Venku prší a tak místo trajdání po venkově nebo po městě předstírám čtení článků k diplomce (tzv. falešná produktivita - čučím do toho, ale nevnímám/nechápu) a, jak vidno, už jsem zase na blogu.
Noc v Akureyri nakonec stan přežil, panu správcovi jsme zaplatili drobný peníz za ubytování a mohli jsme vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím.
Přejeli jsme most přes fjord, zastavili se na krásné vyhlídce a kochali se výhledem na Akureyri, zasněžené kopce a letiště vybudované ve fjordu (to musí být docela akční přistání - u vody a proti konci fjordu...). Dobrá silnice nás vedla krajinou jakoby pocukrovanou sněhem a za chvíli jsme byli u Goðafossu, "božského vodopádu". Pověst tvrdí, že do tohoto vodopádu hodili Islanďani pohanské modly po přijetí křesťanství. Zlí jazykové si neodpouští šíření druhého výkladu, a to, že ve vodopádu skončili mniši příliš náruživě šířící křesťanství. Za pravděpodobnější se označuje první legenda. Vyfotili jsme si vodopád, našli kešku za hlubokým bahnem a vyrazili směr Mývatn.
Ve Skútustaðiru bylo nádherně a tak jsme si trochu protáhli nohy na pseudokráterech u úplně zamrzlého Mývatnu. Vyšli jsme si na hranu jednoho pseudokráteru, fotili panoramata a osvěženi čerstvým vzduchem jsme se přesunuli do Dimmuborgiru, "temného města", kde nás čekala procházka mezi útvary tvořenými lávou nateklou do bažiny. Obešli jsme delší okruh abychom viděli i jeskyni-průchod a ve zbytcích sněhu se vrátili k autu s rozsvícenými světly. Naštěstí jsme byli pryč jen hodinku a tak se nic nestalo. První odbočkou z hlavní silnice jsme odbočili k Grjótagjá, jeskyni s horkou vodou, a já se snažila najít správnou cestu k trhlině, kde jsme se minule koupali s Hendrikem, Chrisem, Štěpou a Petrou. Marně, protože jak mi Hendrik později řekl, ony jsou tam z hlavní ty odbočky 3 a všechny jsou označené stejně. Škoda. Tak jsme si aspoň ocachtali ruce v teplé vodě Grjótagjá a dali si dobrý oběd na sluníčku.
Projeli jsme kolem modrých vod elektrárny (něco jako Bláa Lónið, ale menší) a už jsme viděli páru a "čmoudíky" geotemálního pole Hverir pod kopce Námafjall. Štěstí nám ten den opravdu přálo a tak jsme docela dlouho měli celé políčko jen pro sebe. Bloumali jsme mezi solfatary a mofetami, snažili se vyfotit bahenní bubliny mofet, ohřívali si dlaně o teplou zem a snažili se neobalit si celé nohy bahnem. Barev a tvarů, až přecházel zrak. Ještě jsme si "odskočili" ke kráteru Víti ("peklo") u stejnojmenné elektrárny, který byl k našemu překvapení úplně zamrzlý, snažili jsme se pochopit smysl záchodku a sprchy vedle hlavní silnice a pak už jsme se vydali na dlouhou cestu k Egilsstaðiru.
Ještě jsme se chtěli stavit u Dettifossu, k největšímu evropskému vodopádu, co se průtoku týče, ale tenhle bod nám nevyšel. Normální silnice byla ještě zavřená a na offroadovou cestu jsme si s naší třistašestkou netroufli. Zato jsme si dopřáli akční pohled na visutý most přes Jökulsá á Fjöllum, který se pod kamiony neuvěřitelně prohýbal a odlovili si tu kešku. Dlouhou a jednotvárnou cestu na jihovýchod nám zpestřila zastávka na mikrokešku "dva mosty" u krásného vodopádu. Dokonce jsme do Egilsstaðu dorazili příliš brzo na kempování (za to může ten vynechaný vodopád). Rozhodli jsme se ještě pro výlet k Litlanesfossu, malému vodopádu padajícími přes čedičové sloupy a k podstatně většímu Hengifossu (4. největší islandský vodopád, 118 m). Ten byl úplně úžasný a ta delší procházka do kopce za to stála. Mohutný vodopád na pozadí tmavých vrstev lávy a červených vrstev půdy, prostě paráda.
A protože bylo pořád ještě moc brzo, rozhodli jsme se nocovat až v Reydarförðu, kde podle průvodce měl být kemp zadarmo (a taky že byl). Jednoznačně jsme se rozhodli dobře, protože jsme cestou viděli i stádo sobů :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat