Jsem stará a divná

Ach jo. Ve škole se nám sešlo hodně práce, hlavně z vulkanologie. Píšeme (pořád ještě) ten článek o mentoskách a kole. Psali jsme úkol na produkty sopečné činnosti. Připravujeme postery o vybraných sopkách. A v pátek Freysteinn zadal další úkol, tentokrát na pohyby magmatu.

Nebozí studenti z anglofonních zemí, hroutíc se pod tíhou práce, sepsali rozhořčený e-mail učitelům, že toho je moc a nedá se to zvládat. Opravdu je práce hodně, ale stíhat se to dá. Na mentosky byly skoro tři týdny, na produkty dva týdny, postery se prezentují až v půlce března a jen Freysteinnův úkol byl z pátku na úterý.

Asi jsem divná, ale problém s tím nemám. Jo, jsme na Erasmu, ale hlavně jsme se sem přijeli něco naučit a ne jen vymetat kluby nebo se povalovat. A stejně bylo o víkendu hnusně.

Freysteinnovi úkol odevzdala jen malá část lidí, a tak se odpolední praktikum (na které tu čekám 3h 20 min) zvrhlo ve vysvětlování toho, co se mělo dělat. Celá třetina lidí přiznala, že na ten úkol ani nekoukli. To bych se snad i styděla přiznat. Navíc, pokud si pamatuji, v pátek ji na hodině jich taky moc nebylo, nebo bylo, ale nedávali pozor. Takže teď tu pobíhá Freysteinn před tabulí, vysvětluje slabším osobám, kolik vteřin má rok (he?), že z jednoho krychlového kilometru opravdu získáme 10⁹m³  (wooow!) a tak dál. A teď se tu ptají, co znamená které písmenko v rovnicích, takže se ani nenamáhali kouknout do slidů z přednášek. Moc jim děkuju, na to jsme čekala přes tři hodiny, abych poslouchala natvrdlého nepříjemného Francouze, který nechápe základní matematické oprace...

Jo a asi jsem stará, protože nepařím 4 dny v týdnu nebo tři dny v kuse a část mých spolužáků slavila narozeniny s pokřikem "Jó, konečně moje první legální pivo!" (tj. oslavili 20. narozeniny).

Občas si přijdu divná, ale takhle stará jsem si snad nepřišla ještě nikdy...

Göturathlaup

Gísli připravil další orienťák, tentokrát běh ulicemi v našem 108 Reykjavíku, takže jsem to měla za barákem. Docela štěstí vzhledem k tomu, že jsem si po včerejší párty potřebovala dát šlofíka a budík v půl třetí mě nevzbudil. Nakonec rychlé probuzení, venku světlo (sakra, snad už není pátek?!), rychlý pohled na hodiny - ne, je pět hodin, čtvrtek, je to dobrý. Dobrý? Do prkýnka, pět, je orienťák... Kam jsem v lednu strčila tu buzolu? V polospánku jsem natáhla elasťáky a dopotácela se na start.

Mapa 1:10000 (máš na to hodinu, všechny kontroly za bod, jo a tyhle dvě nejsou, nestihl jsem je postavit a nezapomeň, možná neseděj čísla na kontrolách a v mapě), chvilku se rozkoukat a nazdar, druhá na trať. Gísli asi neměl svůj den, pár kontrol bylo umístěných jinde, což zarazilo ostatní, ale nikoliv mě - já jsem zvyklá, že mi to nesedí. Nakonec jsem do cíle dorazila s šestiminutovou rezervou, za chvíli doběhla Dana, ale první běžec nikde. O moc nepřišli, protože jsem stihla jen vyčíst čip a dřív, než jsem si vzala bundu, se nám podařilo zabouchnout auto se všemi věcmi, cílovou čtečkou čipů i vyčítáním. Zatímco jsme čekali na náhradní klíče, doběhli všichni do cíle, prodiskutovaly se postupy (jojo, v islandštině mi za chvíli půjdou směry jedna báseň...), sepsali jsme za kolik kdo doběhl (alespoň podle hodinek) a bylo hotovo. Cestou domů jsem ještě sebrala tři kontroly, a v pátek si do školy vykračovala komplet lampionkama a elektronikou abych to dala zpátky Gíslimu.

Nakonec jsem dala 11 kontrol z 18 a bylo to cca 7,6 km.

Öskudagur - popeleční středa

Když Öskudagur, tak koleda... Děti si obléknou kostýmy, chodí od obchodu k obchodu, zazpívají písničku a dostanou sladkosti. Některé si s kostýmem vyhrají, jiné to odbudou, ale všechny vláčí obrovské tašky plné cukrovinek. Většinou jsem slyšela jakési koledy, občas některá dívčí skupina vyloudila něco popového. Dokonce i Katka vykoledovala lízátko, když si kupovala šátek...

Za absolutního vítěze mezi dětskými kostýmy, většinou koupenými v obchodech, považuji holčičku ve fialových silonkách, s umělým břečťanem kolem krku a na hlavě, která byla ověšená fialovými balónky. Kdo jste to nepochopili, byla převlečená za hroznové víno. Jak Katka správně podotkla, s trochou snahy by šlo jít na maškarní i za chmel :-)

Já jsem ulovila parádní šaty a mazala zpátky do školy na pohovor z francouzštiny a pak na nákup. Cestou se mi stihlo rozbít kolo. Jedu, jedu a najednou šlapu jak na trenažéru... Dovlekla jsem se domů, dala na rychlo večeři,  vyhodila z batohu notebook, převlékla se a konečně vyrazila na nákup a ke Katce. Masky jsme si sice nepořídily, ale neva. Na desátou jsme se stavily v Loki pro Enza a Michała, chvilku poseděly a vyrazily na párty. Tohle byla za celou dobu první párty, kde hráli alespoň trochu normální hudbu, takže jsme si to pořádně užily, zejména ve společnosti Enza, který se převlékl za kocoura a tvrdil že je "the Godfather cat, hero, who works only on weekdays". Jen nechápu, kde se tam vzalo tolik chlapů převlečených za kočky, co je to napadlo?!

V Enzově masce ©KF

Sprengidagur

Sprengidagur je dnem obžerství a člověk má jíst, dokud není nacpaný k prasknutí. Tradičně se jí skopové nebo konina, původně naložené v soli, takže hospodyňky musí maso nechat vylouhovat a několikrát vodu vyměnit... K tomuto dni patří také hrachová polévka s brambory, mrkví a další kořenovou zeleninou.

Plán jsme měly: páteční skupině odpadla cvičení, takže jsem čekávaly, že budeme mít odpoledne volno. Chtěly jsme sehnat něco na sebe na maškarní párty, dát si v klidu oběd, zkusit jednu nebo dvě kešky, když už teda není sníh, zajít do bazénu a skočit si do pekárny, když mám ten svátek. Cvičení se bohužel konalo a tak jsme utřely. Skočily jsme si aspoň do města a do pekárny, pěkně na načančaný mrkvový dortíček. Bohužel se fotky nedočkal...

Bolludagur

Hurá, dnes je povinností požírat sladké! Je totiž bolludagur, čti [b̥ɔd̥lʏd̥aɣʏr̥] :-), den, kdy se pojídají sladké koule plněné šlehačkou. Děti ráno koledují, pokud zastihnou rodiče ještě v posteli, můžou jim nařezat takovou plácačkou (bolludagsvöndur) a kolikrát je plesknou za řevu "Bolla, bolla, bolla!", tolik dostanou těch koulí.

My jsme tedy s Katkou nikoho nemlátily, ale o volnou hodinu jsme si zaběhly do pekárny a koupily čokoládovou i karamelovou kouli, jen s těžkým srdcem jsme odolaly té borůvkové s čokopolevou... A to ani nemluvím o tom, že tam bylo ještě cca 6 dalších druhů, které volaly po ochutnání a pekárna se vytasila i s pěknými dortíky. Na ty možná dojde zítra, koneckonců důvod pro oslavy se vždycky najde!

Sladké potěšení ©KF

Reykjadalur

V sobotu jsme s dalšími Erasmáky vyrazili do Reykjadalu, "kouřového údolí" kousek od Hveragerði. Sraz v 9:45 na BSÍ ("kro přijde později, nejede") byl de facto srazem v 10:15, potom jsme konečně pronajali auta a mohli vyrazit. Celkem jela 4 auta, my s Katkou jsme jely s Juliem a Thomasem.

Projeli jsme Hveragerði, my zaparkovali před Varmá ("teplá řeka"), Hendrik profrčel na druhou stranu a protože zbývající dvě auta se zcela zjevně zasekla ve Vínbúðu (pro pivo), tak jsme vyrazili napřed. Minuli jsme pár mofet a jiných geotermálních potvor, včetně několika pěkně velkých a stoupali údolím.

Reykjadalur

S Káťou v Reykjadalu  ©Thomas Holfelder

Toho dne jsme byli první, kdo šel Reykjadalem odspodu a tak jsme si s Káťou a Thomasem museli užít nepohamtaného sněhu, který byl krásně vyfoukaný větrem.

Nakonec jsme ještě museli zkřížit Varmá, což Katka víceméně zvládla po kamenech, Hendrik a Thomas myslím přeskočili a ostatní to zvládli jak kdo. Jestli mám něco ráda, tak brodění teplých řek :-)

Spokojené brodění Varmá ©Thomas Holfelder

Kolem dalších výronů par a velkých jam s bublajícím bahnem jsme došli k místu, kde řeka vytvořila malý přírodní bazének, provedli "operaci plavky" (jednodílné plavky jsou na převlékání v chumlu lidí fakt lahůdka) a zalezli do teplé vody. Jakýsi turistický pár si nás ještě vyfotil a my se spokojeně pustili do svačin a obědů. Takový uzený siven s chlebem, to je panečku dobrota.

Foť rychle, je mi zima aneb Katka jako drsná vikingská  žena :-)

Dostatečně vylouhované jsme se mohly sbalit, počkat na ostatní a vydat se zpátky. Katka zas přehopsala Varmá, já brodila a zatím co ostatní vymýšleli, jak to provedou oni, šly jsme napřed. Za námi dlouho, dlouho nikdo a nakonec jsme ty cca 3 km šli skoro dvě hodiny, protože Benjamin si něco udělal s kolenem a nemohl chodit. S Katkou jsme se porýpaly v ledových jehličkách v půdě, kluci si uvařili vejce v pramenu, romantičtější povahy stavěly z jehliček elfí hrad (?!) a když jsme byli všichni, mohlo se vyrazit zpátky. Jen jsme už nějak neměli náladu na malé geotermální políčko ve městě. Tak zase někdy jindy.

