Ráno jsem sbalila své (rozbité) saky paky, rozloučila se s Óskarem i
Julií a šinula se na BSÍ (autobusák). Přišla jsem skoro poslední, hodila
krosnu a batůžek do dodávky a za pár minut po deváté jsme mířili na
severozápad, do regionu Západních fjordů.
Cesta byla docela dlouhá a prašná, jakmile jsme opustili RingRoad,
zmizel i asfalt. Kroutili jsme se podél fjordů, autobus šplhal do
neuvěřitelně mnohaprocentních prudkých stoupání a pak zas klesání, to
prostě bašta. Tyhle výšvihy a sešupy plně vysvětlily, proč se zavazadla
vezou zvlášť, i takhle autobus dostal pěkně zabrat. Nicméně islandský
autobusák se s tím moc nemazal, když se mu zdálo, že auto před námi jede
pomalu, prostě ho vytroubil a vzápětí kolem něj profrčel. Nutno ovšem
dodat, že "kvalit" jistého řidiče Řezníčka nedosahoval ani zdaleka.
Stavěli jsme u krásného vodopádu Dynjandi ("Hřmící"). Parádní kaskáda, která má nahoře šířku 30 metrů a dole úžasných 60 metrů.
Po mnohahodinové cestě jsme se dokodrcali do Núpuru ve
fjordu Dýrafjörður. Naše ubytování bylo původně internátní školou,
široko daleko je jen pár malých farem a nic jiného. Ubytování, trocha
seznámení a pak už jen spánek.
Žádné komentáře:
Okomentovat