Tak je to doopravdy pryč

Poslední noc na Islandu.
Balík kdesi na cestě do Česka, kufr sbalený, batůžek skoro sbalený.
Na stole dvě krabice - pár věcí pro Danu a pár věcí pro Červený kříž.
Na posteli jen notebook, Kindle a knížka, kterou jsem na rozloučenou dostala od Roro, svojí domácí.
I ta helma je už prodaná.
Zítra už jen naposled nakrmit racky, rozloučit se na orienťáku a večer se odvléct na flybus a do Keflavíku.
V merku poslední dvě kešky - jedna u fakulty a jedna u letiště.
Pak Berlín. Tam se těším. Zwei Bier und eine Kariwurst, bitte! (nebo tak nějak) A památky.
Potom domů.

Bylo to tu pěkný.
Občas drsný, ale pěkný. Od bílých nocí k temným dnům. Slunce, vítr, lijáky, sníh, prach, popel, kamení a neuvěřitelný pocit svobody.
S morální podporou z domova, ale přece sama za sebe.
Zjistila jsem, že studovat v cizí zemi a v angličtině není tak strašný.
Stejně jako Zuzka P. mám pocit, že domů jede někdo jiný, než kdo odjížděl.
Lepší? Kdo ví. 


Hrají mi tu Eldar. A venku prší.

Bláa lónið

Jako poslední výlet jsem si s Katkou naplánovaly Modrou lagunu. Katce to tak nějak nevyšlo a tak jsem se sebrala a ve dvě odjela autobusem do Hafnarfjorðu, došla za město a snažila se stopovat. Žádné terno, ale nakonec po pár desítkách minut zastavil kluk, který mě hodil alespoň na odbočku k laguně, odkud už mě svezla nemluvná islandská rodinka. Tohle trapné ticho v autě nemám ráda. 

V laguně jsem vytasila studentskou kartičku s kennitalou (aspoň k něčemu to je), zaplatila asi nejnižší vstupné, které se tu dá vymámit (1600 ISK) a dočkala jsem se odpočinku. Voda modrá (a slaná), sluníčko, modrá obloha, málo lidí,.... idylka. Idylka nevydržela déle, než hodinku, laguna se zaplnila japonským, německým a francouzským zájezdem, ale pořád to docela šlo. Nakonec se přihnal ještě oblak popela a tak se z modré oblohy stala hnědá a já jen doufala, že to moc nezhoustne. Nezhoustlo :-) 

Oplácala jsem se bahýnkem, ujasnila si, že v páře se mi moc dobře nedejchá a že finská sauna je mi mnohem bližší, Minimálně tedy do chvíle, než dorazí Fini, rozhicují ji neskutečně a ještě u toho s nevím kým anglicky diskutují o hokeji. O hokeji s Českem. Po dvaceti minutách konverzace se jeden z Finů obrací na mě a chce dosvědčit, že to musela být náhoda, že jinak jsou Fini lepší (vím já?). Chvíli na něj kulím oči a pak suše konstatuju, že jsem z Česka a jeho názor jaksi nesdílím. No zasmáli jsme se, ale v saunování Fini fakt vedou a tak jsem se moc nevykecávala a dala si další saunovací kolečko až za chvíli...

Cestou domů jsem stopovala proti sluníčku, takže všechno, co jelo. Ne, ti policajti mi fakt nezastavili :-) Zato mi zastavily dvě slečny, co nejely zrovna podle předpisů a cestou vyprávěly, že příští rok maturujou a kdesi cosi.  "Co posloucháš? Pustíme něco ať si tu cestu užijem." "No, mě je to jedno, ale kdyby to mohlo bejt něco jinýho, než rap, budu mít radost." Byl to hip hop. No, ve zdraví jsem to přežila, zjistila jsem, že bydlíme pár ulic od sebe a tak mám odvoz až před barák...

Můžeme brečet, že je Erasmus za námi, nebo ten víkend propaříme

Věta v nadpisu není moje, ale Katky. Poslední víkend v Reykjavíku. Přece nebudeme doma.

V pátek vyrážím do školy pořídit si termohrnek a hlavně vyzvednout kešky u Askji a u hlavní budovy. V Askje ale jsou lidi v prosklené kantýně u keše a tak z toho nic není, u hlavní budovy zas dva lidi s GPSkou dělají, že tam nejsou a že zacláním. Koupím hrnek, posvačím, jdu tam a oni pořád ještě hledají. Tak se usměju, prohlásím, že za dvacet minut jsem zpátky a jdu si přečíst noviny. Pak už tam nejsou, tak hledám krabičku (no, bez GPSky, ale co) a na několikátý pokus ji mám. Buď se zapsali na podivné místo v logbooku, nebo to nenašli. Teď ještě do města, vyfotit si okolí Tjörninu, když už je zelená tráva, cestou se stavit pro další kešku a domů, abych pak večer nemusela nikam hnát.

