Je spousta báječných věcí, o kterých chci napsat, ale nejdřív musím
zmínit jednu věc, která mě rozčiluje na nejvyšší míru. Islanďani nemrkají. Popotahují. Pořád. A pořádně na hlas. Všichni. Mladí, staří,
chlapi, ženské, děcka, profesoři, prodavači... a s požitkem. Kdyby to
dělali jen dědci, ale popotahuje fakt každý. Není nad to zpracovávat
materiály ke zkoušce v počítačové třídě s cca 40 islandskými studenty v
zádech, když každou chvíli slyšíte popotáhnutí, až se vám obrací
žaludek. Pokaždé mám nutkání říct dotyčnému, že je čuně a nabídnout mu
kapesník, aby se mohl vysmrkat. Může to snad překonat jen pořádné
popotáhnutí mladé vyučující uprostřed věty, které nadzvedne celý
přednáškový sál plný zahraničních studentů.
Prosím, dejte jim kapesníky s návodem na použití. Nebo začnu popotahovat taky. (Doufám, že ne.)
Žádné komentáře:
Okomentovat