Tak konečně jsem se dostala k psaní článku z road tripu.
Hendrikovi se před nějakou dobou rozbilo auto na Mývatnu a teď přišel
čas ho vyzvednout. Tak proč z toho neudělat velký výlet. Kluci (Hendrik,
Chris a Štěpán) vyrazili stopem ve čtvrtek, ale já a Péťa jsme měly
školu a tak jsme jely až v pátek. Odvoz jsme si sehnaly přes web se
spolujízdou, nehodlaly jsme stopovat 400 km ve tmě.
Doštrachala jsem se k univerzitě, naházely jsme krosny do auta a
chlapík nás hodil až do Akureyri před dům, kde bydlí naše známá Katka z
jazykového kurzu. Pět hodin v autě nás krapet zmohlo a tak jsme s
"domácími" ani nešli pařit. Bohudík, protože se vrátili v takovém
stavu, že jsme byli rádi, že jsme nedošli úhony. Zmoženy drbáním a
rušeny pozdními navrátilci jsme s Péťou usnuly až někdy po třetí hodině,
ale odjezd byl stejně později, tak to nevadilo.
---
Sobotu jsme zahájili cpaním krosen do auta a povinným nákupem v Bónusu a
nepříliš rozumným tahem - zapomněli jsme koupit ve Vínbúðinu pivo.
Takže kromě "Road trip" tomu nešťastní Hendrik a Štěpán dali název "No
beer trip". V neděli totiž na Islandu alkohol nekoupíte vůbec. Vyrazili
jsme na východ, cesta pěkně ubíhala, sněhu ani ledu nebylo ani co by se
za nehet vešlo a tak jsme vesele jeli k vodopádu Goðafoss.
Podle pověsti Islanďani po přijetí křesťanství vzali sochy svých
starých bohů a hodili je do vodopádu. Podle druhé pověsti tam hodili
šiřitele křesťanství :-) Fotili jsme namrzlou trávu, vodopád, mostek,
prostě paráda, romantika a tak všechno. Protože nám auto po opravě ztuha
řadilo, Hendrik ještě naháněl mechanika Kalliho, že se u něj stavíme.
OK.
Od vodopádu jsme namířili k Mývatnu, zkoukli pseudokrátery, které teda
bez zelené trávy byly nic moc, okoukli skály u jezera, udělali pár fotek
a frčeli ke Kallimu. Ten usoudil, že "se to jenom musí ochodit", tak
jsme se vydali na slibovanou puklinu v lávě s horkou vodou. Minuli jsme
Grjótagjá, známou jeskyni s horkou vodou (přes 40 stupňů), zaparkovali
auto a vlezli do lávového pole. Po pár minutách cesty jsme došli k
trhlině v lávě. Pár výškových metrů se do ní muselo sešplhat, pak tam
byla malá plošinka a schůdky do vody. Teplé vody! Navíc vykouklo
sluníčko a tak jsme se cachtali v modré průzračné vodě s hloubkou určitě
přes čtyři metry a plavali pár desítek metrů puklinou, přelezli zával a
plavali dál a zpátky. Kýč největší. To bylo úplně neuvěřitelné, asi
nejmagičtější místo na Islandu, z těch, kde jsem byla!
Po koupačce jsme vyrazili ještě k elektrárně, udělali pár fotek a po
pláních se sněhem jeli k Dettifosu. Vodopád s největším průtokem v
Evropě si nemůžeme nechat ujít! Krajina díky sněhovému poprašku a
měkkému odpolednímu světlu vypadala jako namalovaná pastelkami. Silnice u
Dettifosu byla pěkně ledovatá a na parkovišti by se dalo bruslit. Po
sněhu jsme sešli na vyhlídku k vodopádu a po ledu se plížili ještě níž,
na další vyhlídku. Spousta sněhu, cesty pokryté tlustým ledem, rampouchy
ze zábradlí a keříčky bříz kompletně obalené na palec tlustou ledovou
krustou - najednou jsme se ocitli v jiném světle, kde čas jako by nehrál
roli, byl slyšet jen hukot padající vody, šum vodní tříště a praskot
ledu. Když jsme se vynadívali, šli jsme kousek proti proudu k Selfossu a
pak vyrazili zpět k autu.