Páteční noc začínáme se západem slunce s Katkou v Hemmi og Valdi, později se k nám přidává Marta. Rozhodujeme se vyrazit někam, kde Katka nebyla a jdeme do Kaffibarinu. Katka mě udivuje hned několikrát, například uměním pronést natočené pivo z levnější hospody v kabelce (!). Ono se teda řekne, že sluníčko zapadlo a že je noc, ale stejně je venku vidět. Později v noci, nebo spíš časně ráno se přesouváme do baru Esja, kde tancujeme až do zavíračky. Vylézáme do krásného východu slunce a tak jdeme k Minoru pro magnetickou keš. Ač šmátrám ve správném otvoru, nemůžu ji najít a nakonec to Katka nevydrží a vyndá ji. Který vůl ji šoupnul tak hluboko? Do logbooku se zapisuju Kátinou tužkou na oči, nic lepšího nemáme. Asi nejčasnější keš, kterou jsem si za svoji krátkou geocachingovou kariéru zapsala - 03:55 ráno. Fotíme se na vláčku, potkáváme Bryce a já se rozhoduju jít k Sólfaru.

Po pár hodinách spánku vzhůru do města. Jdeme naposledy na Kolaportið a pak přichází naše chvíle - jdeme do Íslenskibarinnu ochutnat specialitky. Katka dostála slibu "jestli papuchalky neuvidíme, tak je aspoň sníme" v kombinaci s velrybou a jehněčím tatarákem, Marti si dala jen papuchalka, protože ji čeká velká večeře se spolubydlícími a já si objednávám kousek velryby (já vím, já vím,...) a burger ze soba. Papuchalk chutná trochu jako játra, velryba jako moc dobrý hovězí (plejtvák) a největší radost mi udělal můj sobí burger, který byl prostě boží. Jako dezert dáváme pivní zmrzlinu, což je teda dobrota přímo nevídaná a chutná i Martě, která pivo nemusí.

©KF

U rybníka krmíme racky, rybáky a kachny starým pečivem, zejména racci jsou až děsivě odrzlí a člověk by neřekl, jak velký kus bagety zvládnou chytit ve vzduchu a ještě s tím odletět... Protože je nám líto odjet z Reykjavíku, aniž bychom se rozloučily s Babalú, (nejen) mojí oblíbenou kavárnou, jdeme ještě na zákusek po zákusku :-) Cestou ještě potkáváme slečnu z Norwearu, firmy, která má výročí, a fasujeme nanuky. V Babalú dáváme obligátní horkou čokoládu a sušenkový sendvič a domů se sotva valíme.

A protože po posledním pátku je tu poslední sobota, vyrážíme zase ven. Stavujeme se u Arnaua rozloučit se s pár lidmi a pak mizíme do Glaumbaru, kde by měla být jakási hudební produkce. Cestou Marta vytahuje z tašky celou lahev Martini, tak tak postupně upíjíme, až na nábřeží není co pít,... Haha.

V Glaumbaru to až na posledních 30 minut to docela jde a tak zas zůstáváme do zavíračky :-) Loučíme se s dalšími lidmi, hlavně Frédéricem, ježkovy voči, přece nebudu brečet... Ve 4:50 už není asi východ slunce, je prostě světlo a tak to balím domů a velkou část neděle prospím.

Fjölskyldurathlaup a tak

Po proflákané středě tu byl čtvrtek a s ním i fjölskyldurathlaup. I když to slovo zní fakt děsně a krkolomně, není to nic jiného, než rodinný orienťák, další v sérii čtvrtečních tréninků. Tentokrát v režii Dany. Protože pomoc jsem slíbila už dávno, vyrážím (na místní poměry brzo) z domova, naposledy si vylezu na Perlan a tak se na vrcholu Öskjuhlíðu můžu kochat. Ahoj, Hallgrímskirkjo, stihnu ještě vylézt na věž? Hele, Háteigskirkja, byla jsem někdy vevnitř? Keilir už asi nestihnu. A těch letadel, co zrovna přistávají, to je fakt úlet mít přistávací dráhu mezi mořem, autobusákem, fakultou a obytnou čtvrtí...

Venku se scházím s Danou, fasuju mapu, stojany, spoustu lampionů a záznamových krabiček a už si to šinu do lesa. Kapsy narvané, batoh podivně plný a v náručí ty tyče, asi je na mě veselý pohled, dokonce nějaká šílená rodinka Němců trvá na tom, že se se mnou chce vyfotit, ale zrovna naštěstí potřebuju zmizet na menší cestičku a tam už se jim za mnou nechce. I přes to, že kontroly zanáším poprvé, je moje rychlost tristní, ale nakonec jsou snad všechny správně a mám radost. Dokonce přišlo i celkem hodně lidí, pěkně to odsejpá, máme i stanoviště s orientační hrou pro děti (a vypadají, že je to baví) a ještě natáčí televize. Sice máme ve zprávách asi tak 1/5 času oproti jehňatům, ale víme, co je na Islandu důležité, že... (A aspoň v tom záznamu nepobíhám já, takže loňská ostuda se neopakuje :-) Pak ještě sbíráme kontroly a Dana mě hází do školy, kde jsme měli mít mezi 15:30 a 16:00 meeting na zpracování zprávy z terénního cvičení. Přicházím v 16:10 a nejsem poslední :-)

A dost!

Mám toho dost! Zastavte někdo toho skřeta, co mi nosí do pokoje další a další věci, když balím! Není možné, že bych měla tolik věcí, jak bych to sem dostala? Zas tolik jsem si toho nekoupila a dárky domů ještě nemám sehnané... Batůžek plný, balík plný, kufr plný a pokoj pořád vypadá plný, to je přece pitomost!

