Víte proč je červený uzený losos od Mývatnu tak dobrý?

Protože se neudí v kouři ze dřeva, ale z ovčího trusu a tak se do něj (rozuměj do toho lososa) dostane vůně všech bylinek, co ovečka zbaštila...
Ten světlejší je uzený v březovém kouři.
Honzo, pokud přemýšlíš, kterého jsme tenkrát u Mývatnu jedli, prozradím ti to. Červeného.
Bon apetit! A to myslím vážně, je to dobrota...

Jak je to s vězením na Islandu?

Tak dnes večer uklízím na stole a probírám se hromádkou "to někdy musím dát na web". Z hromady papírů na mě čouhá vytržená stráka z novin, text orámovaný zvýrazňovačem, dobře, tak třeba tohle...

***

Na 100 000 Islanďanů připadá 43 vězňů, zatímco na 100 000 obyvatel USA jich je 756. Většina jich je zavřená za činnost spojenou s drogami, zpronevěry, padělání, násilnou trestnou činnost, sexuální přestupky a porušení dopravních předpisů. Všichni vězni musí pracovat nebo chodit do školy. Za to dostávají malý obnos, ze kterého si kupují jídlo a osobní věci. Kromě jednoho oddělení, kde na to nemají vybavení, si i vaří, takže tu, až na jednu, nejsou vězeňské kantýny.

Na druhou stranu, vězení jsou tu údajně docela komfortní a vězni si do své vlastní cely smějí donést rádio, CD přehrávač nebo LCD televizi  ("krutě" omezenou maximálním rozměrem 26"), popřípadě menší obyčejnou a notebook (maximální rozměr 23"), spoustu CDček a DVDček, hry a bůhvíco ještě. V mírnějších oddělení se i smějí používat mobily.

Po uplynutí třetiny trestu smějí vězni požádat o den volna jednou do měsíce, aby se viděli s rodinou a přáteli. Ne, že někdo přijde za nimi, ale ani jdou za někým ven.  Plus nějaká kratší volna na křty, návštěvy nemocných příbuzných, pohřby a tak.

No, vězení jsou ale plná (ano, těmi cca 120 lidmi se prostě naplnila kapacita), a tak mnozí na nástup trestu musí počkat, dokud si někdo jiný ten svůj neodpyká. V plánu je postavit další budovu, ale znáte Island...
 ***
Koho by to zajímalo, jedno vězení je v centru :-) Takovej pěknej barák, dřív to byla radnice!

Lokastígur

Ulice Lokastígur (Lokiho cesta) je jednou z ulic, kde se objevuji ráda, neb je to většinou v souvislosti s párty v guesthousu Loki, kde bydlí Hendrik, Enzo i Michał. Teprve dnes jsem ovšem zjistila, proč se jmenuje Lokastígur!

Tahle ulice, postavená okolo roku 1920 (vždycky mi přišla starší), je nazvaná podle Lokiho Laufeyjarsona. Loki je lstivý a a rozpustilý a hlavně je to největší podvodník a zloduch nordické mytologie. Je dokonce otcem tří nepřátel božích - Jörmungandra (což je, jen tak mimochodem, had), Fenrira (to je pro změnu vlk) a bohyně Hel, která vládne říši smrti. Super rodinka, ne?

Ulice vznikla proto, že chamtivý majitel pozemku chtěl prodat více parcel, než starosta dovolil. Starosta tak ulici alespoň pojmenoval po podvodníkovi Lokim :-)

 ***

Jo a jen tak mimochodem, Loki má i dva "normálnější" syny a je i matkou. Teda alespoň podle Wikipedie (Haha, jaký to důvěryhodný zdroj!) se jednou proměnil v klisnu a stal se matkou Ódinova osminohého koně Sleipnira. No není ta severská mytologie zábavná? Musím si najít v knihovně Lokiho "životopis" a obohatit vás něčím lepším, než drby z Wikipedie...

Sněhové radovánky a "radovánky"

Počasí se zbláznilo. V pondělí byl sníh. V úterý ho přibylo. Sněžilo i ve středu. To, co se objevilo ve čtvrtek, předčilo i nejdivočejší představy.
***

V pondělí se ukázal sníh, krásný, bílý a načechraný, navíc bylo hezky a venku to vypadalo jako reklama na Island. Po škole jsme s Katkou vyrazily na Perlan a já se cestou domů stavila vyfotit Veðurstofu (islandská obdoba ČHMÚ).

Výhled z Perlanu na Reykjavík, záliv Faxaflói a Esju

Hallgrímskirkja

V úterý sněžilo víc a ve škole jsme byly až do pěti, ale přesto stále nadšenější, protože i obyčejné věci najednou vypadaly neobyčejně.

Kampus

Středa byla opět zachumelená, dokonce bych si dopoledne dovolila označit jako bílou tmu, z oken učebny nebylo vidět nikam, prostě jen souvislá bílá barva, sníh hnaný větrem. Naštěstí to odpoledne bylo lepší, ale vzhledem k tomu, že kašku, tak jsem stejně na termální pláž nemohla.  Navíc jsem byla vyřízená po francouzštině, protože dohromady s učitelem jsme tam byli jen čtyři a diskuse o slavných osbonostech se zvrhla v debatu o chlapovi, co se jmenuje Serge Gainsbourg a já o něm do středy nikdy neslyšela. Nevadí.

Pravou pohromou se stal čtvrtek. Sněhová bouře uzavřela i některé úseky Ring Road a dokonce i silnici z Keflavíku do Reykjavíku a tak se mezinárodní letiště ocitlo v izolaci. Autobusy jezdily značně nepravidelně, alepoň ráno nejezdily skoro vůbec. Takže jsem  nemohla do školy busem - zrovna dnes by se to hodilo. Vzhledem k tomu, že mocnost sněhové pokrývky na chodníku podél hlavní reykjavícké silnice se pohybovala v rozmezí "po kotníky, to jde", přes "jestli to bude celou cestu po kolena, tak přijdu pozdě", až po "ne, po pás  se mi to nelíbí" jsem byla nucená plížit se pod stromy, kde byl sníh "jen" po kolena, obíhat bloky domů, kde bylo v závětří míň sněhu a do školy jsem přišla pozdě. Nikdy by mě nenapadlo, že cca 1,5metrový val oddělující chodník od silnice se stane jen malým hrbolkem...

Vpravo je ten val :)

 Protože odpoledne bylo lépe a večer ještě líp, přesvědčila jsem Katku, že si rozhodně musí zkusit noční orienťák ("To nemůže bejt víc jak kilák nebo dva, vždyť je spousta sněhu a ta mapa je malá.") Sněhu bylo přiměřeně, trať měla vzdušnou čarou 4,3 km a 15 kontrol, někdo z toho měl klasický nočák, někdo to vzal na běžkách. Každopádně super a těšte se na článek. Fotky dám až k článku, moc jich nemám :-)

Konečně další záře

Večer po výletě na Gróttu jsem patřičně zmožena ulehla k notebooku - "musím se učit", což nakonec skončilo planým brouzdáním po síti a psaním si se všemi, kdy byli online... Nakonec jsem se rozhodla zkusit štěstí a vykoukla před dům, jestli není záře. Byla, ale taková nic moc, tak jsem ani nefotila.

***

O hodinku později jsem vykoukla ven, fofrem běžela pro foťák a snažila se vytvořit alespoň nějakou obstojnou fotku. Plán zněl fotit do vybití baterií, ale zima mě v různých intervalech zaháněla dovnitř a kolem půl dvanácté jsem už necítila prsty a šla raději spát. Tahle záře byla parádní, šmouhy, "záclony" a souběžné pruhy, všechno ve vysoké intenzitě, prostě paráda. Jen jsem nastavila foťák na moc dlouhou dobu snímání a tak místo fotek uvidíte jen koláž... Stejně je to lepší naživo, koukejte někdy vyrazit na sever, na to fotky nestačí!

Grótta místo Lambafellsgjá

Minulou neděli jsme s Katkou chtěly jet k Lambafellsgjá se spolkem geo a bio věd. Bohužel na nás nezbylo místo, a tak jsme se místo do až padesát metrů hluboké trhliny vydaly alespoň na Gróttu. Přece nebudeme sedět doma, když je tak krásně!

Sraz jsme si tradičně daly  u Kolaportiðu. V rámci pátrání po nejrychlejší cestě, jsem tentokrát zkusila jít přes Skipholt, což se ukázalo jako ne uplně vhodná volba. Ale zas jsem objevila nejhezčí dveře v celém Reykjavíku!

S patřičným zpožděním jsem dorazila k tržišti a podél pobřeží jsme se vydaly k západu směr Grótta, Seltjarnarness. Počasí nám přálo, objevila se i duha a tak jsme s dobrou náladou minuly kostel v Seltjarnarnes obsypaný bobujícími dětmi a za chvíli jsme byly na nejzápadnější části poloostrova.

Zaregistovaly jsme miniaturní hotpot na pobřeží a vyrazily ke Gróttě - krásnému majáku, který je přístupný jen za odlivu.

Oblast údajně proslavená četnými druhy ptactva v zimě nabídla jen alternativní zábavu - mušle. Celá cesta k majáku byla pokryta neuvěřitelným množstvím lastur. Bohužel, maják byl zamčený, tak jsem alespoň udělaly několik fotek, nasbíraly škeble ("žluté šnečky") a vyrazily zpátky na pevninu, protože další odliv měl nastat až po půlnoci a tolik oblečení, jídla a pití jsme s sebou neměly :D

Výhled na sever

Tam někde na západě je Amerika...

Maják a domky, vzadu se nám zatahuje

Kátin krab

Vyrazily jsme zpět k hotpotu, ale nakonec jsme tam smočily jen ruce, protože od severu se hnaly tmavé mraky a nám zbýval ještě pořádný kus cesty zpátky do města.

Po chvíli se skutečně rozchumelilo. Pokochaly jsme se několika posledními výhledy k poloostovu Reykjanes a vyrazily jsme směr Reykjavík-centrum.

Keilir na poloostrově Reykjanes

Cestou jsme objevily další bazén, zapadly na hřbitov, který má úžasnou atmosféru - k tomu ještě podtrhnutou sněhem, a pak zamířily k radnici na model Islandu.

©KF

Pak už nás čekala jen odměna v podobě Babalú. Babalú je miniaturní kavárna v centru města, kde dělají výbornou horkou čokoládu s domácí šlehačkou a kde mají ty nejlepší sušenkové sendviče. Pro mě a Káťu by mohli ještě extra dávat jen tak misku se šlehačkou, to je něco jiného, než ty rostlinné fujtajbly ve spreji.. Taková správná sladká tečka na závěr!

Islandská pseudoekologie

Rozepsala jsem článek tom, jak Islanďané hájí svůj (ne)ekologický přístup k lecčemu, kouknu na Zuzky blog - a ejhle. V HongKongu  jsou na tom stejně, nebo spíš hůř.

Islanďané údajně třídí odpad. Ve škole jim to jde na jedničku - kontejnery na papír, plast, sklo, tetrapaky, baterie, organický odpad i směsný odpad jsou všude. V ulicích je to horší. Od srpna jsem našla 1 (slovy jeden) kontejner na plast a stejný počet kontejnerů na papír. U toho na papír si ani nejsem jistá, že je v Reykjavíku, možná už je to Kópavogur. V našem domě se třídí plechovky a petky (bodejť, jsou zálohované) a - to je všechno. Občas Stefán neznámo kam odveze noviny, ale jiný papír nebo kartony ne. Všechno se to cpe do popelnice, to je jedno, hlavně ať je to z domu to už není naše starost... Jo a z plechovek a petek nic nemám, vykupuje je jedno centrum a prý je třeba mít islandský účet, abyste obdrželi "odměnu". Tak to nechávám domácí. Ještě jsem se zmohla na třídění papíru, který nosím do školy, ale zajisté chápete, že papírové krabice od mléka a organický odpad v batůžku nepřepravuju.

Co mě přivádí k šílenství, je neuvěřitelné plýtvání. Tihle lidé plýtvají prakticky čímkoliv, a to kdekoliv, kromě školy (a to se ani netýká všech budov). Tak třeba voda. Zatímco ve škole je "pítko" na senzor, doma je třeba vodu odpustit, aby nesmrděla sírou. Nevadí, ale proč ten kohoutek nikdo nezavře při čištění zubů, mytí nádobí nebo úklidu? To samé s elektřinou. Domácí "má ráda světlo" a tak se u nás svítí celou noc (a skoro celý den, pokud nezhasnu já) v chodbě, jídelně, kuchyni i neobydleném (!) pokoji v patře. Jen tak, z plezíru. Žárovkami Osram energetické třídy E. Do toho se Roro i Stefán (domácí) pohybují po domě a nechávají zapnuté nejrůznější spotřebiče. Není výjimkou, když hraje rádio v kuchyni v přízemí i jejich pokoji v patře a k tomu dole v přízemí v jiném pokoji televize. Nikdo tu televizi nevypne, když ručí v poslechu rádia, jen zavřou dveře.

Jasně, nechtějí hliníkárny a elektrárny na řekách, to je jim ke cti, ale mohli by s ekologií začít sami u sebe. Skoro všichni zahraniční studenti prostě nechápou, že tuhle údajně ekologickou zemi (nebo spíš její obyvatele) ekologie zas tak moc nezajímá.

Poznámka: Nejvíc mě dojme, když dopiju mléko v papírové krabici, kouknu na symboly "papír" a "recykluj" a musím krabici hodit do směsného odpadu. Není to k vzteku?!

Parlez-vous français?

Rozhodla jsem se oprášit francouzštinu. Ač se to zdá jako moudré rozhodnutí, zatím je do dost smutná záležitost. Trosky mých poznatků v podobě příromného času, ponětí o pár jiných časech a hrsky slovíček nepředstavují zrovna pevné základy, na kterých bych mohla stavět. Na druhou stranu kurz pro začátečníky by mi moc nedal. Takže je tu Sjálfsnám í frönsku II., předmět, kde studenti rozvíjí sboje znalosti na základě vlastní přání a požadavků.

Tvrdíc, že se chci zlepši ve čtení, gramatice, psaní a pokud požno porozumění mluvenému slovu, jsem si na sebe při rozhovoru s učitelem upěkla pěkný bič. (Mimochodem, pěkná situace. anglicky vedený rozhovor mezi českou studentkou a islandským učitelem o studiu francouzštiny.)

Učitel Eyjólfur chvíli přemýšlel a pak začal psát:

• poslech a porozumění: studentka zhlédne 6 francouzských filmů s francouzskými titulky a k 5 z nich vypracuje pracovní listy (Jojo?)
• čtení: studentka přečte 3 krátké romány nebo novely, první z nich budou "Mikulášovy patálie"  (3? Jako 3 knížky ve francouzštině za semestr, když jsem za posledních 10 let přečetla 2?)
•  mluvený projev: studentka se bude jednou týdně zůčastňovat workshopů ve skupině , vždy na zadané téma" (budiž)
• psaní: studentka napíše 3 texty o 500 slovech o filmech, které shlédla (Ehm, proč se první odevzdává už 30.1.?)
• gramatika: publikace Grammaire progressive (mám doma, maminka posílá balíček) 

No, tak to bude mazec. Musím se vypravit shlédnout ve škole ten film, domů mi DVDčko nepůjčí....
A pak ještě zkouška.
Tenhle předmět jestli udělám, tak už asi zvládnu všechno...

A protože mám na středu téma "francouzská osobnost", můžete posílat návrhy. Možná si vyberu, možná ne a pak bych asi psala o rientačním běžci Thierry Gueorgiou...

Druhý školní týden za námi

Tak je za mnou další školní týden, nějak to letí.
***

První překvapení se konalo v pondělí. Vstala jsem na šestou, sbalila věci do školy, nasnídala se, s hrnkem v ruce zapnula počítač a ejhle, ranní hodina odpadá - mám až od 11:40. Hm. na chvíli jsem ještě usnula a díky nenadálému štěstí jsem si mohla číst.

***

Druhou perlou se stalo úterý. Slečna, která nás učí na vulkanologii má fantastické jméno "Gro Birkefeldt Moller Pedersen" (ve kterém je ještě určitě nějaká diakritika, ale nemůžu si to teď vybavit), které je pro mě dost nevyslovitelné. Naštěstí přednášky jsou prima a tak přemýšlím, že si tu učebnici fakt pořídím. Ale netuším, jak ta kila zajímavé literatury dopravím domů... Geologický seminář mě nenadchl a tak se zapisovat nebude, tudíž kreditů budu mít "jen" 30 a předměty 4.

***

Středeční ráno bylo veselé už svým počasím.

Ač vypadám, jako by mě potento pták Noh, není tomu tak :)

Ve středu jsme měli referáty na Kvartér, což zcela zjevně bylo důvodem, proč se tam 7 z 18 lidí ani nenamáhalo ukázat.  Francouzština stála za to. Co mě to proboha napadlo? Jak to budu stíhat? Navíc venku se střídal silný vítr s ještě silnějším a občas se do toho přidala chumelenice.

Světlým bodem středy se stala návštěva termální pláže s Katkou a nakonec i Hendrikem, Verčou, Vincetem, Enzem, Michałem a dalšími. Konečně pořádná legrace. A taky kousek štěstí - Hendrik nás hodil autem do města.

Nauthólsvík

S Katkou jsme si daly večeři, připravily se na pre-párty v Loki a párty v Gaukuru a mohly vyrazit do víru "velkoměsta". Haha.

Patřičně vybaveny pivem a zbytkem Bechera jsem se vloudily do Loki. Becher byl pryč v pár vteřinách (v lahvi nebylo po minulé akci skoro nic), nicméně Hendrik se vytasil s Brennivínem.

Družba CZ-IS aneb Becherovka a Brennivín

Nechápeme, opakuji, nechápeme, jak to někdo může pít. Ta pálenka je hnusná. Má odpornej ocas. Není na ní nic dobrého. Tedy Hendrik tvrdí, že hlavním pozitivem byla její nízká cena na letišti, ale stejně - FUJ.

"Hele, Brennivín je hnusnej." "Nene, jen počkejte, bude vám určitě chutnat"

Jedna společná - CZ/PL/CZ/DE

Po ujištění, že všichni přežili ochutnávku téhle tekutiny z Ďáblovy dílny jsme vyrazili do města na ESN párty. Z té můžu sdělit jen toto: pivo je tam snad ještě hnusnější, než si pamatuju z loňska; někteří by udělali cokoliv proto, aby na sebe upozornili - a asi jsem na tohle stará. Prostě mě nebaví pít hnusný pivo mezi lidma, kteří sotva stojí na nohou a poslouchat výtvory místního šíleného DJe. Howg.

***

Čtvrteční ráno přidává další pravdu k ESN párty. Je blbost pařit ve středu, když máte ve čtvrtek od osmi přednášku. Budete potrestáni místy v první řadě. Ve čtvrtek bylo konečně krásné počasí!

***

Páteční vulkanologická přednáška byla docela povedená a po patřičné prodlevě v náručí Hámy (menza) a nákupu pohledů v knihkupectví (prodávají tu DVDčka s Patem a Matem) nastal čas pro bazén. Laugardalslaug se od nového roku opravuje. Roumějte "tak jsme zdražili a teď vám to tu osladíme zvukem zbíječek, smrádkem z bagru, zavřením sauny, vypuštěním lehacího bazénu a ochlazením hot potů". Takže takhle tedy ne! Na druhou stranu jsme si odnesly zážitek přímo pohádkový - kdo z vás plaval v padesátkovém bazénu v chumelenici, že bylo vidět tak na 20 m a k hladině se snážely chomáčky vloček?

Kocour Bjartur v Nönnugatě

Nový semestr - nové výzvy

Tak je tu nový semestr. Glacial Geology, Volcanology, Quatenary Environments a další výzvy.

Glacial Geology mě nadchla! Ledovce! Kary! Eskery! Dynamická geomorfologie v praxi. Pětidenní exkurze k ledovcům, kde jsem nikdy nebyla je dobrým důvodem ke koupi krásné (a patřičně drahé) učebnice. Já se snad budu učit ráda :-)

Quatenary Environments je předmět s referáty, prezentacemi, esejemi a úkoly, bohudík bez zkoušky. Kvartérní věda je krásná, ale byla by krásnější, kdyby snivá doktorandka uměla anglicky alespoň jako my nebo se snažila o výklad a nikoliv čtení slidů.

Vulkanologie mě čeká zítra, docela se na všechny ty sopky, lávy, magmata a jiná žhavá témata těším. O něco méně jsem nadšená z přepokládané nutné koupi nepříliš levné učebnice. Ale Katla, Hekla a další čekají, tak honem do toho!

Dalším předmětem, který jsem měla zapsaný, byly Geothermal Resources. Čekala jsem leccos, ale realita byla úplně jinde. Chlapík, přednáší tak, že píše na tabuli, nás to nutí opisovat a zásadně odpovídá na jiné otázky, než ty, které jsme položili. Geotermální energie je prima, ale mě spíš zajímá, jak to vzniká a funguje, než jak to vytěžit. Je to zajímavé, ale referáty na témata obskurnější než Sládkova metoda součtových řad (kolegové vědí) prostě psát nebudu. Takže: Geothermal Resources.

Co teď? Přece se nebudu flákat. Tak mám rozjednanou francouzštinu, kde se chci pokusit o revival. Kdysi jsem četla Malého prince v originále, tak to zvládnu znova, ne? Snad se mi to vleze nějak dobře do rozvrhu. Juch, jsem na sebe pyšná už jenom proto, že jsem se konečně po letech ignorace francouzštiny rozhoupala... Navíc k Self-Directed Study II (nejsem blbec, né?), kdy se chodí na konzultace a skupinová sezení (skupinky po 5 slibují intenzivní výuku) a tak vůbec. Lidi, já se těším!

Možná tam ještě znova přihodím Aktuální dění v geologii (Seminar on Current Events in Geology), pokud se mi nebude krýt s fráninou...

Shrnuto:

• 5 předmětů
• 32 kreditů
• 5 dní  v týdnu ve škole (3x od 8:20, 2x od 10:00)
• 5-7 dní v terénu
• jedna nadšená holka s knížkou o ledovcích na klíně.

Bramboráky & Becher

Konečně vytoužený víkend, konečně sobota!

Ráno jsem vstala do hustého deště, který mě natolik znechutil, že jsem si šla ještě na hodinku lehnout. Nakonec jsem vyrazila na Kolaportið, kde jsme s Káťou prolezly všechny možné ( řekla bych i nemožné) stánky, usoudily, že tohle vypadá spíš na oblečení na bad-taste party později v semestru a přesunuly se k jídlu. K platýsovi přibyl super chleba s kůrkou a brambory a my mohly vyrazit do města.

