříčky se plazily mezi kamením a šichou a nevypadaly, že by se jim moc dařilo.
 |
| Saxhóll, dvakrát Snæfellsjökull a jedno lávové políčko |
 |
| © Tiago Filipe Alves |
 |
| Jedna s půjčenými brýlemi © KF |
Jednou z nejlepších zastávek se stal Djúpalónssandur, černá oblázková pláž lemovaná rozeklanými skalami. Našly jsme kešku (konečně!), vyfotily se ve skalním okně a zkusily si svoji sílu. Na pláži jsou totiž balvany, které dřív chlapi zkoušeli zvedat a pokud zvládli vysadit na zídku alespoň ty dva nejmenší, mohli z nich být rybáři. Ukázalo se, že největší Rambo je Katka, která bez větších problémů vzepřela nejmenší z kamenů (ca 20 kg) až nad hlavu a překonala titul "budižkničemu", který by získala, kdyby s kamenem ani nehnula. Já teda ten taky kámen zvedla, ale vzepřít ho nad hlavu jsem se opravdu neodvážila, protože i kdyby se mi to náhodou povedlo, tak bych ho v tu chvíli určitě upustila... Pokochaly jsme se oblázky, našly hvězdici, kraba, ryby a spoustu čurbesu z moře, okoukly trosky lodi Epine a pak jen ležely na pláži, vyhřívaly se a koukaly na obrovské vlny. Stefan mezitím usnul někde opodál.
Následoval krátký přesun na Malarif, kde jsme si v teple auta a schovaní před větrem dali oběd. Prošli jsme se na lávové útesy k majáku, Stefan našel rybí tlamu i s háčkem (pěkně hnusnou) a zamířili jsme ke skalním pilířům Lóndrangar. Cesta byla přímo lemovaná poklady. Skvělý rezavý rozpadlý traktor, spousta rybářských blbostí, větví a škeblí (byl odliv), chcíplá ryba (fakt velká) ožraná od racků, mořské houby a spousta dalších blbinek, které nás nadchly. Dostatečně pokocháni skalními sloupy (větším "křesťanským" a menším "pohanským") jsme odjeli do Arnarstapi.
 |
| Tenhle traktor jsem zvládla řídit i já, © KF |
Okoukli jsme velkou kamennou sochu, prošli se po útesech, obdivovali čedičové sloupy poskládané ve všech možných úhlech, poslouchali křičící racky a nechali se krapet (nedobrovolně) skropit mořskou vodou při pozorování hlubokých děr a bran v pobřeží.
Další zastávkou měla být rokle Rauðfeldsgjá, ale bylo u ní ještě moc sněhu a tak jsme se místo toho zajeli podívat na černý kostelík do Búðiru. Škoda, že byl zas zamčený, a škoda, že Marti a spol. začali být dost unavení a nikomu se už nechtělo na písčitou pláž. Alespoň jsme si odlovili kešku.
Ostatní na nás počkali v Ytri-Tunga, na pláži, kde údajně často bývají tuleni. Tuleni si dnes asi dali pauzu, ostatní vyrazili směr Borganes a my se na radu turistů vydali k farmě Ölkelda. Ze země a trubky tu vytéká studený minerální pramen sycený oxidem uhličitým a s vysokým obsahem železa (a prý i vápníku a draslíku) a okolí pramene je tak zbarveno do jasně oranžové barvy. Voda je údajně pitná, ale já bych jí označila za dost nechutnou. Ale ta pármetrová odbočka ze silnice za to stála.
Nakonec jsme přeci jen opustili Snæfellsnesa a zamířili zpět na jih. V Borganes jsme zastavili na kafe/zmrzlinu/hranolky, prostě na co měl kdo chuť, a zamířili jsme směrem k ledovci Ok (který jsme ani jednou neviděli, protože bylo oblačno). Chtěli jsme si pohladit koně a vezli jsme jim i cukr, ale ti chlupatí troubové byli bojácnější než obvykle a s cukrem si nevěděli rady. Za sílícího větru a drobného občasného mrholení jsme dojeli na atrakci na Hvítá - Hraunfossar (Lávové vodopády) a Barnafoss (Dětský vodopád). Hraunfossar jsou úplně super, vytékají z lávového pole v půlce svahu. Barnafoss mě teda nenadchl, ale když byl vidět od Haunfossar, tak proč se na něj nepodívat, že.
Plán na večer byl jasný - tentokrát nepodjet Hvalfjörður tunelem, nýbrž ho objet a zkusit najít hotpot. Naneštěstí začalo děsně foukat (26 m/s už fakt není vánek a s našímm minivozítkem to pěkně házelo), do toho se rozpršelo a bylo docela pozdě. Nakonec jsme znovu projeli tunelem a zamířili domů pěkně přímo.
EDIT: Teď jsem si ještě vzpomněla, že jsme z auta viděli polární lišku. tak teď ještě toho soba...
Žádné komentáře:
Okomentovat