Zdá se naprosto jasné, že když se domluví odchod na pravé poledne, že
se v poledne také odejde. Nikoliv ovšem když odchodu předchází párty, ze
které se většina účastníků výletu vrátí kolem čtvrté ranní...
V sobotu jsme tak vyráželi až ve dvě, čemuž předcházelo Štěpánovo
hledání GPSky a pak shánění baterek do ní. nakonec jsme vyrazili bez něj
a on nás doběhl. Vyráželi jsme v sestavě já, Péťa, Štěpán, Hendrik,
Chris a Barbara (->CZ-DE). Po silnici 624 jsme došli na silnici č.
60, kde se od nás odpojila Barbara, kterou bolela kyčel. Před mysem
Höfði jsme si dali na pobřeží oběd, potom jsme se chvílemi po silnici a
chvílemi po pobřeží blížili k farmě a údolí Lambadalur. Tam už jsem měli
v nohách cca 20 km, začínalo se připozdívat a tak jsme se rozhodli
postavit stany v údolí. Nejprv jsme vyplašili ovce, potom i asi třicet
koní, krása. Stany jsme postavili na závětrném plácku, kus od nás
vodopád, prostě paráda. Ještě jsem si udělali malinkou procházku,
navečeřeli se a bylo po sobotě. Já a Chris jsme si den ještě trochu
protáhli a šli fotit večerní vodopád. Jen si dovoluji poznamenat, že
volba cyklospacáku Hannah Scout se ukázala jako nedostatečná, stejně
jako množství svršků, které jsem si vzala s sebou.
V neděli jsme vyrazili ke konci údolí, těsně před ním jsme podle
vodopádu vyšplhali o úroveň výš. Čas nemilosrdně kvapil a my začínali
mít obavy že Lambadalsfjall už nestihneme. Ale ani tak by nebylo čeho
litovat, výlet by za to stál. Podle vodopádů, sněhových polí a jezer
jsme se probojovali až pod velké sněhové pole, které už bylo do modra a
dali jsme si vydřený oběd.
Další postup prudkým sněhovým polem nám zkomplikovala voda - vodopád
padal na kraj sněhu a pod ním voda proudila pryč. Nechtěli jsme riskovat
propadnutí a tak jsme vše pracně obešli a oblezli. Předpokládala jsem,
že odřený palec, za který mohla drolící se ostrá láva bude mým
největším zraněním na treku, ale to se o pár desítek minut později
ukázalo jako omyl.
Vyšli jsme posledních pár sněhových polí a už se nezadržitelně blížil
peak dne. Naprostá rovina, kluci už koukali do mapy a štelovali foťák na
samospoušť a v tom jsem zakopla, neustála to a rozplácla se. Na úplné
rovině, po tom, co jsme šplhali, skákali a dělali asi tisíc
nebezpečnějších věcí. No bolelo to, ale tak dobrý, jde se dál. Jenže v
tom Péťa povídá: "Hele, vždyť ti teče krev?!" No jo no, čůrkem z pravého
kolene i přes kalhoty. Fuj. Nohu jsme opláchli, pohoda, velká rána to
není, jen na jedné straně trochu hlubší. Ač lékárničku nosím roky
zbytečně a vždycky na ni nadávám, tentokrát s úlevou vytahuju sterilní
krytí a sterilní obvaz a ještě obinadlo. Koleno je spíš jen naražené,
jen nechápu jak s centimetr hlubokou dírou v noze můžu mít NEroztržené
kalhoty. Opravdu se těším na praní krvavých gatí, fusekle a zakrvácené
boty, to bude prima hobby. Pácháme sérii vrcholových fotek, vybíráme
cestu dolů a už se začínáme vracet. Cesta vece z velké části po sněhu,
Chris mi půjčil hůlky a tak se jde docela pěkně. Cestou doznáváme další
ztráty, Chris mimo jiné ztrácí svoje rukavice, ale naštěstí už se nikdo
nezmrzačí.
Po dlouhé cestě do údolí zjišťujeme, že schůdnější stezka (=alespoň
nějaká, která je i pro lidi a ne jen pro ovce) je na druhé straně řeky,
kterou naboso brodíme. Proud po kolena není úplně milý, naštěstí mi
Štěpán bere batoh. Otázkou dne se stává, zda brodit ve spodním prádle,
nebo si namočit kalhoty, které výš než nad kolena nevyhrnu. Nakonec
vítězí druhá možnost z několika důvodů: kluci točí video na iPad a
nepotřebuju, aby celý svět viděl moje spodky s kočičkou :-D a aspoň se
ty krvavé gatě trochu operou. Brod byl nakonec lehčí, než vypadal a
kolem půl deváté jsme na silnici podél fjordu. Na konci volíme trochu
jiné cesty, já a Chris jdeme spodem podle ohrady s ovcemi a zbytek
vrchem kolem farmy.
Další volba je jasná: zbývá nám 20 km, zkusíme stopovat, jinak dojdeme
do Núpuru až po půlnoci. Předtím ovšem voláme na hotel, že jsme živí a
jaká by byla možnost, že by nás vyzvedli, kdyby nám nikdo nezastavil.
Jaké je naše překvapení, že nikdo netuší, o co jde, přestože jsem
hlásili, kdo a kam jdeme a korunu tomu dává oznámení, že žádné auto není
k dispozici. Dělíme se tedy na 3 skupinky (2+2+1) a začínáme stopovat.
Po hodině a 20 minutách cesty v rychlém tempu, kdy kolem nás profrčelo
asi 10 aut nám staví transit. Z těch tří, co šli vrchem, nakonec vylézá,
že ti samí lidé, kteří nám zastavili jim u farmy dali nanuka. Nakonec
nás veselá rodinka z Lambadaluru dovezla až do Núpuru, kde jsme jim ve
čtvrt na jedenáct z vděku vnutili alespoň příspěvek na benzin. Ušetřili
nám odhadem tak 12-15 km chůze po šotolině a asfaltu.
Podle Štěpána jsme dali cca 50 km a 3500 m převýšení.
Moje fotky z treku:bedrisek.rajce.idnes.cz/Dvoudeni_vylet_na_Lambadalsfjall_957_m_n._m.
Video by Štěpán Dedek:vimeo.com/27642419
Žádné komentáře:
Okomentovat