Veselá praktika a velké dilema

Dnes jsem absolvovala asi nejveselejší praktika. Asi každý někdy jako děcko přemýšlel, jestli je pravda, že zapíjet mentosky kolou není nejlepší nápad a skoro všichni jsme později zkontrolovali na youtube, co se stane, když do koly hodíte mentosky. Dneska jsme se rozdělili do skupinek po šesti, nafasovali dvě litrovky koly, pár mentosek a šli si to zkusit na vlastní kůži. Celá situace je vlastně dost absurdní, protože celý úkol spočívá v tom napsat 8-12 normostran o tom, jak jsme do dvou lahví dietní koly hodili pár mentosek. Abychom zamaskovali pofidérnost pokusu, který má simulovat sopečnou erupci, použijeme (teda někdo jiný za mě použije) derivace a spoustu další mě záhadných operací k vypočtení nejrůznějších (ne)důležitostí.

Abych to shrnula: já, Katka, Fin Lari, Estonka Maris a Brit Paul jsme vyrazili podniknout náš rádobyexperiment. Jediné závětrné místo je takový koutek u školy, bohužel prosklený a ta se z druhé strany skla začali hromadit lidé. Trochu ZOO, ale těžko říct, kdo pozoroval koho.

Paul, podle drbů antropolog, měl z úkolu největší radost, tak chtěl házet ty mentosky. Byl tak nadšený, že jsme mu to nedokázali odepřít. Bonbony se navlékly na polorozmotanou kancelářskou svorku, ta se protáhla dírou ve víčku, to se mělo našroubovat na lahev a pak teprv pustit. Výsledkem měl být až 4 metrový výtrysk. Haha. Paul si nadšeně nasadil bezpečnostní brýle, roztřesenýma rukama se pustil do práce - a mentosky mu spadly do lahve dřív, než ji zašrouboval. Tudíž efekt nula nula prd a půl láhve v pytli. To vše za smíchu rozveseleného obecenstva venku i vevnitř, včetně Gísliho. Toho Gísliho, který mě nikdy neviděl dělat nic dobře, protože mě zná jen z orienťáku, kde mi to moc nejde a pak se ještě pobavil u téhle packaniny... no nic.

Docela jsem se pobavili, vyslali Paula dovnitř pro novou várku koly a mentosek a čekali. Za chvíli rozjařeně přihopkal (on prostě buď jde, nebo hopká, běhat nějak neumí) a že mentosky má, ale kolu mu nikde nedali, z čehož byl takový nesvůj. Morgan, náš učitel byl úplně odrovnaný už z předchozího výstupu a tohle ho dodělalo, Lari se snažil (neúspěšně) udržet vážnou tvář, s Maris jsme se prostě rozesmály a Katka se rovnou smíchy rozbrečela. Tak jsme zklamanému Paulovi vysvětlili, že ta kola se musí koupit v bufetu. "A jó!" Lari to nevydržel, šel s ním a my se mohli počůrat smíchy. Za chvíli byli zpátky, protože bufet mezitím zavřel a tak Paul odhopkal nahoru do Háskólatorgu pro novou kolu. Sice měli už jen půllitrovky, ale i to se počítá a my si odbyli pokus. Jen jsme tentokrát úlohu pyrotechnika svěřili Maris. Za sebe musím říct, že nic moc, holt to má lepší efekt, když je těch lahví víc a prskají zároveň. Tak a teď ještě zpracovat ten šílený úkol... To nic nemění na tom, že jsme se v té skupině pěkně sešli - já, Káťa a Maris z toho máme prču, Paul je nadšený a Lari... no Lari si z toho taky dělá srandu, ale ono ho to přejde, protože já tu část s derivacemi fakt počítat nebudu!

A kdo se prokousal textem až sem, má tu za odměnu odkaz na jedno pěkné video z youtube.

***

A teď to dilema: V pátek je Þorrablót s ESN. Je to sváteční období, "kdy Islanďané jedí spoustu shnilého a zkyslého jídla bez zjevného důvodu". Tedy dřív to prostě byly zbytky ze zimy, ale teď už je to jen tradice. A tak tu sedím a dumám, jestli dát 2000 ISK za to, že ochutnám sláttur (světlá i krvavá jitrnice), harðfirkur (sušená ryba, mňam to znám), svið (ovčí hlava, to taky považuji za chutné, nemá li to oko a mozek) a jídla naložená v syrovátce: hrútspungar (é, no jak bych vám to... prostě naložené beraní koule), hvalspik (velrybí tuk), a spoustu dalších věcí jako je sviðasulta (tlačenka ze skopové hlavy), hákarl (blueh, ten hnusný shnilý žralok) nebo bringukollar (maso ze skopových žeber) a lifrapylsu. Plus spoustu dalších věcí. To všechno zapíjené Brennivínem.

...Teda, jak to tu po sobě čtu, možná ani dilema nemám. Krvavou tlačenku nemusím, se zabíjením velryb nesouhlasím a lifrapylsu považuji za odpornost. Ale zas kolikrát za život ochutnáte beraní varlata... Nechám si to ještě uležet v hlavě :-) Teď jsem si tak uvědomila, že většina lidí na sv. Valentýna přemýšlí nad jinými věcmi, než je pojídání beraních varlat, že? 

Jak v krátké době dvakrát utřít

Za první zklamání si můžu sama. V prváku magisterského studia jsem se rozhodla nasadit laťku vysoko a zkusit získat červený diplom. Zkoušky se dařily (taky to dalo práci), průměr by byl. Tady na Islandu jsem v zimním semestru zamakala a na průměr by to pořád šlo, koneckonců průměrná známka 8,5 z max. 10 je pěkná. Kdybych si přečetla v prváku pravidla (vědouc, že chci zmizet na Erasmus), mohla jsem si ušetřit spoustu práce. Tu červenou rouru dostane jenom ten, kdo ukončí ve standardní době studia a to já jaksi s rokem v zahraničí nestíhám. Tak. Sice se učím pro sebe, ale mě by stačily dvojky, že... Jednak mě štve, že jsem bita na tom, že se vzdělávám víc, než je nezbytně nutné, ale ještě víc mě štve, že jsem si to nepřečetla. To hlavně. Už se nebudu smát Honzovi, že nečte návody!

Druhým zklamáním je, že nejedu na Svalbard. To jsem tedy vlastně čekala, ale stejně mě to neskutečně mrzí. Loni se mi dostal do merku Kurz polární ekologie od Jihočeské univerzity i s příslušnou exkurzí, podřídila jsem tomu předměty (proto všechny ty kvartérní a ledovcové šílenosti v mém studijním plánu), v lednu jsem sepsala motivační dopis, životopis a všechno odeslala. Po dvou týdnech čekání jsem bohužel zjistila, že jsem se mezi 8 % úspěšných kandidátů ve svém oboru nedostala. Holt jsem pedolog a studuju v Praze a prostě štěstí měl někdo jiný. A 8 % není moc.
Tak se cítím nějak demotivovaná.

Jo a kdybyste se chtěli zeptat, jak se daří mojí diplomce, tak buďte té lásky a neptejte se. Nedaří. A vlastně se jí nikdy ani dařit nezačalo.

Vetrarhátíð

V Reykjavíku byl Vetrarhátíð a to jsme si s Katkou nemohly nechat ujít. Co jiného v tom zamračeném počasí, než "festival, který rozzáří zimu". Kromě kulturního programu jsme nedobrovolně dostaly další lekci ze série "organizační (ne)schopnost Islanďanů" a tak jsme byly vskutku obohaceny.

***

Celá sláva začala ve čtvrtek (tradičně zpožděným) slavnostním otevřením se světelnou inscenací a živou hudbou u Hallgrímskirkji. Počasí se rozhodlo ukázat co umí a tak se k dešti přidal i slušný vichr, děti co chvíli padaly na zem, nadšené, jaká je to sranda, chudák kytarista hrál kus skladby zády k publiku a já celou dobu přemýšlela, jestli si v tom troufnu jet domů na kole. Ale šou byla pěkná, měla symbolizovat 4 živly a musím říct, že to stálo za to.

Světelné efekty na Hallgrímskirkje

Hned po tomhle se v kostele konal varhanní koncert. První půlka dobrá, druhá mě nenadchla a docela by mě zajímalo, jaký význam měl ten kvílející chlápek na konci. Myslela jsem si, že jde zase o nějakou islandskou ujetost, ale kupodivu to měl na svědomí francouzský skladatel.

Varhany v Hallgrímskirkje

***

V pátek byla muzejní noc, Safnanótt. Opět islandská klasika - člověk by čekal, že islandský a anglický program budou obsahovat alespoň stejné časové harmonogramy, když už má ten islandský program osm stran a anglický čtyři, ale ani to ne. Navíc u některý akcí bylo zvýrazněno, že jsou zdarma, což navozovalo pocit, že ty ostatní jsou placené, což se ukázalo jako blbost.

Nejdřív jsme se vydaly do muzea mořeplavby Víkin, kde jsme škrtily (vycpané) racky, okukovaly námořnická udělátka, sušené ryby (zejména tlama žraloka byla působivá), různé drobnosti (půllitrový plecháček na whisky) a početly si o nejrůznějších nechuťárnách, které se z ryb vyrábějí.

Škrcení racka

Hned za rohem byla ukotvená vyřazená loď pobřežní stráže Óðinn. Prolezly jsme všechny paluby, kajuty, společenku, kuchyň, strojovnu, operační sál, můstek a bůhví co ještě. Loď je to parádní, ještě před 7-8 lety v provozu, pěkný... Zejména ty operace na moři nejspíš stály za to. Jo a dokonce se mi zdařila islandská pseudokonverzace :-)

Kapitáne, máme zpoždění!

Spokojeny se začátkem noci jsme se vypravily do Alliance Française na ochutnávku vína. Po čtyřech koštech jsme usoudily, že jsem tady asi odvykly alkoholu, protože nám krapet ztěžkly nohy. Nicméně kromě podivně hippiesáckého vína jsme objevily skvělý alsaský ryzlink, který nám i přes návštěvu Vogéz zůstal utajen... Ano, daly jsme si s Katkou romantickou chvilku při svíčkách. A konečně jsem si tu daly dobré víno. Odchod nám zpestřilo pár nacamraných Erasmáků, které jsme potkaly u vchodu. Opravdu netuším proč na nás Francouz Frédéric zkoušel mluvit rusky...

Zkusily jsme se stavit ještě u tiskařů, kde se mělo ručně cosi vyrábět, ale tam se nedělo nic, tak jsme zašly do Hitt Húsið okouknout, jak ještě v 60. letech vypadalo islandské vězení. Všechno bylo jenom v islandštině, ale milá paní se nás ujala a tak jsme se i něco dozvěděly. Třeba to, že při přílivu tu byla voda po kolena, cely mrňavé a vězni se ze zoufalství věšeli...Vítejte na Islandu 20. století.

