Pozdě, ale přece se dozvíte, jak jsem 17. září jela na výlet :-)
Kolem desáté jsem se svezla autobusem do Hafnarfjörðuru.
Protože jsem chtěla do infocentra, vystoupila jsem na hlavní zastávce - a
zjistila, že infocentrum má ze záhadného důvodu zavřeno. Tak jsem se
vydala skrz hafnarfjörðurská předměstí k té správné silnici. taky bych
chtěla bydlet v "satelitní bytovce" uprostřed ničeho, pardon, uprostřed
lávy. To musí být terno.
Po drahné době mi zastavil mladý pár se třemi dětmi - dvě v sedačce,
třetí vzadu v kufru :-) Docela milá rodinka, vyprávěli, jak byli i s
prcky (tenkrát 1,5 roku) pozorovat první fázi výbuchu Eyjafjallajökullu
a tak. Vysadili mě u Seltúnu,
což je krásné geotermální políčko. Je tu i malá keška, což jsem
zjistila až doma a tak mám jen "eartcache", což je podle mě dost nuda.
Neva. Okoukla jsem mofety, solfatary a bůhvíco ještě, vyfotila si tisíc
fotek a načichala se sírového smradu, až mi bylo šoufl. Docela dlouho
jsem tam byla sama, tak jsem si to užila. Nakonec jsem si vylezla na
kopec, kde byly nejmohutnější výrony par, vyfotila si krystaly síry a koukala, jak chlapíci shánějí koně dole v ohradě u silnice, čas na réttir.
Nakonec byl čas vrátit se dolů, protože nahoře bylo krapet větrno a
bylo na čase popojít, protože se přihnala hlasitá skupinka ruských
kuřáků. Přes silnici byl ještě Fúlipollur
(doslovně: Smrdutá kaluž), což byly dvě spojené jámy s bublajícím
bahnem, úplně super! další zastávkou bylo nádherně zbarvené jezero Grænavatn.
Pak už jsem jen chtěla k vyhořelému kostelu
u Krýsuvíku, kde měla být microcache. Místo jsem našla, všechno
převrátila, kešku nenašla a GPSku vybila, takže jsem dopadla jako
sedláci u Chlumce a aspoň si na tomhle kouzelném místě dala sváču.
Přemýšlela jsem, jestli ještě jet do Grindavíku, který má být pěkný, ale
byla jsem docela utahaná a tak jsem stopovala zpátky na Hafnarfjörður. Jenže jsem ušla nějaké 4 km zpět na Seltún, aniž by mi kdokoliv
zastavil. Auto mi zastavilo až dobrých dvacet minut svižné chůze za
Seltúnem ("honem, nemám čelovku, do tmy musím dojít aspoň na asfaltovou
silnici"). S Francouzi jsem si moc nepokecala, byli unavení a tím pádem
dost nemluvní (a zkoušela jsem to i francouzsky, nemyslete si). Ale
vzali mě ke Kringlanu a tak jsem to domů měla jen kousek.
Tenhle výlet na geotermální políčko se docela povedl, i když bylo větrno a nejezdilo moc aut.
Všechny fotky zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat