Plnění restů VI. - Z Reyðarfjörðu do Skaftafellu

První ranní cesta vedla na benzínku pro nezbytný příděl kafe a za nadávání na ptáky, kteří vyřvávali zejména mezi druhou a pátou ranní, jsme mohli zamířit na západ. Teda, na západ - na západ, na jih, na západ, na sever, na západ, na jih... Prostě jsme objížděli fjordy, které vypadaly obzvlášť dramaticky, a kopce byly schované pod peřinou nízké oblačnosti. Radost nám udělal osamělý tuleň, který nejspíš nepochopil, že se na kameni v tomhle počasí neohřeje a ještě větší radost nám udělalo velké stádo sobů, kteří se pásli na louce u statku, jen kousek od silnice. Fotili jsme jako o závod, nakonec jsme ale stádo vyrušili a tak sobi odběhli kousek dál. Monotónní (ale pěknou) cestu kolem fjordů zpestřovali jen sobi a vyhlížení bělokurů (až do večera marné) a tuleňů.

Minuli jsme odbočku na Höfn a konečně se objevila tolik očekávaná ledovcová laguna - Jökulsárlón - a zejména k mojí potěše se v ní předvádělo pár tuleňů. Modrobílé kry se líně pohupovaly na hladině, tuleni plavali v přílivu, jen sluníčko ne a ne se ukázat a tak se ani mraky neroztrhaly a Hvannadalshnúkur jsme neviděli. Prošli jsme se kolem laguny a na pláž, Honza s Álou zdolali (nikoliv suchou nohou) pár ker a pozorovali jsme dorážející vlny.

Další mrazivé povyražení jsme si užili u Svinafellsjökullu, kde jsme se dostali blízko k ledovci, nízké sluníčko krásně nasvěcovalo hnědavou hladinu jezera, led praskal a lupal a šutry byly plné zajímavých inkluzí. Krásné místo a super počasí. Jen opět škoda nízké oblačnosti, hory by daly ledovci ještě lépe vyniknout.

Od Svínafellsjökullu je do Skaftafellu co by kamenem dohodil a tak jsme za chvilku stavěli a sušili stany, vařili večeři a drbali venku za hlasitého tokání bělokurů.

Plnění restů V. - Z Akureyri do Reyðarfjörðu

Venku prší a tak místo trajdání po venkově nebo po městě předstírám čtení článků k diplomce (tzv. falešná produktivita - čučím do toho, ale nevnímám/nechápu) a, jak vidno, už jsem zase na blogu.

Noc v Akureyri nakonec stan přežil, panu správcovi jsme zaplatili drobný peníz za ubytování a mohli jsme vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím.

Přejeli jsme most přes fjord, zastavili se na krásné vyhlídce a kochali se výhledem na Akureyri, zasněžené kopce a letiště vybudované ve fjordu (to musí být docela akční přistání - u vody a proti konci fjordu...). Dobrá silnice nás vedla krajinou jakoby pocukrovanou sněhem a za chvíli jsme byli u Goðafossu, "božského vodopádu". Pověst tvrdí, že do tohoto vodopádu hodili Islanďani pohanské modly po přijetí křesťanství. Zlí jazykové si neodpouští šíření druhého výkladu, a to, že ve vodopádu skončili mniši příliš náruživě šířící křesťanství. Za pravděpodobnější se označuje první legenda. Vyfotili jsme si vodopád, našli kešku za hlubokým bahnem a vyrazili směr Mývatn.

Ve Skútustaðiru bylo nádherně a tak jsme si trochu protáhli nohy na pseudokráterech u úplně zamrzlého Mývatnu. Vyšli jsme si na hranu jednoho pseudokráteru, fotili panoramata a osvěženi čerstvým vzduchem jsme se přesunuli do Dimmuborgiru, "temného města", kde nás čekala procházka mezi útvary tvořenými lávou nateklou do bažiny. Obešli jsme delší okruh abychom viděli i jeskyni-průchod a ve zbytcích sněhu se vrátili k autu s rozsvícenými světly. Naštěstí jsme byli pryč jen hodinku a tak se nic nestalo. První odbočkou z hlavní silnice jsme odbočili k Grjótagjá, jeskyni s horkou vodou, a já se snažila najít správnou cestu k trhlině, kde jsme se minule koupali s Hendrikem, Chrisem, Štěpou a Petrou. Marně, protože jak mi Hendrik později řekl, ony jsou tam z hlavní ty odbočky 3 a všechny jsou označené stejně. Škoda. Tak jsme si aspoň ocachtali ruce v teplé vodě Grjótagjá a dali si dobrý oběd na sluníčku.

Projeli jsme kolem modrých vod elektrárny (něco jako Bláa Lónið, ale menší) a už jsme viděli páru a "čmoudíky" geotemálního pole Hverir pod kopce Námafjall. Štěstí nám ten den opravdu přálo a tak jsme docela dlouho měli celé políčko jen pro sebe. Bloumali jsme mezi solfatary a mofetami, snažili se vyfotit bahenní bubliny mofet, ohřívali si dlaně o teplou zem a snažili se neobalit si celé nohy bahnem. Barev a tvarů, až přecházel zrak. Ještě jsme si "odskočili" ke kráteru Víti ("peklo") u stejnojmenné elektrárny, který byl k našemu překvapení úplně zamrzlý, snažili jsme se pochopit smysl záchodku a sprchy vedle hlavní silnice a pak už jsme se vydali na dlouhou cestu k Egilsstaðiru.

Ještě jsme se chtěli stavit u Dettifossu, k největšímu evropskému vodopádu, co se průtoku týče, ale tenhle bod nám nevyšel. Normální silnice byla ještě zavřená a na offroadovou cestu jsme si s naší třistašestkou netroufli. Zato jsme si dopřáli akční pohled na visutý most přes Jökulsá á Fjöllum, který se pod kamiony neuvěřitelně prohýbal a odlovili si tu kešku. Dlouhou a jednotvárnou cestu na jihovýchod nám zpestřila zastávka na mikrokešku "dva mosty" u krásného vodopádu. Dokonce jsme do Egilsstaðu dorazili příliš brzo na kempování (za to může ten vynechaný vodopád). Rozhodli jsme se ještě pro výlet k Litlanesfossu, malému vodopádu padajícími přes čedičové sloupy a k podstatně většímu Hengifossu (4. největší islandský vodopád, 118 m). Ten byl úplně úžasný a ta delší procházka do kopce za to stála. Mohutný vodopád na pozadí tmavých vrstev lávy a červených vrstev půdy, prostě paráda.

A protože bylo pořád ještě moc brzo, rozhodli jsme se nocovat až v Reydarförðu, kde podle průvodce měl být kemp zadarmo (a taky že byl). Jednoznačně jsme se rozhodli dobře, protože jsme cestou viděli i stádo sobů :-)

Plnění restů IV. - Ze Snæfellsnesu do Akureyri

Po chladné noci strávené v ovčí ohrádce mezi chcíplou velrybou a ledovcem jsme se vydali na severní pobřeží poloostrova Snæfellsnes a dál k Akureyri.

Ráno jsme si vyšlápli na Saxhóll, malý kráter na západě poloostrova a už jsme si to frčeli po pobřeží na východ. Po nezbytném kafi a vyčištění zubů na benzínce (ráno se nikomu v zimě nechtělo) jsme konečně byli plně provozuschopni. Zastavili jsme si pod Kirkjufellem, doopravdy impozantním kopcem zajímavého geologického složení. kdybyste nevěděli, jaký dort chci k narozeninám, tak jeden ve stylu Kirkjufellu, prosím (nebo aspoň mrkvovej). Netrvalo dlouho a dojeli jsme do Stykkishólmu. Vyšplhali jsme k malému majáku, našli kešku, vyfotili si sci-fi kostel a stavili se v Bónusu. Malé, ale pěkné městečko jsme brzy nechali za sebou a po ne zcela ideální cestě jsme mířili k Akureyri.

Zamávali jsme asfaltce a kroutili ti to kolem pobřeží na severovýchod. Cestu nám zpestřily hned dvě kešky, počasí nebylo nijak špatné, ale dost foukalo. Po delší době jsme se napojili na asfaltku (sláva!) a zajeli si protáhnout nohy ke skanzenu Glaumbær, spoustě drnových domečků. Škoda, že nebylo otevřeno, ale paráda to byla i zvenčí. 

V Arkureyri jsme nakoupili, napsali a poslali pohledy (šly domů přes týden, nevídáno-neslýcháno!), prošli se po městě, ke kostelu a zjistili, že kemp je zavřený. Taky jsme zjistili, že se ještě lyžuje. Naštěstí si bystrý řidič Honza cestou z města všiml odbočky k dalšímu kempu, což se ukázalo jako velká výhra. V kempu nikdo, závora dole a tak jsme zatelefonovali, dorazil správce a nechal nám otevřený domeček s kuchyňkou i sprchami - myslím, že moc dobře věděl, že venku spát nebudeme. Ale pro jistotu jsme jeden stan píchli venku, abychom ráno, kdyby se zlobil, mohli říct, že vevnitř jen balíme... Uvařili jsme společně kotel těstovin, popili Bechera (Jo jo, moje nová nafukovačka má flek, protože den před tím někdo strčil blbě zavřeného Bechera do auta, ale zas pěkně voní.) a spali v teple chaty, zatímco venku fučel tak silný vítr, že Honza musel k ránu vyběhnout ven a stan strhnout.

... a je to!

Tak mám za sebou zkoušku z vulkanologie a následujících 14 dní si můžu hryzat nehty hrůzou, jak to dopadne. To se holt stává, když vám do hlavy celé roky vtloukají "stručně, jasně, výstižně" a vy se ocitnete v zemi, kde platí "plkat, plkat a když nevíte co byste psali, tak plkat taky". Tak jsem se namáhala plkat v 4 otázek z osmi, ale pak se to zlomilo a nějak jsem to vzdala. Tam, kde já mám 6 vět, mají milí spolužáci minimálně stránku textu a na dotaz, co tam psali, odpoví tak, že víte, že jsme napsali to samé... No, to jsem na to zvědavá.

Cestou ze školy jsem sehnala jakés takés džíny, takže (snad) zas budu vypadat jako člověk a vydala se do bazénu, abych si zpravila náladu. Odplavala jsem si svoje, chvilku si poležela v hotpotu (jupí, konečně bazén v Laugardalu zas víceméně funguje) a nějak na mě dopadla únava. Cestu domů jsem si protáhla botanickou zahradou (kvete, kvete) a u čuníka v Bónusu spáchala poslední velký nákup. Doma jsem ho vybalila a usnula. Sladkých 12 hodin spánku!

Budiž proklety islandské pračky!

Začínám věřit, že islandské pračky jsou moderním převtělením démonů a zlých skřetů.

Zatímco Katčino bílé oblečení je po vyprání šedé s růžovými fleky, moje modré džíny, vyprané s modrými tričky a modrými a zelenými ponožkami, mají na stehně sytě černý flek o velikosti dlaně. Já to nechápu! Bohužel nezmizel ani po dalším vyprání, ba dokonce ani náznakem nevyblednul. Takže do školy a na párty mám na výběr toto:

• modré džíny s odporným flekem
• černé džíny, které jsou mi velké
• kalhoty na orienťák (=skorotepláky)
• turistické kalhoty (jo, ty se zaštupovanýma dírama na zadku)
• dvoje letní šaty.

Doufám, že vedle zlých skřítků a duchů jsou tu i hodní a buď mi do skříně přes noc přičarují něco slušného nebo alespoň zařídí, abych v sekáči sehnala kalhoty nebo alespoň normální sukni. Přece nepůjdu na víkendovou pozkouškovou a narozeninovou párty (3 v 1) v letních šatech nebo turistických kalhotách, pomóc!

Plnění restů III. - Západní pobřeží a Snæfellsnes

Ve chvíli, kdy strčíte ručník do ledničky místo do pračky, víte, že pro tento den bylo učení dost...

Konečně bylo pondělí a my jeli na výlet okolo ostrova! Ráno jsme naplnili kombíka věcmi - a že jich bylo.  První zastávku jsme si udělali záhy, viditelnost byla výborná a tak jsme už z dálky mohli obdivovat Snæfellsjökull a další hory poloostrova, který byl naším dnešním cílem. Profrčeli jsme dlouhým tunelem pod Hvalfjörðem a před Borganes zahnuli do vnitrozemí.

V Reykholtu jsme zastavili u národní památky, horkého bazénku, kde se údajně cachtal během přijímání návštěv Snorri Sturluson, autor Eddy. Bazének pěkný, místo zajímavé, ale zákaz koupání a zima nás zahnaly do auta. Po krátké době jsme už byli u první pořádné atrakce, vodopádů Hraunfossar a Barnafoss. Modré nebe, zasněžené hory, průzračná voda, lávová pole, prostě krása... a zima. Představa ještě chladnější noci ve stanu nás trochu děsila. Hraunfossar je řada vodopádů vytékajících z poloviny svahu (zpod lávového pole) do Hvítá, těsně pod Barnafossem, dětským vodopádem. Nádherné místo.

Cestou zpět k pobřeží jsme si v  Reykjanesu dali kafe, dobrali benzín (Honza ovládl samoobslužnou benzínku s kartou) a zastavili u nejvydatnějšího (180 l/s) evropského horkého (97°C) pramene Deidaltunguhver. Ohromné spousty (skoro) vroucí vody, šplouchání, oblaka páry a skoro letní počasí byly skvělou kulisou. Podnikli jsme ještě zastávku v Borganes na oběd a focení krásných hor v Borgarfjörðu a pak už jsme i s naším autem vonícím po vanilce (budiž proklety aromatické stromečky) vyrazili na sever. 

Cesta ubíhala, jedno krásné panorama střídalo druhé a celou cestu nás bavil průvodce RoughGuides, podle kterého všechny kostely a krátery "trůnily". Takže jsme spatřili "trůnící kráter uprostřed lávového pole Eldborgahraun" a to už byl čas odbočit k hot potu, který jsme s Katkou objevily minulý týden. Landbrotalaug se ukázal jako podlá mrcha, bylo víc vody a tak se musely složitě obcházet bažinky. Jediný trouba, který si nabral do bot jsem samozřejmě byla já... Já, Honza a Katka jsme si do nádrže s teplou vodou strčili jen nohy, ale Alča neváhala a skočila tam v plavkách. 

Rozehřátí a spokojení jsme se stavili u zrzavého pramene Ölkeldy (pořád chutná stejně hnusně), který měl ve slunečném dni ještě zářivější barvu než minule a na naléhání Alči, která chtěla vidět tuleně jsme zajeli i na Ytri-Tungu. Tuleni překvapili, na rozdíl od minula se tři ukázali, i když máme na fotkách jen hlavičku jednoho odvážného. Búðir jsme nechali Búðdirem a Rauðfeldsgjá byla stále zaněžená, takže jsme se z auta vybatolili až v Arnarstapi. protože nebyl příliv, nešplouchaly vlny skalními okny. O to víc bylo slyšet uřvané racky a tak jsme mohli pokroucené čedičové sloupy poslouchat se zajímavou zvukovou kulisou. Sluníčko se pomalu sklánělo k moři, takže jsme ještě popojeli na bílý maják Malarif a vyhlídku na útesy Lóndrangar (a našli kešku, jupí!) a pomalu začali přemýšlet, kde postavíme stan. Naoranžovělé sluneční paprsky jsme si užili na oblázkové pláži Djúpalónssandru a já si říkala, že dnes už to nemůže být lepší. 

Při hledání odbočky k místu, kde bychom si mohli postavit stany Katka zabočila na cestu, která vypadala dost podivně a netušíc, kam nás zavede, jsme jen doufali v místo na otočení. Ale na konci cesty na nás vykoukl piknikový stůl kamenná ohrada na réttir a bylo rozhodnuto: stůl a závětří, dneska se dál nejede. Během přemýšlení, kam přesně dát stany, se ozvala Katka stojící na hrázi: "Tady je velryba. Chcíplá." A tak jsme našli mladého chcíplého vorvaně, o kterém jsme z novin věděli, že tu leží už cca týden. Já jsem chtěla vidět zblízka velrybu, ale ne chcíplou...

Plnění restů II. - Golden Circle

Ne, opravdu se mi nechce učit...

První dubnovou neděli jsme se vypravili do Álftanes, půjčili si od Marušky domluvené auto (Peugeot 306 combi), vrátili malé autíčko ze včerejška a mohli jet za dalšími atrakcemi Islandu. Tentokrát jsme zvolili Zlatý okruh a předpověď tvrdila zataženo, pozdě odpoledne až večer přeháňky.

Neohroženě jsme ve čtyřech vyrazili směr þingvelllir a s obavami sledovali oblohu. První zastávku jsme si udělali na parkovišti s vyhlídkou na þingvallavatn. Krásný výhled na jezero v aktivním riftu, hory se zbytky sněhu a lávová pole s bochníky mechu byl rušen jen hihňáním ostatních turistů, i přes pošmourné počasí se neděle ukázala jako lákavý den pro výlet.

þingvellir jsme nejprv okoukli z horního parkoviště a pak se přesunuli autem na dolní, protože část soutěsky Almannagjá byla zavřená. Vyšlápli jsme si kousek k Öxarárfossu, "vodopádu sekyrkové řeky", kde bylo nevídaně vody, prohlédli jsme si tůně (aneb jak utopit nevěrné ženy), zkusili si hodit mince do zatopených puklin (hm, hluboké) s krásně modrou vodou a s jemným poprcháváním v zádech jsme se z jednoho z historicky významných míst vydali dál k východu. Nějak jim ta předpověď nevychází.

Hladoví jsme se nejprve trochu nakrmili na parkovišti u Geysiru, stejně pršelo, tak kam se hnát. Vycvakli jsme povinné fotky (resp. pokusy o fotky) výbuchu Strokkuru ("máselnice"), okoukli modrou vodu jezírka Blesi a železité usazeniny ostatních jezírek, dokonce jsme viděli nízký výbuch Geysiru (jóó, super) a celí prochladlí a provlhlí se šli ohřát nad kafe. Tohle ti meteorologové moc nezvládli.

Zastávka u Gullfosu, "zlatého vodopádu" na řece Hvítá se odehrála jen v rychlosti, protože mrholení se změnilo v déšť. Oba katarakty už byly víceméně bez ledu, ale sníh v soutěsce ještě byl.

Cestou zpět jsme měli naplánovaný hotpot, ale počasí nám nepřálo a tak jsme se místo toho stavili s Selfossu na náš oblíbený párek a hranolky. 

Domů jsme se vrátili spokojení, ale mokří a hlavně rádi, že jsme odjezd na cestu okolo ostrova odložili až na pondělí a mohli všechny věci usušit...

Zpátky ke škole

Za normálních okolností chodím do školy víceméně ráda a nevadí mi, když se musím učit na zkoušky. Ale všechno má své meze.

Venku je krásně, sluníčko, skoro nefouká a já jsem zavřená doma a čučím na tohle:

Opravdu jen čučím, sice vím, kde se to ve slidech vzalo, ale proč a k čemu, to je mi záhadou! Držte mi palce na čtvrtek, snad po mně nikdo rovnice chtít nebude. Doufám.

Splněná přání

Já vím, že jsem pořád nesplnila velikonoční resty a chtěla jsem vám napsat o výletě na Vífilsfell s Danou, o tom, že nám tu oficiálně začalo léto, skončila škola a za méně než týden mám odpornou zkoušku... Ono to ještě počká, ne?

Když jsem v červenci odjížděla na Island, měla jsem v hlavě seznam věcí, které bych chtěla vidět a vyzkoušet.  Seznam se postupem času rozrůstal a nabyl šílených rozměrů.

Takže tedy je (neúplný) výběr:

• vidět polární záři (splněno hned v srpnu)
• později změněno na "vidět pořádnou polární záři" (splněno)
• teď ve stavu "vidět fialovou polární záři" (teď už asi stěží, noci začínají být jasné)
• vylézt na co nejvíc kopců v Západních fjordech (splněno)
• objet dokola Island (splněno už dvakrát)
• projet se džípem (splněno v srpnu a potom ještě mockrát)
• vylézt na Vífilsfell, Keilir, Kirkjufell
• Vífilsfel dobyt, Keilir je v plánu (snad) a na Kirkjufell moc nevěřím
• podívat se znova do Landmannalaugaru
• splněno, ale měla jsem si přát jít znova trek do Landmannalaugaru, jen tak tam přijet a zas odjet je vlastně nuda
• podívat se na Hornstrandir (asi až někdy příště)

• pochovat si jehňátko (na splnění čeká, ale pořád je šance)
• vidět soba (jóó, splněno)
• vidět tuleně (splněno)
• v průběhu změněno na "vidět z tuleně víc, než jen hlavu" (splněno)
• vidět velrybu  (splněno, viděna z dálky)
• později změněno na "vidět velrybu zblízka" (splněno, ale byla chcíplá)
• teď ve stavu "vidět živou a zdravou velrybu v moři zblízka" (doufám, že jsem dostatečně eliminovala možnost, že bys se mi přání splnilo v podobě vyplavených, ale ne úplně mrtvých velryb, velryb ulovených rybáři atp.)
• projet se na koni (nesplněno, ale není to nic, kvůli čemu bych brečela)
• vidět bělokury (splněno)
• vidět polární lišku v přírodě (víceméně splněno)
• změněno na "vidět zblízka živou a zdravou polární lišku ve volné přírodě"
• vidět ústřičníky (splněno)
• změněno na "mít vlastní nerozmazanou fotku ústřičníka" (ehm, mohlo by to být lepší)

• projít se na ledovci s mačkami a cepínem (čeká na splnění, ale moc tomu nevěřím)
• vidět malinkatou erupci (nesplněno)
• pořád chci vidět erupci z bezpečné vzdálenosti, jít se koukat na lávu a pozorovat, jak tuhne, ale stejně jako před minulým letem se přání mění "ať mi žádná erupce nepřekazí let domů"
• flákat se v termálních bazénech a hotpotech (splněno)

• ochutnat hákarl, shnilého žraloka (splněno)
• další přání: už nikdy nemuset jíst hákarl
• ochutnat svið, ovčí hlavu (splněno, dokonce to i ušlo)
• přecpat se Skyrem  (splněno hned několikrát, ale stejně mi bude chybět)
• jíst harðfiskur, až mi poleze ušima (splněno částečně - drahá pochoutka :-)

Jak vidno, nejsem skromná, stejně v tom seznamu ještě něco chybí, tohle je poprvé, co jsem to zkusila dostat z hlavy na papír. Nicméně Island plní přání podezřele přesně, takže pozor na to, co si přejete. Věřte mi, mrtvýho vorvaně jsem si fakt nepřála. (Ehm, to je jeden z článků, které bych měla dopsat...)

Plnění restů I. - Jarní Reykjavík a poloostrov Reykjanes

Mnozí z vás si všimli, že  ze zvýšila frekvence článků a správně usoudili, že mám víc učení (a tím větší chuť dělat cokoliv jiného, než se učit). Díky tomu se možná i dovíte, jak jsem se měla o Velikonocích, protože se mi opravdu nechce opravovat gramatiku v eseji o sedimentech v Bajkalu. 

***

Semestr ubíhá jako zběsilý a tak na dveře klepaly Velikonoce a s nimi i Honza s Álou, moje první (a nejspíš i poslední) návštěva na Islandu.

První volný den jsme věnovali Reykjavíku, podívali se do botanické zahrady, prošli po nábřeží, našli kešku u Sólfara, prolezli Harpu, zbaštili islandské hot dogy, stavili se v radnici podívat na 3D mapu Islandu, obešli Tjörnin a našli kešku v březovém hájku plném rozkvetlých krokusů. Vyšli jsme po Laugarvegur k Hallgrímskirkje, která svojí špičku schovávala v mlze a courali se domů za obdivování velkých aut. Prostě pohoda.

***

V soboru jsme si půjčili malé autíčko z půjčovny ("tady máte klíčky, jste první, kdo s ním pojede, má to najeto 30 km"), já se vykašlala na exkurzi (vulkanologie, taky na Reykjanes), která nikdo-neví-kdy změnila datum ze 17.4. na 31.3., a vyrazili objevovat krásy poloostrova Reykjanes. Honza tam taky ještě nebyl a já zdaleka nebyla všude, kam jsem se přála podívat, a tak jsme se pořádně těšili.

Přes Keflavík jsme frčeli na nejzápadnější bod poloostrova - pruhovaný hranatý maják Garðskagaviti a jeho mladší bráška, kulatý bílý maják, se se krásně vyjímaly na pozadí modré oblohy, prošplhali jsme si loď, která byla součástí (zavřeného) muzea a zkusili (neúspěšně) najít kešku. Mělo to být i místo, kde se mají povalovat tuleni a kde mají být hejna ptáků, povaleče jsme tedy neviděli a na ptáky ještě není sezóna, kromě racků tu skoro žádní mořští ptáci nejsou...

Zastavili jsme si v rybářské osadě Sandsgerði, ale místní maják nás nenadchnul a tak jsme se brzy vydali dál na jih k majáku Stafnesviti, kde jsme obdivovali vlny, výhled a já i důlkovaté šutry. Cestou jsme projížděli lávová pole a zastavili i u symbolického mostu mezi kontinenty (najděte puklinu, postavte nad ní mostek, dělejte z toho zázrak), kde byl Island nazván "mostem mezi USA a EU". No, s jejich vztahem k USA a EU nechápu, že tu ceduli ještě někdo nerozstřílel...

O něco jižněji jsme z vyhlídky okoukli novou geotermální elektrárnu Reykjanesvirkjun a dojeli kolem dalšího majáku (Reykjanesviti) na Reykjanestá, kde hnízdila spousta ukřičených ptáků, jakási lasice/norek, kterou mám vyfocenou jen omylem a kde byla krásný vyhlídka na oceán a v dálce skalnatý ostrov Eldey. Jo a taky je tam pěkně hnusná bronzová socha alky, protože tady 1844 (nebo tak někdy) zabili poslední pár alky velké. Kousek odtud je i parádní geotermální políčko Gunnuhver, které v mém průvodci ani není, ale za podívanou rozhodně stojí.

Odtud jsme se začali vracet k východu, směrem na Grindavík, ale ještě jsme si udělali odbočku na podívanou k Bláa lónið, Modré laguně. Voda v okolí byla krásně modrá, ale pořádně studená, tak jsme omočili jen prstíček a oběd si dali v teple auta.

Přes Grindavík jsme popojeli zpět na jih, nechali se silnicí vést na východ a pak odbočili na sever ke Krísuvíkukirkje, místu, kde jsem již dvakrát nedokázala najít kešku. Nedokázala jsem to ani potřetí a tak jsme si odjeli spravit chuť na Seltún, již tolikrát navštívené geotermální políčko, oproti Gunnuhveru opravdu malinké. Tady už jsem kešku našla a mohla jen konstatovat, že Katka tu s exkurzí byla už před námi. Pokochali jsme se bublajícím řídkým bahýnkem, nadýchali se síry, zastavili u krásně zeleného jezírka (maarový kráter)Grænavatn a rádi se vrátili na novou silnici na jižním pobřeží. (Ehm, až pojedete někam s 10 let starým autoatlasem, vykašlete se na něj a otevřete si aktuální mapu.) Zajeli jsme si k bleděmodrému kostelíku Strandarkikja, který z vděčnosti postavili námořníci, kteří se zachránili ze ztroskotané lodi, vyfotili se u dřevěných minidomečků a okoukli pobřeží za odlivu.

Čas pomalu pokročil a my se vydali k naší poslední zastávce, lávové jeskyni (tunelu) Raufarhólshellir. Široká až 20 m, vysoká k 10 metrům a 1360 metrů dlouhá! My jsme daleko nešli, celá jeskyně byla ledovatá, ledové stalagmity a stalagtity pokrývaly každý výběžek a krása nesmírná to byla už v první části. Taková krásná tečka na konec výletu.

Hned jsme si vzpomněla, jak jsem kdysi byla s tátou v Dobšínské ledové jeskyni a on ještě léta vyprávěl, jak mě musel nést na zádech, protože zpátky do Podlesoku už jsem dojít nemohla :-) Jo a taky si pamatuju, že se tam neobvykle rozšoupnul a koupil mi tenkrát luxusní zmrzku - zelenýho Twistera, se kterým jsem se nechala i vyfotit, jakou jsme měla radost (to si táta hodně šplhnul:-). Dokonce si pamatuju, že jsem na fotce měla takovou přiblblou kšiltovku s BugsBunnym :-)

HOTSTUFF conference

Tak jsem se snad konečně zpamatovala z dění v pátek 13.

Ve škole jsme v rámci předmětu Vulkanologie měli "konferenci" a museli na posterech (A1/A0) představit vulkán, který jsme si vybrali. Vzhledem k ceně tisku (500/1000 Kč) jsem zbaběle zvolila možnost tisku na A3 a slepení, jak navrhl vyučující. Škoda, že se ve škole dá tisknout jen na A4 a tak jsem ostříhávala a slepovala 15 papírů A4.

Tímto mám 3 stížnosti:

• program Scribus mi odmítl vyplivnout poster v *.tiff nebo *.png a tak jsem musela stáhnout další program na konverzi *.pdf do *.jpg
• tiskárna vytiskla 9 papírů ve zvoleném měřítku a 6 v o něco menším, takže to nepasovalo k sobě a vypadalo to hnusně
• lepidlo nelepí.