Naším cílem byly sekáče, kde Katka chtěla koupit džíny a tričko. Nakonec jsem přemýšlela o vlněné pletené sukni, ale odolala jsem. Úkol jsme splnily na jedničku, mezitím jsme stihly nakoupit drobnosti v Bónusy a náušnice na hlavní třídě (no co, výprodej :-) a mohly zamířit "ke Grétě", kde Katka bydlí.

Po obědě jsme drbaly, já se probírala knížkou Zdeňka Němečka Islandské dopisy (1948) - jsem nadšená, zaskypovaly jsme s Karlem (chudák, to ze mně měl asi radost) , zaběhly do města pro pivo a navečer konečně došlo na ty bramboráky. Omezím se na konstatování, že chuťově byly dobré, ale estetický zážitek to nebyl. jen mě mrzelo, že nebylo černé pivo. Chlapík z Vínbúðu mi zkazil náladu, když řekl, že z tmavých mají na islandu Kaldi Dark, které už znám, a cosi, co byl spíš ale. Taky jsme váhaly nad místím pivem Freya, ale pomerančová kůra a koriandr v obsahu nás pro tentokrát nenalákaly.

To už volal Hendrik, jestli se u něj na osmou stavíme, ale že jde po deváté do kina, tak to není na dlouho... Když jsme přišly, řekl, že do kina jede autem a tak to vypadalo, že Becherovkovat se nebude. Holt jsme podcenily jeho spolubydlící, nakonec jsme odešly v 0:45, 5 minut před tím, než se vrátil Hendrik zpátky :-) Becher a BETON získaly uznání jak od Poláků (Michał, Joanna) i od Itala a moc Bechera nám v lahvi nezbylo.

Tenhle den byl úspěšný, máme nové známé, se kterými jdeme ve středu na pre-párty a na párty (a možná i na pláž) a kteří vypadají, že by chodili i do bazénu. Super. Nakonec nám ani déšť ani snežení sobotu nepokazily, dalo se to ignorovat :-)

Velké tání

Ač to podle fotky nevypadá, taje. Od pořízení obrázku uplynul týden a židle pod sněhem neschovává an sedák, ale ani podstatnou část svých nohou.

Taje, protože je teplo (už bylo i 7°C) a dost prší. Všichni Islanďani povykují doma/po škole/někde jinde: "Super, to je tak super, že prší!" Mají z toho upřímnou radost, protože tady sníh obvykle zmizí po pár dnech díky dešti, natož aby tu byly na chodních vrsvy ledu...

Taje tak moc, že se po ulicích valí souvislé masy vody, čůrky vesele crčí po chodnících a louže jsou větší a větší. Občas vykoukne i zelená (?!) tráva.

A město šlo do sebe. U Hallgrímskirkji mě překvapil bagr. Kola o průměru přesahujícím mou výšku s mohutnými pneumatikami měl ještě opásána řetězy a bagrista se snažil sloupávat led z chodníku. Může se znát přehnané, vzít si na kluzké chodníky bagr, ale když je led na chodníku tlustý (klidně i víc, než 15 cm), tak asi moc možností není... Ostatně i jinde se asi město docela snaží. Sypat netřeba, jak led odtává, jsou odhalovány již posypané vrstvy :-)

Bohužel, někde je ledu pořád dost, například v Laugardalu, údolí, kde je největší bazén. Tající voda se tam žene v kolejích vyjetých auty a kdokoliv chce projít ("Cože, projít? Proč nejede autem? Proč by někdo chodil, když prší?"), má jen dvě možnosti: Pořídit nesmeky a modlit se, že ho na souvislém ledu na codníku ve svahu udrží, nebo doslova brodit potůčkem na silnici. Těžko říct, co je lepší volba. Já nesmeky neměla a jediné, co můžu říct je, že ty koleje jsou pořádné a potůček dosahuje nevídaných hloubek. Což mi připomíná, že bych měla jít vyndat mokré noviny z pohorek a nahradit je suchými...

