Vánoce se skřítky, babiznou, podpantoflákem a kočkou

Zdají se vám Vánoce se třinácti skřítky, jejich matkou - hnusnou babiznou, jejím manželem - podpantoflákem a jejich zlou kočkou jako noční můra? Vítejte na Islandu!

Vánoce tu má "pod palcem" 13 skřítků, jólasveinar, kteří do islandských domovů přicházejí už od 12. prosince, pěkně po jednom, aby to do Vánoc stihli. Po Vánocích zas po jednom odchází a poslední je fuč 6. ledna. Jsou to pěkní poťouchlíci.

První přichází Stekkjastaur, nejstarší prcek se dřevěnýma nohama a holí, který se v noci plíží k ovcím, plaší je a tak od nich vytoužené mléko nezíská.

Za ním se žene Giljagaur, který v noci vylézá z roklí a zatímco hospodyně dojí krávy, tenhle filuta jí krade pěnu z mléka.

Stúfur, který se ukáže 14. prosince, je ze 13 bratrů nejmenší. Vloudí se do kuchyně a čeká na vhodnou příležitost k ukradnutí pánvičky nebo hrnce se zbytky, aby si mohl pochutnat.

To þvörusleikir je větší labužník. Je to specialista na olizování lžic, vařeček a podobného náčiní. Ač hubený jak lunt, moc mu chutná a je vybíravý.

Pottaskefill je další "olizovací" skřítek. Má moje sympatie. Vloudí se do kuchyně, vylíže zbytky z hrnců a zanechává po sobě je čisté, lesknoucí se nádobí! Nechtěl by bydlet u nás doma?

Další "olizovač", Askaleikir, vylizuje dřevěné misky, ze kterých se jí. Schovává se pod postelemi (zkontrolujte, jestli je i u vás, měl dorazit 17. prosince) a jakmile položíte svojí misku na zem, vrhne se na ni - a vylíže ji do čista. Což je pech pro kočky a psy, kterým byly zbytky v misce určeny...

Hurðaskellir je skřítek, který k nám přišel včera. Ten už (bohudík) nic neolizuje. Je to ovšem největší naschválník, rád mlátí dveřmi a děsí tak lidi.

To dnešní frajer, Skýrgrámur, to je jiný kalibr. Je ho pořádný kus, ale není to tlusťoch. Chodí ujídat skyr a pak za sebou nechává upatlané stopy. Zcela zjevně je to viník mojí dnešní skromné snídaně, protože kdo by jinak z mojí ledničky udělal mrazák a zapříčinil, že mi zmrzlo súrmjólk (něco jako kefír)?

Zítra přijde Bjúgnakrækir, klobásožrout jeden. Tenhle akrobat vyšplhá do trámoví raz-dva a než se nadějete, klobásy jsou fuč.

Jedenadvacátého se za vaším oknem může objevit Gluggagægir, šmírák. Ten rád pozoruje lidi oknem a pokud se mu vevnitř něco zalíbí, můžete se s tím rovnou rozloučit.

Předpředposlední přijde Gáttaþefur, čmuchal. Z hor ho vyláká vůně laufabrauðu, islandského vánočního chleba.

23. prosince k vám přijde i před poslední skřítek. Ketkrókur je vysazený na uzené skopové, hangikjöt, což je další islandské vánoční jídlo. Krade ho tyčí pěkně rovnou nad ohněm, zatímco on sám sedí za komínem.

Poslední skřítek se jmenuje Kertasníkir a krade a žere lojové svíčky. Fuj.

Grýla, jejich matka je odporrná babice. Protivná, zlá a žere děti. Fakt - dělá si z těch neposedných guláš, takže se tu děti nestraší čertem, ale Grýlou. Brr.

Leppalúði, její manžel, je pěkný podpantoflák a tak radši většinou sedí doma v jeskyni. Je to lenoch a ani není otcem 13 skřítků, je to Grýlin třetí mažel :-)

Největší mrcha je ovšem kočka. Velká černá kočka, která žere děti, které ještě nesežrala Grýla. A jestli na sobě nebudete mít na Štědrý den nic nového, sežere vás určitě. (My musíme mít něco nového na Velikonoce - ale všimněte si rozdílu - nás by beránek jen pokakal, ale Islanďany by sežrala zlá kočka.)

Prima Vánoce, ne?

Obrázky jsou z www.jolamjolk.is

Esja

Pondělí, 12.12.2011, 23:30

"Hele, Hendrik má zejtra čas, nepojedem na Esju?" "Co? Jo. Dík, tak zejtra."

Úterý, 13.12.2011

Neuvěřitelné se stalo skutečným a tak jsme opravdu vyrazili na Esju. Místo Štěpána, který mířil do Hveragerði, s námi jela Verča a tak se mohli oba němečtí kluci jen chytat za hlavu na blafáním tří Češek. (Ne, nescukáváme se podle národností, ale ona je většina Erasmáků bábovkovaná a na tohle je neužije.)

Dojeli jsme k Esjustofě a vyrazili. Dole trochu pofukovalo a výš se větřík změnil ve vítr a pěkný fučák, který před sebou hnal spousty sněhu z vyšších poloh. (Vzhledem k tomu, že jelení lůj mojí kapsu opustil na úpatí hory, tak jsem si užila spoustu zábavy hned večer, kdy jsem si nedomyšleně uvařila rybu s pálivou omáčkou, což moje do krve rozpraskané rty neocenily.)

Vzhledem k vichru jsme se nikam nehnali a můj předpoklad byl, že se dosápeme na rozcestí pod jeden z vrcholů a otočíme to. Chlápek s mačkami a cepínem nám zmizel v dáli a když jsme se nakonec doškrábali na rozcestí, Chris zavelel ke zteči nejbližšího vrcholu (cca 700 m n.m.?). Řekněme si to upřímně. Kdyby tam chlap s mačkama nevykopal stupy, vylezli bychom tam horko těžko.

Nahoře jsme zbaštili rychlou svačinku, nasekali pár fotek a horečně přemýšleli jak dolů. Na kamenech obalených ledem se nikdo zabít nechtěl a tak padlo rozhodnutí sestoupit sněhovým polem. Nakonec jsem zvolili variantu "řízený skluz" a za zběsilého brzdění jsme sklouzali pár desítek výškových metrů. Když pominu to, že jsme se dost bála (a nejspíš to taky nebylo vůbec chytré, že jsme sem lezli bez maček), tak to byla docela sranda - jen by se mi sníh nemusel cpát za brýle, pak toho fakt moc nevidím.

Dolů jsme to střídali - po zadku po sněhu a pak horko těžko po zledovatělé cestě. Odměnou byl západ slunce nad Reykjavíkem a krásně nasvícené vrcholky nad námi. A stihli jsme to za světla, což je skoro neuvěřitelné.

Fotky.

A je konec semestru

Tak a je konec semestru. Už od 7.12. mám po zkouškách. Z Islandštiny konečně dorazily výsledky (trvalo jim to "jen 14 dní"),  máme obě s Péťou 80 %. To je trochu zklamáním, protože v písemce vím jen o jedné chybě (počítá se désember místo desember vůbec za chybu?) a testy nám už nikdy nikdo neukázal a na ústní jsme si vedly dobře.

Zkoušku ze Soils and Vegetation ani nechci vidět. Jednak ještě nejsou ani výsledky ze skupinové práce, kterou jsme odevzdávali na konci listopadu a jednak mi nesedl styl zkoušky. Co to jako je za manýry, mít tři hodiny na zkoušku a dostat na 6 otázek 30 listů (!), když se to dá napsat na 6 stránek celkem... A to jsem ze 6 otázek věděla 5,5 - a uměla bych to napsat ještě stručněji.  Nějak mám pod kůží to, co do nás tlučou na PřF UK - stručně, výstižně, neokecávat.

Hvalfjörður a Vestursúla

Tak jsem s hrůzou zjistila, že se mi tu hromadí resty...

13.11. jsme s Danou jely na výlet. Zvala jsem Péťu s Hendrikem a Chrisem, ale ti se k ničemu neměli a tak jsme nakonec jeli ve složení já, Dana, Němka Kristina (Christina?) a Řek Vagelis. Vyjeli jsme z města přes Mosfellsbæ a jeli do Hvalfjörðu. U parkoviště na cestě k vodopádu Glymur jsme nechali auto a vyrazili vstříc jediné hoře schované v mlze. Při balení se ozývaly dotazy jako "Máte lano?" a "Bude nám stačit jeden cepín?". Co to jako má znamenat?

