Sníh, opravdový sníh!

Ještě v neděli bylo docela pěkně a spadlo je pár ledových krupek. V pondělí počasí dělalo, že nic. V úterý přes noc mrzlo, ale stezka podél Miklabraut byla posypaná, jelo se docela pěkně. Z nějakého, pro mě nepochopitelného, důvodu, ovšem už nebyl posypaný most před univerzitou. Zvolnila jsem, houkla na chlapíky na kole, co jeli přede mnou, jestli to klouže. "Ne, je to v pohodě." Nebylo. Mohlo mě to napadnout. Na mostě z hladkého litého betonu vytvořila vlhkost tenký film, který zmrznul a klouzal luxusním způsobem. Samozřejmě mi to podjelo, nemohla jsem se ani sebrat, prostě kluziště. Jen o pár vteřin později sebou šlehli i ti dva, co jeli přede mnou. Seděli jsme na mostě jako tři pitomci, smáli se a nějaký nebožák, co za námi šel pěšky, se smál, až brečel. Pomalu jsme se odplížili z mostu, pěkně podél zábradlí a pak se šourali k univerzitě. Domů jsem taky půl cesty šla, přece si nerozmáznu mléko na náledí :-)

Ve středu jsem vylezla ven až večer (je půl páté už večer? - no prostě bylo dost šero, skoro tma) a chtěla se jet vykoupat do Nauthólsvíku. Domácí radila jít pěšky: "Nemrzne, ale děsně fouká." Blábol, nefoukalo, tak jsem vzala kolo. Nicméně přituhovalo a přituhovalo a v půlce cesty už jsem jela po trávě, protože cesta byla moc kluzká. No, než se takhle trápit, vrátila jsem se domů. Večer se rozsněžilo, padala taková krupice, co vypadá jako polystyren.

Čtvrtek se ovšem stal opravdu zimním dnem. Nasněžíno, lehce pod nulou, paráda. Šla jsem Pallimu vrátit kolo (když už mám to svoje) a nakoupit. Všude posypáno, zameteno, tak že bych v pátek jela do školy na kole?

Cha cha cha. Do rána napadl opravdický sníh. Tak žádné kolo, to si musím užít! Sogavegi byla pod sněhem, všichni jezdí auty a tak bylo ve čtvrt na osm na chodníku jen málo stop - jedny lidské, jedny od kočárku a jedny od psa. Odklizeno nebylo. Na hlavní bylo i posypáno, ale až ke škole jsem žádného bikera na trekovém nebo dokonce obyčejnějším kole nepotkala. Samé cyklisty s plášti jak balóny - že bych už doopravdy dojezdila? To uvidíme! Každopádně před školou posypáno nebylo :)

Zcela zjevně jsou pod některými parkovišti nebo chodníky horké trubky, nedrží se tam sníh - což je výhra jen do určité míry, protože jak to taje, tak je na okrajích led. Jo a je 11:10 a teprv teď je světlo :-/

Fotky od úterý do čtvrtka.

S pilkou na Austurstræti

Nastal čas vysvobodit kolo. Noc na Austurstræti, jedné z hlavních ulic, kupodivu víceméně přežilo, jen mi nějaký dobrák nakreslil lihovkou šulina na sedlovku. Aspoň, že to není vyryté klíčem...

Vzpomněla jsem si na Bragiho, chlápka, který mi v září půjčoval GPSku. Pracuje v půjčovně aut, tam by pákovky mít mohli... Kromě toho, že si mě zcela zjevně už nepamatoval (ale pak si vzpomněl), nebyl v práci a pak mi alespoň po telefonu poradil, ať tam prostě zajdu bez něj, řeknu že ho znám a že mi snad někdo pomůže. Nic lepšího mě nenapadlo a tak jsou šla do autopůjčovny Cheap Jeap, kde jsem se se slovy "Bragi mi mi poradil... fakt nevím co dělat" nejspíš zapsala do seznamu top podivínů, kteří se jim tam objevují - ale nakonec jeden chlap vzal děti, které tam byly s ním, nacpal je do auta a už jsme frčeli do centra, kde jsme za naprostého nezájmu kolemjdoucích pilkou na železo osvobodili moje kolo. Vtipné je, že nikdo nevolal Bragimu, aby zjistil, že nekecám, nikdo nezjišťoval, jestli je to kolo fakt moje (mohla jsem ukázat na nějakého pěkného horáka)... S vítězoslavným pocitem jsem odjela domů a vydrhla sedlovku :-)

První zkouška v kapse a zbylé se (mílovými kroky) blíží

Tak nějak jsem sem ve shonu zapomněla napsat, že výsledky zářijové zkoušky dorazily a mám ji už pár týdnů v kapse. Takže nějaké ty kredity by byly doma.

Z geologického semináře bych taky zápočet měla mít v klidu, ten byl za referát (který učitel prospal) a za docházku (kterou nikdo nezjišťoval). Z paleoklimatického semináře mám hotový referát a review článku, v úterý mám ještě jeden referát, napíšu poslední review a bude hotovo. Vtipné je, že bych tam měla být dnes ráno, ale píchla jsem kolo :-/ (Spraveno). To mě pěkně štve, je to totiž super předmět.

S islandštinou bude ještě zábava, za deset dní mám písemnou zkoušku (poslech, porozumění, psaní atd.) a za dvanáct zkoušku ústní (ehm, asi bychom se měly začít připravovat, že, Péťo?). Jsem si celkem jistá, že to nějak dám, ale nerada bych, aby byl výsledek tristní, chci aspoň 7.5 (tady je nejlepší známka desítka, na projití by měla stačit 5 nebo 5.5).

Největší sranda ale bude s předmětem "Půdy a vegetace", který má tříhodinovou písemnou zkoušku a ještě píšeme jakýsi report z laborek. Cha cha cha.

Krásný den

Tenhle článek o krásném dni měl patřit kultuře, ale bohužel...

Po tmavém ránu se za oknem vylouplo sluníčko a já vyrazila do školy, pobyla jsem na přednášce obohacené o video a film (ten jsem teda nedokoukala, musela jsem běžet). Spěchala jsem nakoupit, abych mohla jít na koncert skupiny Mammút do Harpy (zadarmo) a potom do divadla do Severského domu (taky zadarmo). Bylo krásně už od rána, sluníčko, skoro žádný vítr, paráda...

Zamkla jsem kolo před poštou, hodila pohledy a dopisy, koupila si v sámošce banán - a zlomila klíček v zámku! Co to! Kruci! Samozřejmě, že se mi zlomil klíč v Pálliho zámku, v tom nejtlustějším zámku, jaký jsem na plečkách viděla. Takže moje kolo stojí před poštou, já musela jít domů skoro hodinu pěšky, teď tu místo koncertu a divadla sháním po všech čertech štípačky a pilku na železo a doufám, že se mi podaří kolo osvobodit. Doufám, že tam vydrží do zítřka, dnes je pátek a to Islanďani paří a chlastají, až jsou z nich pomalu zvířata - a pošta je samozřejmě na hlavní třídě mezi hospodami...

Moje ubohé kolo, mám ho pár dní a už takhle trpí! (Ubohá já, sháním nářadí na "ukradení" vlastního kola, budu muset koupit nový zámek a nedejbože možná někdo to kolo dneska rozfláká....) Ať žije kultura, kdybych zůstala ve škole koukat na úplně pitomej film (The Dirt), tohle by se nestalo :-/

Ještě doufám, že mě při pilování zámku někdo práskne a já to budu vysvětlovat policajtům...

Road Trip aneb Mission Ring Road Completed!

Tak konečně jsem se dostala k psaní článku z road tripu.

Hendrikovi se před nějakou dobou rozbilo auto na Mývatnu a teď přišel čas ho vyzvednout. Tak proč z toho neudělat velký výlet. Kluci (Hendrik, Chris a Štěpán) vyrazili stopem ve čtvrtek, ale já a Péťa jsme měly školu a tak jsme jely až v pátek. Odvoz jsme si sehnaly přes web se spolujízdou, nehodlaly jsme stopovat 400 km ve tmě.

Doštrachala jsem se k univerzitě, naházely jsme krosny do auta a chlapík nás hodil až do Akureyri před dům, kde bydlí naše známá Katka z jazykového kurzu. Pět hodin v autě nás krapet zmohlo a tak jsme s "domácími" ani nešli pařit.  Bohudík, protože se vrátili v takovém stavu, že jsme byli rádi, že jsme nedošli úhony. Zmoženy drbáním a rušeny pozdními navrátilci jsme s Péťou usnuly až někdy po třetí hodině, ale odjezd byl stejně později, tak to nevadilo.

---

Sobotu jsme zahájili cpaním krosen do auta a povinným nákupem v Bónusu a nepříliš rozumným tahem - zapomněli jsme koupit ve Vínbúðinu pivo. Takže kromě "Road trip" tomu nešťastní Hendrik a Štěpán dali název "No beer trip". V neděli totiž na Islandu alkohol nekoupíte vůbec. Vyrazili jsme na východ, cesta pěkně ubíhala, sněhu ani ledu nebylo ani co by se za nehet vešlo a tak jsme vesele jeli k vodopádu Goðafoss.

Podle pověsti Islanďani po přijetí křesťanství vzali sochy svých starých bohů a hodili je do vodopádu. Podle druhé pověsti tam hodili šiřitele křesťanství :-) Fotili jsme namrzlou trávu, vodopád, mostek, prostě paráda, romantika a tak všechno. Protože nám auto po opravě ztuha řadilo, Hendrik ještě naháněl mechanika Kalliho, že se u něj stavíme. OK.

Od vodopádu jsme namířili k Mývatnu, zkoukli pseudokrátery, které teda bez zelené trávy byly nic moc, okoukli skály u jezera, udělali pár fotek a frčeli ke Kallimu. Ten usoudil, že "se to jenom musí ochodit", tak jsme se vydali na slibovanou puklinu v lávě s horkou vodou. Minuli jsme Grjótagjá, známou jeskyni s horkou vodou (přes 40 stupňů), zaparkovali auto a vlezli do lávového pole. Po pár minutách cesty jsme  došli k trhlině v lávě. Pár výškových metrů se do ní muselo sešplhat, pak tam byla malá plošinka a schůdky do vody. Teplé vody! Navíc vykouklo sluníčko a tak jsme se cachtali v modré průzračné vodě s hloubkou určitě přes čtyři metry a plavali pár desítek metrů puklinou, přelezli zával a plavali dál a zpátky. Kýč největší. To bylo úplně neuvěřitelné, asi nejmagičtější místo na Islandu, z těch, kde jsem byla!

Po koupačce jsme vyrazili ještě k elektrárně, udělali pár fotek a po pláních se sněhem jeli k Dettifosu. Vodopád s největším průtokem v Evropě si nemůžeme nechat ujít! Krajina díky sněhovému poprašku a měkkému odpolednímu světlu vypadala jako namalovaná pastelkami. Silnice u Dettifosu byla pěkně ledovatá a na parkovišti by se dalo bruslit. Po sněhu jsme sešli na vyhlídku k vodopádu a po ledu se plížili ještě níž, na další vyhlídku. Spousta sněhu, cesty pokryté tlustým ledem, rampouchy ze zábradlí a keříčky bříz kompletně obalené na palec tlustou ledovou krustou - najednou jsme se ocitli v jiném světle, kde čas jako by nehrál roli, byl slyšet jen hukot padající vody, šum vodní tříště a praskot ledu. Když jsme se vynadívali, šli jsme kousek proti proudu k Selfossu a pak vyrazili zpět k autu.

Plán byl dojet do Ásbyrgi, ale silnice byla zavřená. Asi by se ještě dala projet (auto na 4x4 by to zvládlo), ale fofrem se stmívalo a tak jsme nechtěli riskovat. Vyrazili jsme tedy k Egilsstaðiru, největšímu městu na východě Islandu (2100 obyvatel). Tma byla nehorázně brzo. V půl sedmé většina osazenstva v autě spala, jen tak povídám Henrikovi, že je teprv půl sedmé a shodujeme se, že máme pocit jako by bylo nejmíň deset. Aby se řidič nenudil, přichází mlha, že by se dala krájet, je vždycky vidět jen nejbližší patník a to není zrovna potěšující. Nicméně do města jsme přijeli, postavili stany v kempu ("je to zadarmo, je po sezóně, ale záchody tu nemáme"), uvařili - a pořád bylo moc brzo na to, abychom šli spát.

Rozhodli jsme se jít na rundi, což je oblíbená zábava mladých Islanďanů. Prostě se jezdí autem po městě, poslouchá se hlasitá hudba a to je jako prosím ono :-) Druhá zábava je jít na benzínku, bavit se tam s kamarády a cpát se párky nebo zmrzlinou. Chris šel spát a my se rozhodli, že uděláme obě akce.

Dojeli jsme na benzínku, kde už byla místní mládež v klasickém ohozu (tepláky zastrčené do ponožek, nosí to všichni a dost často i v Reykjavíku), dali si malou točenou zmrzku (nevím, jak velká je střední nebo velká, ale víc než tuhle bych nedala) a vyrazili na rundi. Přiblblé muziky jsme měli dostatek, kluci měli v autě jen jednu flešku s nějakým víceméně německým mixem a tak bylo o zábavu postaráno. Poznatky z rundi: Egilsstaðir je malé město, chcíp tu pes a kostel se nám nelíbil. Ale projížďka byla prima. Jen nevím jestli je normální cpát do sebe zmrzlinu v té děsné kose...

V očekávání, že se v noci ještě ochladí, jsem narvala letní spacák do teplého, natáhla jsem termospodky, elasťáky, dvě termotrika, tenkou mikinu, svetr, kulicha a rukavice... a pak mi bylo hic :-) Chválím hypermaketový stan, který vydržel celonoční déšť bez ztráty kytičky!

....

V neděli byl plán jet na Hengifoss, vysoký vodopád s červenými vrstvami (jo, geologická zajímavost) a projít se po úbočí kopce Snæfell. Plán pěkný, ale bláhový. Dojeli jsme k parkovišti u Hengifossu (mimochodem, cesta kolem krásného jezera a pěkné výhledy) a začalo na férovku chumelit. Vyrazili jsme pěšky k Litlanesfossu, který se pěkně prořezával čedičovou soutěskou a sněžilo pořád dál. U Hengifossu už chumelilo nehorázně, vyfotili jsme se, pokoulovali a vyrazili zpět. Červené vrstvy byly vzhledem k počasí bílé... Ale mělo to super atmosféru!

V autě jsem se shodli, že v tomhle nemá smysl lézt na kopec. Píchla jsem prstem do nějaké podivné mapy, co se válela v autě a povídám: "Hele, tady je namalovanej hotpot." A tak jsme jeli. Silnice byla úplně bílá, chvíli se kroutila serpentinami nahoru a když jsme stavěli na parkovišti, zjistili jsme, že na silnici je sněhu přes deset centimetrů. Naházeli jsme plavky do krosny a vyrazili někam do bílého prázdna, kde byla vidět chata, u které jsme tušili hotpot. Odhadem tak 3 km jsme šli po zasněžené silnici a pak se plížili přes ledový můstek přes potok (hlavně se moc nevzepřít!). A byl tam! Hot pot! Uprostřed bílé pláně se zamrzlým vodopádem. Seděli jsme tam pěkně dlouho, kluci dělali blbiny na sněhu, cpali jsme se sušenkami a bylo nám krásně. Nakonec jsme ale museli vyrazit zpět k autu. Vylézt z bazénku a běžet bosky ve sněhu byl zážitek za všechny prachy... Zasmáli jsme se hlášce "neproboř ten můstek" a pak jsem ho samozřejmě probořila... Super, po kom jsem tak šikovná :-/ Naštěstí zbylí dva členové výpravy našli ještě jedno místo, kde de dal potok překonat a já si nabrala jen do jedné boty...

Fotky té nádhery samozřejmě budou, ale fotil jen Chris a Péťa a nějak jim to trvá, budu je muset popohnat.