Ááááá.

PS: Původně jste si měli přečíst články o loučení s Reykjavíkem, orienťáku,  Modré laguně, ale já si prostě potřebuju postěžovat.

PS: Když už si stěžuju, párty nebude nejspíš dřív, než v červnu. Ve čtvrtek mizím z Reykjavíku, pátek a sobota dopoledne v Berlíně, taťkovy narozky (že bychom to roztočili už na tvojí oslavě, tati?), v neděli ZOO, na kterou se těším už pěkně dlouho a kterou zařídil Honza a v pondělí... jdu na praxi. Haha.

Glacial geology field trip

... aneb terénní cvičení skoro bez terénního cvičení.

Den 1. - Les a ledovce

Terénní cvičení pro větší množství studentů (velký autobus + minibus) je třeba začít s humorem. Rozdělte je do dopravních prostředků, odjezd, plánovaný přesně na 8:30 odsuňte o čtvrt hodiny, během které dorazí pouze jeden z opozdilců a vyražte. "Mohli bychom XXX (jméno už dávno nevím) vyzvednout na benzínce v Kópavogu? On myslel, že se jede v devět." Jasně. "Nevíte, kde je Jo?" "Já ho viděl ve tři a byl dost namazanej. Nemáte na něj někdo telefon?" "Jo, ale má ho vypnutej." V 9:15: "Hele, volá Jo." "Řekněte mu, že má dojet do Skógaru autobusem. Nebo k Seljalandsfossu. Nebo ať dostopuje."

No, tak jo. Po pár desítkách minut (a spoustě vulkanologických informací, které slyšíme teprve tak po desáté) odbočujeme z hlavní silnice a štrádujeme si to šotolinou, která postupně mizí až jedeme jen ve vyjetých kolejích po sanduru. Dva menší brody a jsme tam. "Tam" je Drumbabót, klacky a kmeny čouhající z písku, prachu a popela. Těsně před Osídlením se tuhy prohnal jökulhlaup z Mýrdalsjökullu přes Entujökull a pohřbil pod sedimenty březový les. Les, ne to chroští, co tady roste teď. ("Tady" na Islandu, ne tady u Drumbabótu, tady neroste nic.) Kodrcáme se zpět přes brody, po šotolině i asfaltu a zas opouštíme normální cestu. Podle divočící řeky Markarfljót drncáme dál, za jízdy okukujeme výplavové kužele a za chvilku už vylézáme u obrovské morény Gígjökullu (podle GPSky cca 100 m). Jo, tak tady ještě nedávno bylo ledovcové jezero, do kterého se lámaly kry z čela ledopádu - splazu Gígjökull. Už tu není. Po erupci Eyjafjallajökullu zmizelo a i ledovec má útrum, je odřízlý od zdroje materiálu a tak ho asi veselý osud nečeká. poprvé pracujeme ve skupinách - já s Britem Jamesem, který už chce být zpátky v Reykjavíku, Kanaďankou Stacy, která tam chce být taky, ale bere to sportovněji,  a Islanďany - Björg, kterou to vyloženě baví i když je na tomhle místě asi po třetí (nejmíň) a Einarem, který tu byl taky několikrát. Jsme nejmenší skupinka, ale to je to poslední, co mi vadí. Okukujeme pár geologických zajímavostí (nebudu s tím obtěžovat, pokud by někdo toužil, můžu dodat field trip report).

Cestou zpět na hlavní silnici stavíme na chvilinku u Seljalandsfossu, kde je kupodivu už i Jo, na Skógarsandru si ukazujeme megaripples (Katko, Ondro, Verčo, neznáte české slovo?) a už se zas drncáme po vedlejší cestě. Tentokrát k Sólheimajökullu a tak se s Katkou těšíme, že odlovíme kešku. Neodlovily. Ukazujeme si drumliny (no, konečně), pár menších morén, esker, kettle holes (é, to teda taky nevím česky) a už je čas jet na ubytování do Skógaru. je nás hodně a se nás dost ubytovává v tělocvičně. Na večeři se těšíme na jehněčí steak, který nám Óli sliboval celou dobu a tak je podivný řízek trochu zklamáním. Na druhou stranu takhle dobrý chleba a príma květákovou polévku jsem dlouho neměla - a maso je maso, tak co. Večer ještě s Björg a Einarem píšeme zápisky z dnešního dne, zatímco Stacy s Jamesem jsou někde zašití. Po půlnoci konečně zalézám do spacáku a až na (Bryceovo?) šílené chrápání se spí dobře.

Gígjökull

Den 2. - Víc kamení a ledu

Ráno honem na snídani, pak zaplatit a hurá do deštivého dne. Nakonec se ukáže, že tohle počasí je milé, jen si počkejte na den 3. Přes sandur jdeme ke Kötlubjargu, cca 1000tunovému bígru, který sem přinesl jökulhlaup. Chápu jak, ale stejně je to skoro neuvěřitelné. Za účelem změření šutru děláme řetěz a naše empirické zjištění vyjadřujeme takto: obvod Kötlubjargu = 20 osob držících se za ruce.