Plán byl dojet do Ásbyrgi, ale silnice byla zavřená. Asi by se ještě
dala projet (auto na 4x4 by to zvládlo), ale fofrem se stmívalo a tak
jsme nechtěli riskovat. Vyrazili jsme tedy k Egilsstaðiru,
největšímu městu na východě Islandu (2100 obyvatel). Tma byla nehorázně
brzo. V půl sedmé většina osazenstva v autě spala, jen tak povídám
Henrikovi, že je teprv půl sedmé a shodujeme se, že máme pocit jako by
bylo nejmíň deset. Aby se řidič nenudil, přichází mlha, že by se dala
krájet, je vždycky vidět jen nejbližší patník a to není zrovna
potěšující. Nicméně do města jsme přijeli, postavili stany v kempu ("je
to zadarmo, je po sezóně, ale záchody tu nemáme"), uvařili - a pořád
bylo moc brzo na to, abychom šli spát.
Rozhodli jsme se jít na rundi, což je oblíbená zábava mladých
Islanďanů. Prostě se jezdí autem po městě, poslouchá se hlasitá hudba a
to je jako prosím ono :-) Druhá zábava je jít na benzínku, bavit se tam s
kamarády a cpát se párky nebo zmrzlinou. Chris šel spát a my se
rozhodli, že uděláme obě akce.
Dojeli jsme na benzínku, kde už byla místní mládež v klasickém ohozu
(tepláky zastrčené do ponožek, nosí to všichni a dost často i v
Reykjavíku), dali si malou točenou zmrzku (nevím, jak velká je střední
nebo velká, ale víc než tuhle bych nedala) a vyrazili na rundi. Přiblblé
muziky jsme
měli dostatek, kluci měli v autě jen jednu flešku s nějakým víceméně
německým mixem a tak bylo o zábavu postaráno. Poznatky z rundi: Egilsstaðir je malé město, chcíp tu pes a kostel se nám nelíbil. Ale projížďka byla prima. Jen nevím jestli je normální cpát do sebe zmrzlinu v té děsné kose...
V očekávání, že se v noci ještě ochladí, jsem narvala letní spacák do
teplého, natáhla jsem termospodky, elasťáky, dvě termotrika, tenkou
mikinu, svetr, kulicha a rukavice... a pak mi bylo hic :-) Chválím
hypermaketový stan, který vydržel celonoční déšť bez ztráty kytičky!
....
V neděli byl plán jet na Hengifoss, vysoký vodopád s červenými vrstvami
(jo, geologická zajímavost) a projít se po úbočí kopce Snæfell. Plán
pěkný, ale bláhový. Dojeli jsme k parkovišti u Hengifossu (mimochodem,
cesta kolem krásného jezera a pěkné výhledy) a začalo na férovku
chumelit. Vyrazili jsme pěšky k Litlanesfossu, který se pěkně prořezával
čedičovou soutěskou a sněžilo pořád dál. U Hengifossu už chumelilo
nehorázně, vyfotili jsme se, pokoulovali a vyrazili zpět. Červené vrstvy
byly vzhledem k počasí bílé... Ale mělo to super atmosféru!
V autě jsem se shodli, že v tomhle nemá smysl lézt na kopec. Píchla
jsem prstem do nějaké podivné mapy, co se válela v autě a povídám:
"Hele, tady je namalovanej hotpot." A tak jsme jeli. Silnice byla úplně
bílá, chvíli se kroutila serpentinami nahoru a když jsme stavěli na
parkovišti, zjistili jsme, že na silnici je sněhu přes deset centimetrů.