Ještě jsme se stavily v 871+/-2, expozici o osídlení Reykjavíku. Celkově pěkná expozice nás nadchla hlavně interaktivním stolem, kde jsme si opravdu vyhrály.

Vlastně jsme zkusily ještě dvě další akce - jakousi galerii, která byla tak děsná, že jsme během 3 minut prchly a pak výstavu v Hallgrímskirkje, odkud jsme vzaly nohy na ramena hned, jak jsme zjistily, že bude alternativnější než alternativní, bude se podávat horký čaj ve vinných sklenkách (jak to, že jim nepopraskaly?) a že je to výstava včerejšího kvíleče...

Nakonec jsem chtěla ještě zajet do muzea na Perlan, ale klouzalo to a tak jsem raději šla domů.

***

V sobotu měla být včerejší muzea pro mládež do 25 let zadarmo, tak jsme se rozhodly vyrazit znovu do města. Za hlavní cíl jsme si vytyčily Národní muzeum. Paní u pokladen vypadala překvapeně. "Zadarmo? Proč?" Ale nakonec jsme si to vysvětlily a mohly se vydat dovnitř. De facto celá expozice se skládá z výstavy fotografií a z výstavy o historii Islandu. Takže meče, vlna, dřevo, bronz, Vikingové, Křesťani, umění, nábytek, kroje a to je tak všechno. Přesto je to docela zajímavě připravené, zejména některé předměty denní potřeby se mi dost líbily.

Další zastávkou mělo být lego na radnici, ale protože u stolečku s normálním legem si hrála spousta dětí a místo bylo jen u Lego Duplo, atrakci jsme oželely.

Místo toho jsme se vydaly pro uzeného sivena a chleba s kůrkou na Kolaportið a potom podél pobřeží. U Sólfara jsme vyzvedly Kátinu první kešku, pokochaly se Esjou a neomylně mířily k výběžku Laugarnestanga. 

Sólfar a masiv Esji

V rámci festivalu otevřel režisér Hrafn Gunnlaugsson svůj dům veřejnosti - ale nemylte se, nás prostě přitáhl dům a ne režisér :-) Já od něj viděla jen jeden film a nejsem si jistá, že bych si to chtěla zopakovat. Každopádně, barák je to parádní, všechno je z recyklovaného materiálu, moje sympatie si získalo zejména zábradlí na terase z lodního řetězu a konví na mléko. A taky chci mít bazének s výhledem na moře. Jen tam byl děsný bordel... Jako prima bonus k návštěvě jednoho z divočejších reykjavíckých koutků se rozdávaly hamburgery, takže jsem poprvé od svého odjezdu z domova jedla maso, které běhalo a nikoliv plavalo. Ne že by mi ryby nejely, ale znáte to... Kdybyste se někdy dostali do Reykjavíku, sem se jděte podívat. Kus dál je koneckonců další keška!

Cestou zpátky jsme zastavily jen u kusu hráze, kde jsou sopečné balvany vyleštěné do hladka. Potřebovaly jsme fotky, na kterých bychom byly i my a ne jen domy a krajinky :-)

Vyrazily jsme ještě do údajné čajovny, která ve skutečnosti byla něco jako klub přátel čínských tradic a odkud jsme vzaly nohy na ramena smět Hitt Húsið, kde jsme úspěšně prolezly blešák.

Po večeři, psaní úkolu na vulkanologii a přesunu do Laugardalu mohlo začít další dobrodružství - bazénová noc, Sundlauganótt. Program sliboval taneční vystoupení, plavecké závody, dva koncerty a cosi jako vystoupení aquaaerobicu.  Program začal až po půl desáté místo v osm, tedy kromě závodů, kam se zas nedalo podívat... Jediné co jsme viděly byl ten aquaaerobic a pak nějaká kapela zahrála pár písniček. V 11 jsme to vzdaly a šly domů. Mimochodem, v tom bazénu pořád nic nefunguje. Ze sedmi hotpotů fungují 3 a sauna je zavřená. Bazénová noc mě tedy nenadchla. Ještě že jsem domů došla o pět minut dřív, než se spustil ten strašný liják...

Hann á afmæli í dag!

Hendrik měl v pondělí narozeniny. Rozhodl se je oslavit po islandsku a tak jsme se měli sejít v Nauthólsvíku a oslavit polokulatiny v termálním bazénku a v moři.

Káťa upekla pivní jablečný štrúdl, Verča listový, donesly se sušenky, Hendrik navařil horkou čokoládu a mohlo se slavit. Hendrik na čokoládu pozval všechny, kdo v Nauthólsvíku byli, a tak se mu dostalo odměny v podobě několikrát zazpívané islandské verze Hodně štěstí, zdraví.

Hann á afmæli í dag, hann á afmæli í dag, hann á afmæli hann Hendrik, hann á afmæli í dag!

To bylo docela pěkné. Islanďani i Erasmáci se cpali štrúdlem, dokonce ho dost lidí pochválilo. Já se musím přidat, zejména Katčin štrúdl byl luxusní.

Párkrát jsme vběhli do moře, dokonce i já, protože bylo neobvykle teplé (+5,4°C), dlouho jsme povídali a pak už byl čas rozprchnout se domů. Někdo autem, někdo pěšky a já se vydala na své hajtře, kterou Katka pojmenovala Sněžná střela. Obávám se, že tomu kolu už nikdo jinak neřekne...

Jak jsme se rozhodly zkusit všechna islandská piva

Rovnou si přiznejme, že meta "zkusit všechny islandská piva" je značně omezená výběrem v monopolním Vínbúðu. Ono se tu těch piv zas tak moc nedělá. Navíc některá jsou pověstná tím, jak jsou hnusná, a těžko říct, jestli je v testování nevynecháme.

Koupily jsme piva Kaldi dökkur a Freya, nakrájely Katčin báječný štrúdl a mohlo se jít na věc.

Nejdřív Freya (4,5%). Podle tipu z místního plátku The Reykjavík grapevine to je pivo, které si nelze nechat ujít. Už v obchodě jsme odhalily, že obsahuje pomerančovou kůru a koriandr. Správně jsme usoudily, že horší než bláznivé pomerančové La Bière de printemps, které jsme ochutnaly ve Vogézách, to nebude. Etiketa slibovala "Křišťálově čisté a svěží pšeničné pivo uvařené k poctě místních žen." No, zcela zjevně nejsme místní ženy, protože jsme se poctěny necítily. Ale na pivo dokořeněné kůrou z pomeranče a koriandrem to vlastně bylo docela dobré a k jablečnému závinu to docela pasovalo. Takže vlastně proč ne, na místní poměry dokonce značný nadprůměr. Ale fakt je to babské pivo!

Potom Katka testovala Kaldi dökkur (5%), které já mám otestované už někdy ze srpna - s výbornými výsledky. Je to tmavé pivo ze severu a jeho dobrou chuť připisuji tomu, že používají český chmel, pokud se ovšem nepletu, protože lahev je u Katky a já nemám jak zkontrolovat etiketu.

Příště nás, myslím, čeká Móri, doufám, že nezklame. Už jenom kvůli tomu, jak je Móri drahý.

Státní znak Islandu

Island má ve znaku svou vlajku a čtyři její ochránce, stojící na magmatické hornině. Země ho používá od vyhlášení republiky v roce 1944.Koho by to zajímalo, tak ta magmatická hornina je údajně láva pahoe-hoe. 

Býk je ochráncem západu, sever chrání orel (gryf?). Gigant chrání jih a východ se nachází pod ochranou draka. Jak to?
Podle pověsti poslal dánský král Harald Gormsson (snad to píšu dobře) na výzvědy na Island kouzelníka, který měl zjistit, jak nejlépe naplánovat invazi na ostrov. Kouzelník se proměnil ve velrybu a vydal se na Island. Viděl jen kopce a hory plné nejrůznějších duchů. Když připlul do Vopnafjörðu na východě, dostihl ho velký drak doprovázený ještěry, červy a plazy. Kouzelník tedy odplul na sever, do Eyjafjörðu, tam se ale setkal s ptákem, jeho křídla se dotýkala hor po obou stranách údolí, a který byl navíc doprovázen početným hejnem dalších ptáků všech možných velikostí. Kouzelník tedy plul dál na západ a potom na jih, kde zkusil svoje štěstí v Breiðarfjörðu. Tam ho zaskočil obrovský býk, který vběhl do moře, hlasitě řval a byl obklopen spoustou duchů. Poslední pokus podnikl kouzelník jižně od Reykjanesu, kde chtěl ve Víkarsskeiðu vstoupit na pevninu. V tom mu zabránil skalní obr, jehož hlava byla větší, než hory, a který byl doprovázen skupinou dalších obrů. Kouzelník tedy plul podél jižního pobřeží k východu, ale nenalezl žádné místo vhodné k tomu, aby vystoupil na břeh. Díky čtyřem mocným ochráncům byl Island před Haraldem zachráněn...

 

Nacpěte tam pukléřku!

Ne, není to hnusná nemoc, je je to lišejník - pukléřka islandská, Cetraria islandica. Je to zasloužilá místní "zelenina", která s vyšším věkem mění barvu ze zelené na hnědou nebo bělošedou a podle databáze BioLib.cz "chuť má hořkou slizovitou". Tvrzení nemohu potvrdit, ani vyvrátit, od pohledu to nevypadá nijak úžasně a nikdy jsem to nepozřela neupravené.

Sušené stélky by měly být proti průjmu a trávicím potížím, odvar by měl účinkovat na hnisavé rány i popáleniny. Na Islandu se pukléřka používala k nastavování mouky a nebo se z ní peklo. Kupodivu se to dá nechat kvasit, ale místní o tom mluví se značným despektem (a přitom pijí ledajaké fujtajbly, tak se obávám, že tohle musí být dost odporné).

Na Kollaportiðu se prodávají placky s pukléřkou (flatkökur með fjallagrös), a tím to zdaleka nekončí. Místní společnost Íslensk Hollusta vyrábí nejrůznější přírodní produkty a mimo jiné i ty s pukléřkou. Je libo měkký smetanový sýr s pukléřkou? Doporučuji, je luxusní. A dobrý je i ten s andělikou a pak je tu ještě můj nejoblíbenější - s břízou.

Údajně se pukléřka dá použít jako koření a cpe se i do sojovky (to taky není k zahození).

Ve směsi s břízou a andělikou se z toho dělá docela prima čaj. Kdybyste mi někdo doma nabídl čaj s břízou a lišejníkem, odmítla bych, ale ono je to tááák dobré!