Po zasněžených silnicích jsme jeli šerem a nocí přes východní fjordy (správně usuzujete, že jsme z nich moc neviděli) a skončili jsme až v Höfnu. V kempu jsme postavili stany, uvařili a hádejte co - šli na zmrzlinu a na rundi, aby si to užil i Chris. Představte si velký auto, pět dospělejch lidí, hlasitou muziku, zastavíme před benzinkou, místní dívčí omladina zírá na kluky, nakráčíme dovnitř a "pětkrát malou zmrzlinu, prosím". O to vtipnější, že se tu neříká "malá zmrzlina", ale "dětská zmrzlina". Jeli jsme okouknout ještě přístav a pak už jen zapadli do spacáků. Noc byla chladnější a hlavně dost větrná, náš hypermarketový stan vydával zvuky, jako by se trhal - ale zas se mu nic nestalo :-)

Fotky

----

Pondělí bylo jasné: NP Skaftafell a  Jökulsárlón, západ slunce na Dyrhólaey, nasvícený Seljalandsfoss a burger u benzínky. Toť plán.

Ráno jsme vyrazili k Jökulsárlónu, ledovcové laguně, cestou natankovali u miniaturní benzínky a trochu fotili. Tentokrát vítr nahnal všechen led k ústí, ker bylo hodně a byla pěkně nasvícené, strašně dlouho jsme se nemohli utrhnout. Jako bychom toho neměli dost, šli jsme ještě k ústí řeky tekoucí z laguny a fotili kry na černé pláži. V rozverné náladě jsme postavili ohrádku z ker okolo odpočívajícího Hendrika, Chris lezl na kry v mačkách a bavili jsme se vlnami narážejícími na černou pláž. Abychom si užili konečně fungující auto, projeli jsme si pár hupů a svahů (a louží) a pak jsme (s těžkým srdcem) jeli do Skaftafellu.

U záchodů (trapný, co?) jsem si konečně vyfotila bělokura a dalšího jsme vyplašili na stezce. Vyšli jsme nad Skaftafellsjökull, kochali se výhledem na Hvannadalshnúkur, nejvyšší horu Islandu a popošli ještě kus na další hrbek za účelem "vrcholové" fotky a čokolády. Ledovce nás asi fascinovat nepřestanou. Pak jsme se se skupinkou teenagerů v zádech ještě hnali na nádherný vodopád Svartifoss  a spěchali k autu, abychom stihli západ slunce z Dyrhólaey. Nebudu vás dlouho napínat, západ slunce jsme si vyfotili cestou, chybělo nám tak 10-15 minut. Ale Chris zas čaroval se stativem a tak fotky z Dyrhólaey (prý) budou. To jsem na to zvědavá.

Seljalandsfoss byl nasvícený a tak Chris opět vytáhl stativ a fotil, udělali jsme si skupinu a pár fotek se stínohrou, jsem zvědavá. A ještě se ukázala polární záře, prostě úžasný večer! Na benzínce obligátní zmrzlina (burgery už nebyly) a někdo ještě párek a pak už jsme s jednou přestávkou na úžasnou polární záři frčeli domů...

Fotky.

MISSION RING ROAD: COMPLETED!

Malé vysvětlení, proč tu ještě nejsou slíbené články (roadtrip a spol.)

Už přes týden slibuju článek z road tripu a leží tu přede mnou docela dlouhý seznam témat, která jsem si do dneška slíbila zpracovat. Nicméně naprosto překvapivě jsem přehodnotila priority. Jako dobrá výmluva poslouží, že jsem toho měla hodně do školy...

Pravda je taková, že mě začalo bavit vaření a kupodivu i pečení. Takže zatímco vy jste ochuzeni o články, nebo je přinejmenším budete číst dost pozdě, doufám, že z toho má radost Honza :-) Ale teda nevím, kde u nás budu shánět rejnoky a platýse...

Malé úspěchy a neúspěchy na počátku týdne

->Pondělí

Po ránu mě zaskočila tma, ale statečně jsem si nasadila čelovku, rozsvítila blikačky na kole, nasadila čepici, helmu a rukavice a vyrazila do školy. Kdo vymyslel hodiny od 8:20, když se rozednívá až po deváté? (A bude hůř.) Krásně jsem zmokla a ještě přijela o 5 minut pozdě. V hodině islandské výslovnosti se krásně vyjímal můj ochraptělý hlas. Náladu mi ale zvedl výsledek domácího "projektu-úkolu", protože 23,85 bodu z 25 považuju za pěkný výsledek.