Na Skeiðarársandru stavíme pod dalším šíleným valem (ty morény jsou festovní) a drápeme se nahoru. Je to jak z černobílého filmu - černý sandur, bílé nebe, nic víc. Okukujeme místo, kde jökulhlaup z Gjálpu morénu protrhl, terasy řeky a snažíme se udělat jakés takés fotky.

Další zastávka - další moréna. Tentokrát Kvíárjökull, jehož moréna je na Islandu největší. No, opravdu je velká, lezeme zas skoro nahoru, koukáme na ledovec a tvary v předpolí a stále zapisujeme a zapisujeme...

Potom konečně Jökulsárlón, sposta ker z Breiðamerkujökullu, tentokrát fakt velkých, odrzlá chaluha a už zas fičíme dál. Moc dlouho jsme tu nepobyli.

Poslední zastávkou je předpolí ledovce Fláajökull, kde jsou na příští tři dny naplánované terénní práce. Jdeme na obchůzku - a ještě že tak, další dny jsme toho moc neviděli. Morény, ledovec, jezerní sedimenty...

U bytováni jsme ve staré internátní škole, té samé jako v srpnu. Zabíráme s Martou a Katkou pokoj a těšíme se na večeři. V noci nás čeká skupinová práce, na kterou se Stacy netváří, ale asi házím opravdu zlý obličej a tak nakonec přichází a tak máme další kousek field reportu z krku.

Kötlubjarg

Den 3. - Srandičky, kamení a prach
Tak jo, jdeme do terénu, když je to teda terénní cvičení. Dopoledne máme za úkol projít transekt předpolím ledovce a popsat co vidíme. S Einarem se shoduju, že tohle stanoviště je asi nejlepší a musím říct, že se docela těším. Morény, hřbítky, muldy, mrazové třídění, všemožně zvětrané balvany, docela pěkné to je. Vyfasovali jsme i lopatu/rýč a na prvním místě, kde chceme kopat, se to snažíme hodit na nejmladšího (haha, takže já jsem druhá nejstarší, jo?) - James dvakrát kopne do valu, val dvakrát do něj, protože je tam spousta velkých kamenů a náš vědec odkládá nástroj, že nestudoval, aby kopal. Hm, já pátej rok studuju, abych kopala a to ještě jen pokud budu mít štěstí a zvládnu napsat tu diplomku. Cha cha. Kopu tedy já a Björg, občas Einar (no co, jediný opravdový chlap ve skupině, necháváme mu těžké práce) a taky Stacey.  Občas foukne víc, než obvykle a někoho z nás to trochu popohodí. Björg se kvůli větru jednou skutálela ze hřbítku i s lopatou v ruce... Obědváme v korytě na mechu, chvilku si házíme nohy nahoru a za chvíli je jedna hodina a čas přesunout se na další stanoviště.
Tam už je i Katky skupina (jejich stanoviště bylo zrušeno, prach hnaný větrem přesáhl únosnou mez) a soudě podle výrazu tuším, že kolegyně není zrovna nadšená. My si naštěstí celkem rozumíme, teda až na Jamese, který je od nás pořád dva kroky a dělá, že se k nám nachomýtl omylem a jen prochází :-) Pravda je, že fouká čím dál víc a občas nezbývá, než zalehnout na zem. Kopeme ve svahu, kamení je pořádné, profil docela zajímavý. Zpestřujeme si pobyt v terénu nejrůznějšími kratochvílemi: Einar zavazuje Stacy tkaničku, protože ta drží lopatu a na prudkém svahu se nemůže moc ohnout, aby s ní nepodjel kámen, na které stojí, s holkami usuzujeme, že čůrat se v tomhle větru se moc nedá (ale není zbytí; pánské části osazenstva jsme se radši neptaly), pozorujeme jak se Katčině skupině rozletěly papíry a ve vzdušném víru spolu s prachem stoupají do výšky a mizí v nenávratnu a radujeme se, že náš profil je alespoň o trochu míň vystavěn prachovopísečné bouří/nárazům větru, než ten druhé skupiny, která se co chvíli choulí v mračnech materiálu neseného větrem. Nakonec jsme odesláni do autobusu, prachová bouře nás vyhání z terénu a náš profil zůstává nepopsaný. Třeba ho doděláme zítra (haha).
Pak už jen sprcha (hurá), večeře a zase skupinová práce. To snad nikdy neskončí!

