Ve chvíli, kdy strčíte ručník do ledničky místo do pračky, víte, že pro tento den bylo učení dost...
Konečně bylo pondělí a my jeli na výlet okolo ostrova! Ráno jsme naplnili kombíka věcmi - a že jich bylo. První zastávku jsme si udělali záhy, viditelnost byla výborná a tak jsme už z dálky mohli obdivovat Snæfellsjökull a další hory poloostrova, který byl naším dnešním cílem. Profrčeli jsme dlouhým tunelem pod Hvalfjörðem a před Borganes zahnuli do vnitrozemí.
V Reykholtu jsme zastavili u národní památky, horkého bazénku, kde se údajně cachtal během přijímání návštěv Snorri Sturluson, autor Eddy. Bazének pěkný, místo zajímavé, ale zákaz koupání a zima nás zahnaly do auta. Po krátké době jsme už byli u první pořádné atrakce, vodopádů Hraunfossar a Barnafoss. Modré nebe, zasněžené hory, průzračná voda, lávová pole, prostě krása... a zima. Představa ještě chladnější noci ve stanu nás trochu děsila. Hraunfossar je řada vodopádů vytékajících z poloviny svahu (zpod lávového pole) do Hvítá, těsně pod Barnafossem, dětským vodopádem. Nádherné místo.
Cestou zpět k pobřeží jsme si v Reykjanesu dali kafe, dobrali benzín (Honza ovládl samoobslužnou benzínku s kartou) a zastavili u nejvydatnějšího (180 l/s) evropského horkého (97°C) pramene Deidaltunguhver. Ohromné spousty (skoro) vroucí vody, šplouchání, oblaka páry a skoro letní počasí byly skvělou kulisou. Podnikli jsme ještě zastávku v Borganes na oběd a focení krásných hor v Borgarfjörðu a pak už jsme i s naším autem vonícím po vanilce (budiž proklety aromatické stromečky) vyrazili na sever.
Cesta ubíhala, jedno krásné panorama střídalo druhé a celou cestu nás bavil průvodce RoughGuides, podle kterého všechny kostely a krátery "trůnily". Takže jsme spatřili "trůnící kráter uprostřed lávového pole Eldborgahraun" a to už byl čas odbočit k hot potu, který jsme s Katkou objevily minulý týden. Landbrotalaug se ukázal jako podlá mrcha, bylo víc vody a tak se musely složitě obcházet bažinky. Jediný trouba, který si nabral do bot jsem samozřejmě byla já... Já, Honza a Katka jsme si do nádrže s teplou vodou strčili jen nohy, ale Alča neváhala a skočila tam v plavkách.
Rozehřátí a spokojení jsme se stavili u zrzavého pramene Ölkeldy (pořád chutná stejně hnusně), který měl ve slunečném dni ještě zářivější barvu než minule a na naléhání Alči, která chtěla vidět tuleně jsme zajeli i na Ytri-Tungu. Tuleni překvapili, na rozdíl od minula se tři ukázali, i když máme na fotkách jen hlavičku jednoho odvážného. Búðir jsme nechali Búðdirem a Rauðfeldsgjá byla stále zaněžená, takže jsme se z auta vybatolili až v Arnarstapi. protože nebyl příliv, nešplouchaly vlny skalními okny. O to víc bylo slyšet uřvané racky a tak jsme mohli pokroucené čedičové sloupy poslouchat se zajímavou zvukovou kulisou. Sluníčko se pomalu sklánělo k moři, takže jsme ještě popojeli na bílý maják Malarif a vyhlídku na útesy Lóndrangar (a našli kešku, jupí!) a pomalu začali přemýšlet, kde postavíme stan. Naoranžovělé sluneční paprsky jsme si užili na oblázkové pláži Djúpalónssandru a já si říkala, že dnes už to nemůže být lepší.
Při hledání odbočky k místu, kde bychom si mohli postavit stany Katka zabočila na cestu, která vypadala dost podivně a netušíc, kam nás zavede, jsme jen doufali v místo na otočení. Ale na konci cesty na nás vykoukl piknikový stůl kamenná ohrada na réttir a bylo rozhodnuto: stůl a závětří, dneska se dál nejede. Během přemýšlení, kam přesně dát stany, se ozvala Katka stojící na hrázi: "Tady je velryba. Chcíplá." A tak jsme našli mladého chcíplého vorvaně, o kterém jsme z novin věděli, že tu leží už cca týden. Já jsem chtěla vidět zblízka velrybu, ale ne chcíplou...
Žádné komentáře:
Okomentovat