Taky se ovšem vyskytly pozitivní věci:

• díky Katce jsem objevila hned dva užitečné programy - Scribus, ve kterém se postery dají dělat docela snadno a PosterRazor, který je umí naporcovat do *.pdf pro tisk na obyčejné tiskárně
• stejně jako Zuzi P. ví všechno o traktorovém průmyslu  v Malajsii, tak já vím leccos o Wadati-Benioffově zóně pod Šivelučem a dalších věcech, které se tohohle vulkanického komplexu týkají (o užitečnosti informací se můžeme pobavit někdy u piva :-)

Pokud pominu, že skoro všichni měli postery celobarevné a profi vytištěné (a my si s Katkou připadaly dost blbě) a přeskočím svojí blekotavou prezentaci, dá se říct, že mohlo být i hůř. Někteří jedinci kupodivu nepochopili, že A2 neodpovídá zadání "A1 nebo větší" a jeden náš australský spolužák byl z konference odejit, protože jeho poster na A2 polepený papírky a obrázky z obou stran vypadal, jako by ho ukradl někomu na základce... No, nicméně to neomlouvá překlepy, blbé zarovnání a vzhled mého posteru a hlavně fakt nepovedenou prezentaci.

Doma jsem se jen zbaběle zachumlala do peřin, aby mi ten zlý svět dal pokoj, a se čtečkou na kolenou a pivem v ruce se dopracovala do stavu, kdy nemám chuť mlátit hlavou o zeď a říkat : "Blbá, blbá, já jsem tak blbá, pro jsem všechnu anglickou gramatiku z gymplu zapomněla..." (Ještě bych se mohla mlátit Murphym do hlavy, ale to dost dobře nejde, protože ho mám jen v pdf a notebook ještě budu potřebovat :-)

Edit: po zveřejnění článku jsme si všimla, že i Katka už svěřila svůj zážitek blogu a tak si půjčuju fotku. Díky Katko, žes zastihla ten moment, kdy nám uklízečka naznačila, kam naše postery patří...

©KF

Jen tak narychlo

Určitě bude článek o velikonočních výletech a je na co se těšit - Reykjavík, Reykjanes, Golden Circle, Snæfellsnes a cesta okolo ostrova, Glymur, Hveragerði... Taky fotky bych měla nahrát na Rajče. Jenže 20.4. nám končí výuka a začíná zkouškové a tak se teď roztrhl pytel s projekty, prezentacemi, postery a písemkami, takže nabírám zpoždění.

Kdo si počká, ten se dočká, slibuju!

Ještě z března - filmové festivaly

Abychom kulturně nezakrněly, navštívily jsme rovnou dva  filmové festivaly - německý a polský- v Bíó Paradís.

Shlédly jsme Halt auf freier Strecke (Konečná uprostřed cesty, 2011), dobrý film o chlapovi, který má rakovinu a umírá a jeho rodina a on sám se s tím snaží vyrovnat. Další film byl Drei (3, 2010) u kterého jsem se opravdu pobavila a můžu doporučit. Unter dir die Stadt (Město pod tebou, 2010) je naopak kousek, který jsem nedokoukala, prchla jsem v půlce. Katka příběh ženy, jejíž manžel byl svým šéfem poslán do Asie a obstarožní šéf tak hlavní hrdinku získal pro sebe, dokoukala, ale ani ona nevypadaly, že pochopila, o co šlo...

Na polském festivalu jsme shlédly další várku filmů, mezi prvními Wszystko, co kocham (Vše, co miluji, 2009), které mě absolutně nadchlo - punková kapela, Solidarita, osmdesátá léta v Polsku, mělo to fakt šmrnc. Další na řadě byl Chrzest (Křtiny, 2010), příběh chlapa, který chce stihnou pokřtít svého syna dřív, než ho zabije polská mafie (toho chlapa, ne to dítě). Tenhle film byl... divný. Pak ještě Erratum (Erratum, 2010), film o muži, který se snaží vyrovnat se svou minulostí a znovu vybudovat vztah se svým otcem, to bylo na spravení chuti.

Takže bacha na mě, já nejsem žádný kulturní barbar :-)

Gleiðilega páska! Veselé Velikonoce!

Nemám čas psát, tak aspoň takhle: Veselé Velikonoce přeju já i Ugla :-)