My pracujeme, James se dívá

Den 4.  - Nic moc
Dopoledne vyrážíme k ledovci (bez Jamese, prý mu není dobře), ale prach a písek jsou hnané větrem ještě víc, než včera a tak se jede do Höfnu. Většina jde do Muzea ledovců, tam jsme s Martou ale už byly a tak po nákupu nezbytné čokolády míříme ho Muzea kamenů. To je v budově bývalého veřejného bazénu a je (kupodivu) fakt plné kamenů. Ale dost pěkné. Okukujeme všechny ty islandské kameny (těch je!), pár vycpanin (fuj, ta liška je ale hnusná!), jdeme i ven k bazénu a hotpotům, kde je kamenů snad ještě víc  a nakonec si povídáme s paní, které muzeum patří a která tohle všechno se svým manželem posbírala. Z hobby se jí stalo na stará kolena zaměstnání, to je vlastně super. Tak že bych za pár desítek let otevřela Muzeum půdy a koček? :-D V poledne ještě společně obědváme (ke každému obědu fasujeme pitíčkové kakao :-) a pak se jede zpět na ubytování, protože u ledovce stále neskutečně fučí. Prý nejvíc za poslední zimu (podle paní v muzeu kamenů) nebo za poslední roky (podle paní v druhém muzeu). Odpoledne děláme na včerejší zprávě z terénu, James přes den napsal teorii a historii, budiž mu sláva.
Večer všichni tak nějak poodpadali, kromě Islanďanů, Arnaua a Katky a Martou. I ty dvě jdou nakonec spát a tak si ještě chvíli čtu a pak se přidávám ke zbylé skupince. Drbeme o všem možném, ale stejně to před jednou balíme, ještě nás zítra čeká den v terénu...

Den 5. - Prach, prach a prach
Jojo, jedeme k Fláajökullu, je to hnus, fičí zas o něco víc a tak to otáčíme na západ. Terénní cvičení bez terénu...
Šineme si to směr Reykjavík, kde budeme kolem sedmé místo o půlnoci, jak bylo v plánu. Zajíždíme k Fagurhólsmýri, vystupujeme u letiště (šotolinka a taková ta roura, co ukazuje jak moc a odkud fouká) a jdeme na Bær, kde jsme byli už v srpnu s Ármannem. No neva, je to pěkný, koukáme na vykopávky (zajímavé je, že Anders vypráví něco jiného, než Ármann), házíme pemzu do vody a znova odkrýváme ten pěkně pruhovaný profil. Tady jsme alespoň trochu za větrem a tak se zdá teplo.
Na oběd stavíme u ledovce (jméno?), respektive s výhledem na ledovec, zalézáme do jedné kettle hole a schovaní před větrem jíme svačiny a pijeme kakao. Ten vítr je teda pěkně protivný. Cestou na západ projíždíme sandury s písečnými bouřemi, moc dopředu vidět není...
Stavíme na profil, kde je vidět nespočet vrstviček tefry a všichni azčínáme být z cesty autobusem pěkně uondaní. Dlouho cestu zpestřovaly hlášky Frédérika a Svena, ale potom usnuli i oni a bylo po srandě. Ještě stavíme na Stokkalækur. Řička se zaklesnutými meadry žene mezi lávovým útesem a ledovcovou morénou, která je z nějakého převálcovaného jezerního sedimentu, chvíli je i vidět Hekla a můj foťák stávkuje, že v takovém prachu prostě fungovat nebude. Pak už jen cesta do města, říct čau pár lidem a řidič mě v Reykjavíku vyhazuje u Skeifanu, ušetřil mi dobrou hodinu chůze a já jsem fakt ráda.

Tak nějak je mi smutno

Ač se domů opravdu těším, tak nějak je mi líto, že tenhle bláznivý školní rok končí (tedy alespoň jeho islandská část). Snažím se rozlučkám vyhýbat jako čert kříži a objevovat se jen na těch, které jsou pro mě opravdu důležité. Enzo a Michal jsou už dávno doma, pikniková rozlučková párty v Klambratúnu byla sice veselá, ale tak nějak jsme všichni věděli, že se loučíme na pěkně dlouho.

Poslední víkend na Islandu a další čtvrtek cesta domů - společně s Katkou a Marti do Berlína a pak se uvidí. Teď je řada na mě. Není to jen rozloučení s kamarády, ale rozloučení s Islandem, Háskóli, Reykjavíkem, bláznivým počasím, výhledem na Esju (místo které budu koukat na komíny), rozloučení s ptáky, kteří pívají i v půl druhé v noci, barevnými domečky, šňůrami harðfiskur, sbohem teplým bazénům, uzeným rybám, celonočním párty a taky sbohem dobrodružství. Dobrodružství, které jsem prožila na vlastní pěst.

Skoro by se mi chtělo brečet, ale asi bude lepší vypadnout ven, konečně sehnat krabici, abych mohla poslat věci domů, a koupit alespoň trochu jídla, aby se ty špagety ve špajzce samy nebály...

Rauðhólar

Ještě před odjezdem na terénní cvičení jsem se prošla/proběhla na Rauðhólar, červené kopce za městem. Sluníčko se snažilo a vítr nebyl nijak hrozný, takže jsem si cestu svým oblíbeným údolím (Elliðaárdalur) užila a za cca hodinu už byla u jezera Elliðavatn, odkud to bylo k červeným pseudokráterům coby kamenem dohodil. Po stezkách se proháněla spousta jezdců na koních, kešku jsem tady bez GPSky ani nezkoušela hledat a jen jsem šplhala po drolivém kamení, koukala na okolní hory a poležela si v pseudokráteru. Taková klidná procházka. Zpátky jsem si popoběhla, potkala další skupinky koňáků a ještě jednou si poležela na heboučkém mechu u vodopádu - kdo ví, jestli se sem ještě stihnu podívat, než odjedu...

Doufám, že to nebyl poslední výlet a ještě se někam podívám!

S jeepem na ledovec?