S novým blogem do nového roku - syrpa je tady

Protože mi reklama na Webnode vadila čím dál víc, rozhodla jsem se přesunout blog ke Googlu. Spolu s novým blogem přichází i nová adresa. Protože skoro všechny normální variace na moje jméno byly už obsazeny, zvolila jsem islandské slovo "syrpa". Je rodu ženského a znamená "zápisník" nebo taky "všehochuť". A to se mi líbí.

PS: Kdybyste ve starších článcích anšli nefunkční odkaz, dejte mi prosím vědět. O příliš velkých fotkách vím, ale už nemám sil, dělat to teď hned.

Proč se v Reykjavíku nesypou chodníky

Po tom, co jsem se domů v noci po příletu klouzala domů hodinu a půl místo obvyklých necelých 50 minut, jsem se dala do zjišťování, proč sakra není (většinou) posypáno a taky do modlení, aby to roztálo nebo na to aslespoň napadl sníh.

Posypáno není. Kupodivu ani nikdo netvrdí, že se to nestíhá (čemuž bych i věřila), ale město na rovinu řeklo, že je to schválně. "Protože solení je neekologické (budiž) a kdo má na jaře zametat ten písek, když led a sníh roztaje?" Co?! Takže tady se nesype, aby se nemuselo uklízet. Super, lidi ať si klidně zlámou ruce a nohy, koneckonců chodit se po tom fakt ani nedá, takže všichni jezdí autem (jako vždycky) a hlavně autobusy (což je pro město výhodné). Proklela jsem místní politiky, poděkovala novinám Iceland Review a Reykjavík Grapewine, že nás obohatily o informaci a šla se dál klouzat. Bohudík to v sobotu a neděli trochu povolilo a v pondělí nasněžilo. Naštěstí se vzpamatovali a tu a tam (mimo centrum- prima, ale proč ne i tam?!) i sypou.

Jak jsem byla doma a zas se vrátila na Island

Tak jsem byla na chvíli zpátky doma. Nadšená, že se vidím s Honzou (a vděčná, že mě vyzvednul v Berlíně a nemusela jsem tam nocovat). Doma s našima, na oddíle, s holkama a prostě tak nějak "ve svém".

Absolvovala jsem tradiční minivýlet po pražských Vánočních trzích, oddílové i domácí Vánoce, byla bruslit a párkrát se protáhnout v posilovně, užila si Silvestrovské kolečko, prožila Silvestr s celou bandou a přemohla se na Novoroční sprintduatlon. Přemohla jsem se a snažila se nerozčilovat v obchodech, kde se prodavačky tvářily, že je obtěžuju a taky jsem celou dobu naivně doufala, že napadne aspoň trocha sněhu. Nenapadl.

Než jsem se nadála, byl čas jet zpátky a moc se mi nechtělo. Ráno autem do Prahy, busem do Berlína (načas, ale opět s pasovou kontrolou - copak tohle je nějakej Shengen?), S-bahn na letiště (zvládla jsem přestup i výluku) a letadlem do Keflavíku. Osm hodin čekání na Schönefeldu se neslo v rámci opěvování Kindlu. Přečetla jsem skoro celý Deník Ostravaka :-) V dírách mezi mraky byl krásně vidět osvětlený Berlín a další města. Poloprázdné letadlo po třech a půl hodinách přistálo na letišti mezi závějemi a potom už jen busem do Reykjavíku a jako nejhorší část celé cesty klouzání a brodění domů. Chodníky hladké jako zrcadlo, půlku cesty jsem se pinožila hlubokým sněhem, prostě správné maso. Ale o tom zas v jiném příspěvku (až se k tomu dokopu).