Prostě jsem fascinována tím, co všechno se dá nejen požít, ale dokonce to skvěle chutná. Takže článkům o jídle není konec...

Jo a komu se to nechce jíst, může si s tím obarvit svetr. Fakt.

25.5.2012

Ano, to je to magické datum. Letenka zakoupena. KRALUPY, TŘESTE SE!
***
Kromě toho, co je jasné - těšení se na rodinu, Honzu, kamarády, kočky a spol. jsou tu ještě další věci, na které se fakt těším:

• pivo, které bude chutnat jako pivo a nebude stát dvě stovky za půllitr
• víno
• Kofily, Kaštany
• normální ovoce, které bude chutnat tak, jak čekám, zejména jablka a ovoce, které by mi v zimě chybělo i v Čechách (jako třeba vodní meloun a ... další vodní meloun :-)
• a MASO
• jo a taky se těším na chození v sandálech a ježdění na normálním kole

Takže z toho, zejména pro červen, vyplývá následující:

• maminko, tatínku, bratříčku, nejprv vás obejmu a potom vyžeru ledničku
• kamarádi, žhavte grily, vidím to na gril-tour :-) a pořádné zahradní párty.

To neznamená, že se mi tu nelíbí, já jsem spokojená. Ale když už jsem tak přemýšlela, na co všechno se těším, tak jsem to napsala :-)

Bruslení

S (téměř tradičním) týdenním zpožděním se objevuje zas jeden článek z víkendu - tentokráte o bruslení. Máme toho teď nějak moc, nějak se to všechno sešlo.

Erasmáci vyhlásili, že se půjde bruslit, kolem 60 lidí tvrdilo, že teda přijde a já se lehce děsila, jak budeme zase ve skupině, která otráví celé okolí, protože Erasmáci jsou z nějakého důvodu neuvěřitelně hluční a občas trochu bezohlední, takové stádečko. No, u pokladen se nás sešlo 8, další dorazili později, ale pochybuju, že nás bylo víc, než dvacet. Takže to nakonec bylo prima.

Bruslařská hala je v Laugardalu, kus od bazénu. Skoro všichni si tu půjčují brusle, ale svoje milé s tkaničkami, jsem tu hledala marně, všechno byly přezkáče. Na druhou stranu je prima, že brusle vůbec půjčují. Po vyjetí na led jsem si rychle vzpomněla, proč mám u těch svých domácích bruslí upilovaný spodní zoubek. Nakonec jsem si docela zvykla a celkem pěkně si dvě hoďky pobruslila. 

Několik postřehů:

• I tady se bruslí víceméně dokolečka, jako na kralupském stadionu, ale nikdo k tomu není nucen a žádné pípání vás nenutí otáčet se na povel.
• Pohyb je ztížen množstvím dětských "branek", které děti tlačí před sebou a učí se s timu bruslit (to je super, jsou různě velké, můžou s tím jezdit i dospělí a nikdo se nemusí hrbit opřený o kužel).
• Ujetá muzika je asi na každém bruslení. Zvykla jsem si tady poslouchat leccos, ale tohle bylo trochu moc i na mě, něco jako hyper-super-pop. Nad ledem se točila discokoule a neustále byly na led promítány nejrůznější efekty...

Suma sumárum, bylo to prima a možná vyrazím zase :-)

Japonský festival

V sobotu 28. ledna se v Háskólatorgu konal "Japan Festival". Studenti a učitelé japanistiky si připravili různá vystoupení a další program. Nemohly jsme si to nechat ujít  ("hele, tahle akce je zadarmo"). Těšila jsem se na čajový obřad, kaligrafii a hlavně origami, ale znáte mě...

Hrálo se Go - my jsme teda nehrály nic, protože návod byl v islandštině. Sice by nám to asi někdo mohl vysvětlit anglicky, ale obávaly jsme se, že na to nemáme mentálně :-)

Co jsem ale nedávala vůbec, byli studenti pobíhající v plyšových kostýmech Pikaču a nějaké modrobílé kočičky (která nám nechtěla dát sladkost a pořád si povídala jenom s dětmi) a taky další ve stylu "chci zas vypadat na 14". Samuraj s brněním z karimatky na jógu a studentky s proprietami "Hello Kitty" jim nemohli konkurovat. Na druhou stranu japonská kultura ukázala i přívětivější tvář a někteří ze studentů a studentek byli oblečení opravdu stylově japonsky.

Potěšila možnost nechat si kaligraficky napsat svoje jméno :-) Nakonec jsme nechaly napsat jméno i maminkám a Katka se ukázala jako charakter, když požádala o verzi "Zdena" a nikoliv "Zdenička", jak původně plánovala.

Na červeném Lenka, na modrém Romana

Rozhodly jsme se oblehnout i stánek se suši. Slečna nám dala vybrat ("vyberte si dva kousky, prosím"), což bylo snadné, protože měli jen dva druhy. Lososo-rýžovou rolku v řase a to samé s okurkou. Zjištění: suši nám chutná. Vloudily jsme se i podruhé, abychom zjistily, jak chutná suši s tofu - taky dobrota. 

V mezičase jsme se zastavily u karaoke (nebojte, nezpívaly jsme) a na čajovém obřadu. Rozhodla jsem se nebýt žádné béčko a snažila se to ovládnout v islandštině, což nakonec nebyl takový problém. Dobrý den,  vemte si bonbón, otočit doleva, vypít, doprava, děkuji, nashledanou a podobné primitivní výrazy mi jdou. Jen jsem se utvrdila v názoru, že čajový prášek je na mě dost silný.