Tak jsem si řekla, že je na čase dát si naposledy kolečko přes þingvellir ke Geysiru a Gullfossu (konečně se sluníčkem!) a pak třeba na Hrunalaug. Stopem, jak jinak.

Svezla jsem se busem na Háholt a pěšky se po cyklostezce vydala do Mosfellsdalu. Krásný výhled na Esju a Helgafell mi zpříjemňoval cestu a já sundala softshellku a přemýšlela o svlečení mikiny... Modro! Ve vesnici jsem začala stopovat, ale nejspíš jsem děsila lidi, protože mi dlouho nikdo zastavit nechtěl. Když jsem to vzdala, že teda dojdu až za poslední domy, kde se ale blbě staví, protože silnice je úzká, houknul na mě chlapík z velkého jeepu (když říkám velký, myslím VELKÝ), jestli se nechci svézt s ním k þingvelliru (jinam ta cesta stejně nevede). No jo, proč ne? Nasoukala jsem krosnu do auta a na druhý pokus se konečně vyhoupla nahoru. (Ts, teď už vím, jak naskakovat do jeepu na 38" kolech bez stupátka :-)

Kjartan, jak se ten chlapík jmenoval, se ukázal jako vtipný společník a po konverzační čtvrthodince s ním a jeho kamarádem v ještě větším autě za námi mi nabídl, jestli se k nim nechci přidat, že jedou na Langjökull a rádi mě s sebou vezmou. Co? Docela dlouho mi trvalo, než mi došlo, že to myslí vážně. Jasně, že jo! Tohle se přece neodmítá. Ještě jsem si vysílačkou "pokecala" s druhým chlápkem - Robbi (nebo Rabbi? - kdo ví) si ze mně dělal srandičky a jak koukal, když jsem mu na jednu hlášku o mě, určenou pro Kjartana a proto pronesenou islandsky odpověděla sama :-) Jsem na sebe pyšná, hihi.

Za þingvellirem jsme sjeli na starou cestu k Laugarvatnu a vyrazili ke kopcům. Nikdy jsme nejela takhle velkým autem a vím o tom prd, takže jsme byla vyvalená už z cesty tam, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. První sníh, první svahy, paráda. "Nechceš si to zkusit řídit?" "Dík, ale já nemám ani řidičák." "To nevadí." Uf, odolala jsem, bůhví, co bych vyvedla, znáte mě. Žádná klidná vyjížďka po rovince, ale spousta kopců, ďolíků, náspů, vyjeli jsme i na Skjalðbreidur - krásnou štítovou sopku. Výhled 360° byl úplně neuvěřitelný a tak jsme si dali i pauzu "na sluníčko".

Otázky "Jak prudký svah to vyjede?" jsem chvíli litovala, protože sotva jsem zacvakla bezpečnostní pás, už jsme frčeli do kráteru. Ok. Vyjede to hodně prudký svah :-) Ze Skjalðbreidu jsme sjeli fofrem domů, minuli chaty týpků, co se jezdí na skůtry a při spoustě blbinek jsme dojeli k chatě Slunkaríki, kde jsme si dali oběd (rozuměj jablko :-). Přesedlala jsem do většího auta (44" mi přijde dost monstrózní) - "Zkus to, poznáš rozdíl.". Jo. Jede to ještě rychlejš, ještě šílenějš a míň to hopsá.

Za chvíli jsme už byli na ledovci a jezdili po muldách a různých návějích. Chvilkama mi teda trochu zatrnulo, ale hlavně jsem byla strašně nadšená. Nadšení je totiž nakažlivé a ti dva byli jako malí kluci, kteří dostali nové hračky.

Vyjeli jsme ještě na Fjallakirkju, parádní kopec se skálou, která na něm opravdu trůní jako kostel, podívali se do nouzové chaty, zapsali se do návštěvní knížky a už jsme to valili z ledovce dolů. Bomba, bomba, bomba!

Zastavili jsme ještě jednou u Slunkaríki a na konci sněhu a pak už jen zpátky do Reykjavíku. Nějak mě přešla chuť stopovat dál, tohle by nic nepřekonalo!

Jen krátce, už se mi to krátí

Strašně to letí!

• Zkoušky mám hotové. Týden do posledního termínu oznámení výsledků.
• Týden do poslední školní akce - terénního cvičení z geologie ledovců.
• Poslední školní úkol - zpracovat zprávu z toho cvičení.
• Posledních pár dní na cestování a tolik toho chci vidět - Keilir, Esju, Hrunalaug, gejzír na sluníčku, Vestmany, papuchalka, Modrou lagunou bych taky nepohrdla...
• Je na čase začít se loučit, kamarádi se vrací domů.
• Za tři týdny touhle dobou už budu na letišti v Keflavíku.

Tím nechci říct, že se domů netěším, ale jestli na mě hned v Praze na nádraží pokladní vybafne "A to si jdete koupit lístek s tisícovkou, jó?!", popřípadě "A vidíte někde napsaný, že berem karty, jsme snad banka nebo co?", tak se rozčílím...

Bééééé!

Konečně jsem se dočkala! Ráno jsme se spakovali a ve složení Roro (domácí), Stefán (přítel paní domácí) a já jsme vyrazili do Hólmavíku.