Po mírném nástupu jsme se začali šplhat vzhůru po suťoviscích a sněhových polích, z mého a Vagelisova pohledu dost nekonečných. Zastavilo nás až opravdu prudké sněhové pole a vichr. Bohužel jsme zůstali nějakých 30 výškových  metrů  pod vrcholem, ale co se dalo dělat. Jeden cepín by to fakt nevytrhl. Ale zas byly výhledy.

Na půl po zadku a napůl po nohou jsme se začali sunout dolů, jako tradičně jsem byla největší brzda. Musím si přivézt hůlky, nevím, na co jsem při balení myslela, že jsem sem přijela bez nich. Po téměř úspěšném honu na uprchlý igeliťák jsme za houstnoucího šera sešli k autu, trošku unavení a hlavně pěkně vysmátí.

Po krátkém protažení jsme se vydali zpátky a ještě odbočili na "tajný" hot pot. Ten vám prozradím, jen když za mnou přijedete :-) Odměna to byla zasloužená, krásně jsme si odpočali. Všichni jsme si užili noční výhledy, měsíc skoro v úplňku, po chvíli jasná obloha, prostě krása.

Díky Daně za zorganizování výletu!

Moje fotky tu.

The Blue Lagoon trip

Usoudili jsme, že nastal ten správný čas pro návštěvu Modré laguny a já k tomu usoudila, že by se to dalo spojit s výletem na Keilir.

Tentokrát jsme auto naplnili pěkně - kromě mě, Hendrika, Péti, Štěpána a Chrise s námi ještě jela Štěpánova kamarádka Nadine.

Instrukce následující: Pojedeme do Laguny, před tím bude výlet. Nejspíš to byl důvod, proč Nadine dorazila v kozačkách, s kabelkou a bez plavek :-) No, stane se.

Nakonec jsme místo na Keilir jeli na Seltún, protože tam Štěpán ani Chris ještě nebyli. Kleifarvatn, jezero u Seltúnu, bylo ve vycházejícím sluncí úplně nádherné. Seltún (Krýsuvík) byl zas jiný, než minule, nefoukalo, sluníčko mu dalo úplně jiné barvy a vylezli jsme i na vršky, kam jsme minule kvůli větru nemohla. Jen "barevné jámy", které jsem Pétě slibovala, byly zatopené, holt asi stoupla spodní voda :-(

Cestou do Grindavíku jsme se stavili na útesech Krýsuvíkuberg. Cesta z červeného štěrku, výhledy, Chrisův výkřik "Viděl jsem vydechnout velrybu!" a naše posměšné odpovědi "To víš, že jo...",... Pěkně barevné skály ve vrstvách, moře s obrovskými vlnami, co víc si přát. Kluci ještě šplhali na jakousi trojnožku z klád, což jim jednak moc nešlo a jednak od toho byli nepěkně zelení :-) Zatímco jsme v jednu odpoledne koukali na sluníčko, které se fofrem sklánělo k obzoru, v dálce opravdu vyfoukla velryba a pak i vyskočila nad hladinu! To je whale watching, tohle!

Celí nadšení jsme se ještě rozjeli k majáku, ale cesta byla tak špatná, že jsme to rychle otočili. U brodu jsme potkali auto s Lolou, naší známou z jazykového kurzu (klasika - setkání Erasmáků uprostřed ničeho...). Ještě jsme zajeli na oblázkovou pláž, kde nás překvapilo množství vyplaveného bordelu a hlavně fakt velké vlny.

Nakonec hladoví muži zaveleli k odjezdu do Grindavíku. Město oplývalo dokonce i benzinkou s hamburgery, kde se usídlili kluci a my jsme si s Péťou šly koupit skyr. Nic jiného jsme v Grindavíku nepodnikli, protože byl ten správný čas vydat se do lázní. Chris mezitím zorganizoval plavky pro Nadine, protože jsme se v Blue Lagoon měli potkat se spoustou Erasmáků, a mohlo se jet.

Díky studentským kartičkám (s kennitalou) jsme šli za 1600ISK místo 30Euro, což je vcelku milé. Ještě za světla jsme se stihli (několikrát) opatlat bahnem, zanadávat si, že laguna je na náš vkus studená (pak to bylo lepší) a spolu s tmou už jsme se jen ráchali, saunovali, oplácávali bahnem a drbali. Tohle jsme si užili parádně. Kromě neskutečného hladu jsme tak získali i pocit odpočinku. Konečně.

Fotky.