Pak jsme ovšem z prosklené chodby zjistily, že suši stánek má nový sortiment a zkusily jsme se vetřít potřetí - a naposledy. Tentokrát se podával losos a krevety na rýži s křenem wasabi a my se rozhodly, že suši je docela dobré, vlastně výborné a že jsme ho rozhodně nejedly naposledy.

Učení se japonsky nás nelákalo ( i tak mám pocit dokonalého zmatení jazyků), masáž nás neoslovila (vypadalo to jako lámání zad) a tak jsem Káťu přemluvila, abychom šly na origami. "Kluci, máte tu něco jednoduchýho?" No, neměly jsme se ptát, složily jsme si žábu (parníček je oproti tomu Rubikova kostka). Ještě jsme zkusily jeřába. O pomoc jsem volala už u kroku dva, ale zvládla jsem to :-)

Další zvířátka mi Katka zakázala skládat, protože mi to hrozně trvalo a tak jsme se mohly vydat domů s pocitem, že jsem zkusily něco nového a oběd už opravdu vařit nemusíme.

Málem bych zapomněla, bylo i vystoupení, nebo jak to nazvat, ale protože se mi to nechce nahrát na web, asi budete o video ochuzeni.

Dvě zajímavosti o Reykjavíku

Reykjavík je rozdělen na 10 částí, které sice mají svoje jména, ale hlavně se rozlišují podle poštovního kódu. 101 je centrum, já bydlím ve 108 (skoro vesnice :-) a třeba 107 sousedí přímo se 101. Nějaká logika v tom asi bude, ale...

K 1.1.2011 měl Reykjavík 118 898 obyvatel (37 % obyvatel Islandu). To je méně lidí, než kolik žije v Plzni a víc, než v Liberci :-)

NOB, NOB NOB!

Po listopadovém orienťáku v Ellidaárdalu, který se nesl ve znamení velké vody a mokrých bot a perfektním indoor-orientáku ve škole v Hafnafjorðu přišel leden a s ním další akce. Nočák!

Moje úvaha "Přemluvím Katku, to bude krátký, když je tolik sněhu." byla správná jen z části. Katku jsem přemluvila, ale krátké to nebylo. 4,3 km vzdušnou čarou, 15 kontrol, sníh, odrazkové kontroly, prostě paráda. Moje "rychlost" byla jako obvykle menší, než rychlost chůze a opět jsem dosáhla téměř dvojnásobku času vítěze. Ale byla to paráda. Gísli má u mě vroubek za čistě islandské popisy, tak ambiciózní v islandštině fakt nejsem - slovíčka jako třeba "křoví" zajisté užiju v každodenní konverzaci :-D

Paralelně ještě byl night-ski-o, což muselo stát za to. A kolik se nás sešlo - já, Katka, Dana, Vincent a spousta dalších, tolik nás nebylo ani nepamatuju.

Doufám, že si to užila i Káťa a na jejím blogu se neobjeví krvelačný článek....

Na startu - ještě s úsměvem na rtech ©DJ

Cestou domů - Dana u kontroly

Islandská posedlost párky a colou

Tahle země nabízí spoustu skvělého jídla. Dobře, o dost míň, než jiné země a vlastně ho není zas tolik. Ale je ho dost. Přesto je nejoblíbenějším islandským jídlem hot dog. Kdykoliv. Klidně i k snídani. A Coca Cola. Tu tady snad pijí místo vody. Nechápu to. Co chápu ještě míň, že si k hot dogu s klidem dají kakao, kókómjólk, pěkně v podobě pitíčka. Uznávám, že párek je prima, když jdete s opicí z baru a jinde mají zavřeno, ale co vede ty pěstěné dámy z banky, aby o polední pauze vybíhaly k párkovému stánku s patřičným odérem? A večer znova a o víkendu i s rodinou? Proboha proč?!

© huffingtonpost.com

Kjötsúpa a jiné polévky

Kjötsúpa je islandská masová polévka. Skvělá. Úžasná. Dokonalá. Takhle si představuju poctivou polévku. Hlavními přísadami jsou pořádné kusy jehněčího masa a zelenina: brambory, tuřín, mrkev, květák, cibule, pórek. Přidat se může i rýže, oves nebo ječmen. Nejlepší polévka, jakou jsem kdy na Islandu jedla a taky můj oblíbený způsob „zpoživatelnění“ tuřínu.

Pravým opakem tohoto božského jídla jsou šílené polévky s kokosovým mlékem. Uh. Menza jich produkuje značné množství, zatím se zdá, že neomezené, v nejrůznějších variacích. Zatímco normální polévky se čas od času opakují, polévky s kokosovým mlékem jsou, jak jen to říct, nevypočitatelné.

Pak je tu ještě třetí kategorie polévek – sladké polévky. Z těch znám kakósúpu, což je de facto řidší horký pudink do kterého se láme pečivo. Docela dobrota. Pak je ještě sveskjusúpa, což je polévka švestková, jsou to tekutá horká povidla s obrovskými kusy švestek. Taky dobrá, ale nesmí se jí sníst moc :-)

***

Kdybyste dumali, co mě k tomu článku přivedlo: dala bych si maso, ale v menze zas byla polévka s kokosovým mlékem. Blééé.