Cíl mise: poňuchňat jehňata na farmě, kterou má rodina dcery paní domácí

Doba mise: 8:20-20:00, z toho většina času v autě

Zádrhely: ne, nedokázala jsme si zapamatovat jména všech těch příbuzných, které jsme dneska potkali (uf)

Počasí: celou dobu slunečno (!)

Zastávky na kafe: 5

Sežrané nanuky: 2

Ujeté kilometry: 600

Jehňata: spousta

Splněno!

Ať žije první máj!

Jojo, myslela jsem si, že mně se prvomájové průvody vyhnuly jednou pro vždy. Kdepak. V úterý byl prvomájový průvod i v Reykjavíku. Zaujala jsem taktickou pozici na focení a než jsem se nadála, už mi kdosi vrazil mávátka. Aspoň, že byla neutrální, islandskou vlajkou se nic nezkazí.

Dav se srocoval a s úderem půl druhé se začal šinout po Laugavegur a dál do centra na Austurvöllur. Dechovka to rozjela Internacionálou (nekecám, Katka to všechno zdokumentovala na videu) a pak už se to hrnulo - komunisti, anarchisti, zaměstnanci města, homosexuálové, pošťáci, bojovníci za osvobození Palestiny, námořníci, postižení, odpůrci NATO a EU, prostě kdokoliv, kdo chtěl vyjádřit svůj názor na cokoliv, popadl transparent a šel :-) V klidu, bez hádek, pěkně společně...

Dubnový Vífilsfell

Málem bych zapomněla napsat o báječném dubnovém výletu!

Jedno dopoledne mě Dana vyzvedla a měly jsme v plánu zdolání jednoho nebo dvou hrbíků za městem. 

Protože jsem ještě nikdy neviděla hornitos, vzala mě Dana na svojí kešku, abych se podívala, jak hornitos vypadá. Můžu konstatovat, že přesně tak, jak pravila učebnice: je to hrouda s dírou uprostřed :-) Ale pěkná. Učebnice nic neříkala o chcíplým rackovi uvnitř hornita, ale přísahám, byl tam :-)

Jely jsme dál za město a zaparkovaly jsme u Vífilsfellu a koukaly jsem, jak se dolů po prudkém sněhovém poli klouže nějaká dvojička. Potvrdili nám to, co napovídalo počasí - mohlo by se dát jít až na Vífilsfell místo na malé kopečky. Hurá! Hurá! Hurá!

Vyšplhaly jsme na první plošinu, viděly bělokury, překonaly sněhové pole na dalším výšvihu a už jsme byly pod vrcholem. Krásné tufové formace evokovaly spíš horkou poušť, než studené islandské kopce. Nadšené z rozpraskaných a jinak zerodovaných kamenů jsme vyšplhaly na tufovou věž, udělaly si pár "modelkovských" fotek a zdolaly vrchol s (ne úplně nutnou) pomocí lana. To byla paráda! Větřík, keška a sváča s nádherným výhledem. Bylo vidět i lyžařské středisko na Bláfjöllu, celý masiv Esji (šel by přejít za jeden den?), Reykjavík a spousta hor a kopců, které si nepamatuju, ale Dana jejich jména sype z rukávu. 

Dolů šla cesta podstatně rychleji, ještě jsem se nechala vyfotit s cepínem (jsem totiž drsná holka, víte?) a pak už jsme se klouzaly po batozích a zadcích dolů po prudkém sněhovém poli. Docela to frčelo. Domů jsem se vrátila s mokrým zadkem, botama nehorázně špinavýma od bláta a ošoupaným batohem - a hlavně neskutečně nadšená a šťasná!

Plnění restů VIII. - Grótta, Glymur, Hveragerði a polární záře

Zbytek Honzova a Alčina pobytu na Islandu jsme se rozhodli strávit v Reykjavíku a okolí.

V sobotu bylo pěkně hnusně a tak jsme jen sjeli na Kolaportið, aby návštěva mohla nasát patřičnou atmosféru. Koupili jsme islandské brambory, čerstvého lososa a tresku, prolezli blešák a rozhodli se, že se podíváme k majáku, protože měl být odliv. Viditelnost sice byla špatná (spíš žádná), ale odliv byl, takže jsme si nasbírali škebličky a udělali pár fotek. Doma jsme si dali výborný rybí oběd s vínem, které Honza s Álou přivezli a probírali se fotkami.

V neděli už bylo míň hnusně a tak jsme se vydali k nejvyššímu islandskému vodopádu - Glymuru. Po delší cestě do Hvafjörðu jsme úspěšně našli správnou odbočku a nechali auto ještě kus před parkovištěm, abychom ho netahali po rozbité cestě. Takticky jsme zvolili postup tam i zpět po pravém břehu, abychom nemuseli provádět akrobatické kousky. Zatímco v létě je přechod přes řeku zajištěn přes mohutnou kládu a ještě se dá držet ocelového lana, teď tam je jen to lano. Na ručkování jsme si fakt netroufli a minimálně já toho rozhodnutí nelituju. Cestou se tu a tam vyloupl nějaký výhled a za chvíli už jsme byli u hřmícího vodopádu. Vylezli jsme si až k horní hraně a snažili se ho vyfotit co největší kus. Dolů jsme seběhli stejnou cestou a vydali se k hot potu, na který jsem se těšila od té doby, co mi ho Dana ukázala. Sice jsme do něj všechny holky (já, Ála, Káťa) vlezly, ale připomínal spíš kapustovou polévku a tak jsme se moc neohřály a mazaly zas ven. Škoda.