Naházeli jsme plavky do krosny a vyrazili někam do bílého prázdna, kde
byla vidět chata, u které jsme tušili hotpot. Odhadem tak 3 km jsme šli
po zasněžené silnici a pak se plížili přes ledový můstek přes potok
(hlavně se moc nevzepřít!). A byl tam! Hot pot! Uprostřed bílé pláně se
zamrzlým vodopádem. Seděli jsme tam pěkně dlouho, kluci dělali blbiny na
sněhu, cpali jsme se sušenkami a bylo nám krásně. Nakonec jsme ale
museli vyrazit zpět k autu. Vylézt z bazénku a běžet bosky ve sněhu byl
zážitek za všechny prachy... Zasmáli jsme se hlášce "neproboř ten
můstek" a pak jsem ho samozřejmě probořila... Super, po kom jsem tak
šikovná :-/ Naštěstí zbylí dva členové výpravy našli ještě jedno místo,
kde de dal potok překonat a já si nabrala jen do jedné boty...
Fotky té nádhery samozřejmě budou, ale fotil jen Chris a Péťa a nějak jim to trvá, budu je muset popohnat.
Po zasněžených silnicích jsme jeli šerem a nocí přes východní fjordy
(správně usuzujete, že jsme z nich moc neviděli) a skončili jsme až v
Höfnu. V kempu jsme postavili stany, uvařili a hádejte co - šli na
zmrzlinu a na rundi, aby si to užil i Chris. Představte si velký auto,
pět dospělejch lidí, hlasitou muziku, zastavíme před benzinkou, místní
dívčí omladina zírá na kluky, nakráčíme dovnitř a "pětkrát malou
zmrzlinu, prosím". O to vtipnější, že se tu neříká "malá zmrzlina", ale
"dětská zmrzlina". Jeli jsme okouknout ještě přístav a pak už jen
zapadli do spacáků. Noc byla chladnější a hlavně dost větrná, náš
hypermarketový stan vydával zvuky, jako by se trhal - ale zas se mu nic
nestalo :-)
----
Pondělí bylo jasné: NP Skaftafell a Jökulsárlón, západ slunce na
Dyrhólaey, nasvícený Seljalandsfoss a burger u benzínky. Toť plán.
Ráno jsme vyrazili k Jökulsárlónu, ledovcové laguně, cestou natankovali
u miniaturní benzínky a trochu fotili. Tentokrát vítr nahnal všechen
led k ústí, ker bylo hodně a byla pěkně nasvícené, strašně dlouho jsme
se nemohli utrhnout. Jako bychom toho neměli dost, šli jsme ještě k ústí
řeky tekoucí z laguny a fotili kry na černé pláži. V rozverné náladě
jsme postavili ohrádku z ker okolo odpočívajícího Hendrika, Chris lezl
na kry v mačkách a bavili jsme se vlnami narážejícími na černou pláž.
Abychom si užili konečně fungující auto, projeli jsme si pár hupů a
svahů (a louží) a pak jsme (s těžkým srdcem) jeli do Skaftafellu.
U záchodů (trapný, co?) jsem si konečně vyfotila bělokura a dalšího
jsme vyplašili na stezce. Vyšli jsme nad Skaftafellsjökull, kochali se
výhledem na Hvannadalshnúkur, nejvyšší horu Islandu a popošli ještě kus
na další hrbek za účelem "vrcholové" fotky a čokolády. Ledovce nás asi
fascinovat nepřestanou. Pak jsme se se skupinkou teenagerů v zádech
ještě hnali na nádherný vodopád Svartifoss a spěchali k autu, abychom
stihli západ slunce z Dyrhólaey. Nebudu vás dlouho napínat, západ slunce
jsme si vyfotili cestou, chybělo nám tak 10-15 minut. Ale Chris zas
čaroval se stativem a tak fotky z Dyrhólaey (prý) budou. To jsem na to
zvědavá.
Seljalandsfoss byl nasvícený a tak Chris opět vytáhl stativ a fotil,
udělali jsme si skupinu a pár fotek se stínohrou, jsem zvědavá. A ještě
se ukázala polární záře, prostě úžasný večer! Na benzínce obligátní
zmrzlina (burgery už nebyly) a někdo ještě párek a pak už jsme s jednou
přestávkou na úžasnou polární záři frčeli domů...
MISSION RING ROAD: COMPLETED!
Žádné komentáře:
Okomentovat