Hodina pedologie dni zrovna nepřidala, Páll Kolka je uspávač hadů, kolegové omdlévají při pohledu na základní chemické rovnice a Islanďan vedle mě v první řadě na férovku usnul. Navíc z nějakého záhadného důvodu Pállovi někdy nerozumím...

Odpoledne jsem připravovala referáty na úterý (že zrovna na mě musí vyjít dva referáty v jednom dni), šla se proběhnout a večer si četla. Ve 20:30 se na webu objevil od Áslaug, naší učitelky, 15ti stránkový článek  k přečtení na zítra, ale to jsem už vzdala. Arnau mě ještě zalarmoval na facebooku, že je polární záře, ale nestála za řeč a tak jsem v 0:30 šla spát...

-> Úterý

Island mě znovu zaskočil už v 1:05, kdy se nad městem rozjela polární záře nevídaných rozměrů a já spala jako nemluvně. Ve čtyři mě probudil návrat spolubydlícího z nějaké pařby, ale pohled ze dveří potvrdil, že žádná polární záře není a můžu spát dál. Umíte si představit, jak mě to štve, když dneska všichni na facebook hází desítky fotek jasně zelené polární záře nad městem...

Ráno jsem si přivstala, abych přečetla ten článek (ve kterém nic nebylo) a promeškala jsem kvůli tomu islandštinu, což mě pěkně štve.

Nejdřív jsem měla referát v předmětu "Aktuální události v geologii", kde musíte prezentovat, co se za poslední týden odehrálo (zemětřesení a vulkanismus ve světě a na Islandu) a taky ještě prezentujete článek. No, byla to velká sláva. Celý týden se ani tady ani ve světě nic nestalo, učitel byl unavený a usínal a tak jsem to spláchla za 40 minut místo 60...

Druhý referát se povedl lépe a pak jsme to v menze oslavila koláčkem z müsli a drbáním s Péťou. Hurá, přežila jsem úterý, teď už bude celý týden krásný (snad)!

-> Středa

O středě jsem tu teda už vůbec nechtěla psát, jak vidno z data vložení článku (úterý). Ale! Večer (v úterý) jsem šla "zkontrolovat" polární záři a byla tam! Popadla jsem foťák, natáhla džíny, mikinu a bundu přes pyžamo, narazila kulicha a rukavice, strčila do kapsy čelovku a vyrazila. Nafotila jsem pár fotek od baráku a vyrazila hledat lepší místo, kde by bylo vidět víc oblohy. Jenže všude tu jsou lampy a tak není záře pro světelný smog moc vidět. Chtěla jsem si cestou udělat aspoň jednu fotku, tak jsem vylezla na hrbek u hlavní, lehla do zmrzlé trávy (křupe to, jako byste šlapali po brambůrkách:-) a nastavila foťák. Žuch! Na záda mi skočila černá kočka a uvelebila se, jako by se nechumelilo (taky že ne). Málem mě klepla pepka, jak jsem se lekla. Po odfocení jsem ještě chvíli blbla s předoucí kočkou a Skuggi (jak měla napsáno na obojku) pozornost ocenila, dokonce aportovala papírovou kuličku. Akce "vyfoť si zelenou šmouhu" byla parádní, světlo po obloze jen tančilo a bylo to ještě úchvatnější, než obvykle. Třešničkou na dortu se stal už jen můj pád na zamrzlé louži při cestě domů. No plácla jsem sebou pěkně, ale foťák to, zdá se, přežil, já taky a tak jsem si ještě večer dočetla 451 stupňů Farenheita (super!) a najednou bylo čtvrt na tři.

Edit po pár měsících: Nepřežil. Má odřenou antireflexní vrstvu na objektivu, odhadovaná cena nápravy následků mého pyžamového výletu je cca 3000 Kč. Opravdu super.