V pondělí se nám počasí rozhodlo vynahradit pošmourný víkend a tak jsme se s Honzou a Álou vydali do Hveragerði. Cestou jsme zastavili na vyhlídce, protože byly vidět i Vestamannské ostrovy. Prošli jsme se po pár let starém geotermálním políčku ve městě a pak už jsme se vydali do Reykjadalu, "kouřového údolí", podle Varmá. Cesta svižně ubíhala, přebrodily jsme vlažný potok, který Honza sice přeskočil, ale pak si zmáchal boty v bažince. Chichi. Po pár desítkách minut jsme byli na místě, Honza vybral úplně luxusní bazének a tak jsme se mohli naložit. Louhování v horké vodě jsme prokládali focením, klábosením a jídlem, prostě strašná pohoda. Pořádně rozmočení jsme se ještě vydali podél říčky až na konec údolí, obdivovali jsme barvy usazenin a stejnou cestou jsme se vrátili nazpátek. Neskutečné, prostě paráda. Bazének stranou od ostatních, dost hluboký na sezení s vodou po krk a teplý akorát!

A přestože Velikonoce se tu moc neslaví (akorát se tu jedí čokoládová vejce), Honza si na nás přivezl pomlázku a dokonce jsme měli i beránka :-)

To ale ještě pořád nebylo všechno, večer byla krásná záře, které si všiml Honza, a tak jsme jeli na Gróttu, Celou dobu jen zelený a mléčný pruh (pěkný, ale mrznou bych kvůli tomu nemusela  tak mi stačil pohled z auta) a pak se to rozjelo. Silná, krásná, rychle se měnící záře, naprosto úžasná i díky rozhledu z pobřeží. Tak nakonec i tu záři Honza s Álou viděli, nejspíš jednu z posledních v sezóně...

© Honza

Poslední den jsme pobloumali po suvenýrech, vylezli na Perlan, odkud byly díky počasí krásné výhledy a vrátili auto. Nějak nám to uteklo moc rychle!

Plnění restů VII. - Ze Skaftafellu do Reykjavíku

Sága o cestě kolem ostrova finišuje! To se vám ulevilo, co?

Ráno jsme se ze spacáku vykopala tak akorát, abych viděla kopce nad ledovci ozářené vycházejícím sluníčkem, které se vrzy schovalo za mraky a tvrdošíjně odmítalo vylézt. Bělokurové tu a tam pořvávali, ale hlavně hledali něco k snědku. My jsme se po sbalení stanů a snídani vydali vstříc mrakům a stoupali jsme vycházkovou trasou kolem Hundafossu ke Svartifossu, "černému vodopádu", který se proslavil svými čedičovými sloupy. Výhledy se nekonaly blízké ani daleké a tak jsme brzy sešli zpět do kempu, v infocentru nakoupili další várku pohledů a čokolády s obrázkem Kverkfjöllu (tam bych tak chtěla!) a vyrazili k západu.

Cestou jsme se kochali výhledy na ledovce, byť z větší části schované pod mraky, a zároveň jsme projížděli sandury. Zastavili jsme si u "kupy trachytu" s parádními sloupci (Dveghamrar) a hledali kešku u nádherného vodopádu. Po dlouhém hledání jsme ji našli. Kvetly první kytičky, mraky se roztrhaly, prostě úplná paráda.

Projeli jsme Vík a odbočili k černé pláži Reynifjara u skalních formací Reynisdrangar. Svižný vítr hnal droboučké kamínky, které štípaly do tváří a tak se místo pikniku na pláži konala jen procházka spojená se sbíráním oblázků. Zároveň jsme zavrhli návštěvu Dyrhólaey, nechtěli jsme trápit auto, byl strašný vítr a spousta písku ve vzduchu a tedy ani výhledy by za moc nestály. Už takhle jsme měli toho fičáku plní zuby a když jsme se zabouchli v autě, pořádně se nám ulevilo. Jen jsme se trochu báli, aby nám ten písek neošmirgloval auto :-)

Poobědvali jsme v autě s výhledem na Skógafoss, prošli jsme se k vodopádu (šlo to blíž, než obvykle, vítr nesl všechnu tříšť vzhůru), odlovili jsme na vršku už třetí dnešní kešku (Skaftafell, vodopád a Skógafoss) a kochali se výhledy (nic moc, ale mohlo být mnohem hůř). U závojového Seljalandsfossu byla čtvrtá keška a pak už jsme kuli plány na návrat do města.

Nakonec jsme ale odbočili směrem na Flúðir, k místu zvanému Hrunalaug. Po chvilce hledání jsme našli parádní hot pot, který právě opouštěli předchozí návštěvníci a tak jsme ho měli celý pro sebe. Krása, nádherné bazénky, teplá voda, pěkné okolí a budník na převlečení, co víc si přát...

V Selfossu jsme se ještě stavili na náš oblíbený párek a hranolky a už jsme doopravdy frčeli domů. Utahaní, ale spokojení :-)